Zlín - Původně byli tři bratři Lipští. Borka Lipského, který hrál ve filmu Kluci na řece, zabil v sedmnácti blesk. Režisér Oldřich Lipský natočil celou řadu báječných filmů: Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Ať žijí duchové!, "Marečku, podejte mi pero", Šest medvědů s Cibulkou a Tři veteráni.
Ve většině z nich hrál Lubomír Lipský, herec, který na letošním zlínském festivalu převzal v sobotu večer Cenu za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež.
Vzpomínáte na svůj vůbec první film, který jste natočil?
Na něco takového se nedá zapomenout! Psal se rok 1946, film se jmenoval V horách duní a my s bráchou v něm hráli syny Gustava Hilmara. Byl to mimochodem první a taky poslední film, ve kterém jsem s bráchou hrál. Příběh se odehrával za války a já v něm fungoval jako spojka k partyzánům. Moje vůbec první scéna před kamerou spočívala v tom, že vpadnu do dveří, jsa postřelen, dopadnu na lavici a začnu umírat.
Dovedete si to představit? Hilmar, Pfeiffer, Záhorský, Speerger; všichni ti ostřílení barrandovští harcovníci hráli vesničany, seděli okolo a radili mi, jak správně umírat. Jeden říkal: "Já když umírám, tak hodně polykám, aby mi pořádně lítal ohryzek." Druhý zase: "Ba ne, lepší je obracet oči v sloup." Třetí: "Kdepak, nejlepší je u toho cukat nohama…" Dělali si prostě ze mě srandu, ale já to tehdy nepoznal a v upřímné snaze být co nejlepší dělal opravdu všechno, co mi radili: polykal jako o život, obracel oči v sloup, cukal nohama…
Dneska to zní jako veselá historka, ale tehdy vám u toho asi moc veselo nebylo.
Surový to bylo, co si budeme povídat. Takhle se vytahovat na kluka z Pelhřimova, který je vyvalený jen z toho, že se dostal na Barrandov.
Kdy jste se u filmu poprvé potkal s bratrem Oldřichem coby mužem za kamerou?
To bylo u filmu Slepice a kostelník, který brácha režíroval společně s Janem Strejčkem Ale o tom filmu je lepší nemluvit, byla to agitka, jako když vyšije; navíc Vlasta Burian po to všem, co po válce prožil, nebyl ani zdaleka ten Vlasta Burian, jak jsme si ho všichni pamatovali. To je spíš smutná než veselá vzpomínka.
Byl jste z bratra před kamerou nervózní?
Myslím, že jsme ze sebe byli nervózní oba. Trpěli jsme komplexem Já na bráchu, brácha na mě - proto na mě byl vždycky mnohem tvrdší než na ostatní. Snad aby se neřeklo, že jsem něco získal protekcí. Živě si pamatuji například na film Šest medvědů s Cibulkou, tam byla pro bráchu prvořadá zvířata, potom měl starost o děti, pak o ostatní herce a úplně na konci toho všeho jsem stál já.
Dokonce mě poprosil, abych byl připravený a nalíčený každé ráno v sedm hodin, i když netočím, to pro případ, kdyby medvědi nebo čuníci neměli náladu nebo se dětem nechtělo vstávat, prostě aby štáb náhodou neměl prostoje. Tak jsem každé ráno seděl od sedmi v šatně a čekal, jestli na mě náhodou nepřijde řada.
Ale na druhou stranu: trocha příkoří stála za takovou krásnou převlekovou roli, kterou vám filmem Šest medvědů s Cibulkou přihrál…
Pozor, to bylo jinak! Brácha neobsadil mě, já obsadil bráchu.
Jak to?
Někdy na Vánoce 1970 mi zavolal spisovatel František Kožík s tím, že má pro mě film a jestli bych neměl tip na šikovného režiséra. "Tip bych měl, bráchu," říkám mu a on, že fajn, ať se tedy spolu domluvíme.
Brácha si přečetl scénář, ale byl takový kožíkovsky sentimentální, donesl ho proto Miloši Macourkovi, jestli by s tím něco neprovedl. Miloš to ovšem vzal z gruntu, jak byl zvyklý, takže z té původní verze pana Kožíka nezbylo téměř nic.
Pan Kožík byl ale naštěstí natolik velkorysý, že se ani trochu neurazil, svoje jméno z filmu stáhnul, ale dál nám fandil. Říkal, že je moc zvědavý, až uvidí, co jsme s tím provedli.
Natáčení se šesti medvědy taky asi nebylo zrovna nejbezpečnější, nebo se pletu?
Medvěd je hodně nevyzpytatelná šelma. Cestou na plac jedno z těch medvíďat například seklo natolik nečekaně tlapou, že ošetřovatel málem přišel o půl hlavy. A to byl člověk, který je znal a oni znali jeho, co teprve já?
Jindy se zase stalo, že vedli medvědy do přírodopisného kabinetu, kde jsem s nimi já a Darja Hajská měli točit scénu, ale medvědi z toho dostali takový amok, že celou scénu včetně všech těch vycpaných medvědů, rysů, pelikánů a užovek začali ničit. Rychle je odvedli pryč a pan Berousek si lámal hlavu, co s tím.
Nakonec přišel na to, že bude třeba všechno vyklidit, nechat medvědy, aby si všechno očuchali a prohlédli, a pak jim tam postupně přidávat jednu rekvizitu za druhou. Měl pravdu, zafungovalo to dokonale.
Práce s opičákem Tondou byla příjemnější?
Ani bych neřekl. Nebyl to jeden Tonda, který uměl všechno, ale čtyři Tondové. Každá z těch čtyř opic uměla něco jiného. Naštěstí si byly docela podobné, takže to šlo. Tedy až na jednoho opičáka, který byl bělejší. Ten musel stejně jako herci chodit do maskérny, aby ho nalíčili. A panečku, ten držel, děsně se mu to líbilo. Problém byl v tom, že make-up za chvíli slízal a museli ho hnát do maskérny znova.
Na který svůj další film rád vzpomínáte?
Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? Roli nepolicajtského policajta Josefa Borůvky mi napsal Josef Škvorecký na tělo.
Tomu říkám poklona.
Však jsem si toho také vážil a vážím. Je nádherné, když pro vás píší takoví autoři jako František Kožík, Josef Škvorecký nebo Jaroslav Dietl. To poděkování, kterého se mi ve Zlíně dostalo, by si zasloužili spíš oni a režiséři a kolegové, bez nich bych nedokázal nic.
Pokud bych měl já vypíchnout nějaký titul z vaší filmografie, pak by to byla komedie Ať žijí duchové! Na Jouzovi, Černé kronice, Dlouhém Jankovi a hlavně Leontýnce jsem vyrostl.
Vidíte, Leontýnka… Ačkoliv jsem se snažil té partě rozjívených dětí spíš vyhýbat, musím říct, že Dana Vávrová mě zaujala už tehdy. Byla nejen krásná, ale také poslušná a na svůj věk neobyčejně chytrá. Povídat si s ní byl na rozdíl od ostatních dětí učiněný balzám.
Moc rád taky vzpomínám na scénu s trpaslíky. Do dneška nevím, jak ji kameraman a trikař "Mulínek" Novotný natočil. Spousta provázků, kamera, zrcadla, ale já vůbec netušil, jak to funguje. Když jsem se ho ptal, vždycky mě odbyl, chránil si to jako svoje výrobní tajemství. Všechno dělal na koleně, bez jakékoliv grafiky, natož počítačů, ale všechno naprosto dokonale zafungovalo.
Hrál jste vůbec kromě Jouzy ještě nějakou další zápornou postavu?
Ve filmu Smrt za oponou jsem hrál lehce homosexuálního choreografa, který byl vzorem všech ctností. Byla to tak kladná postava, až se z ní naprosto nečekaně vyklubal vrah. (smích)
Zatím jsme se bavili o vašich většinou notoricky známých filmech. Na který z těch méně známých byste upozornil vy?
Ve filmu Každá koruna dobrá se sešla naprosto neuvěřitelná sestava komiků. Režisér Zbyněk Brynych obsadil snad všechny divadelní a filmové komiky, kteří u nás tehdy byli. Při promítání denních prací jsem se smáli, až se za břicho popadali. Všichni jsme tomu filmu věštili obrovský úspěch. Ovšem když se celý film poskládal dohromady, byl to průšvih přímo strašlivý. Od té doby se na denní práce nechodím dívat, o filmu vám neřeknou vůbec nic.
Ale kdybych měl přece jen upozornit na nějaký svůj zapomenutý titul, pak by to byl televizní snímek Ticho, ticho, ticho, který získal Stříbrnou růži na festivalu v Montreaux. Vůbec nechápu, proč ho televize od té doby nevysílala.
Jakými projekty žijete nyní?
Patnáctého začínám natáčet pokračování Bobulí, hraju v něm mrtvého dědu Kryštofa Hádka, který se mu neustále zjevuje. Moc bych si přál, aby se druhé Bobule povedly aspoň tak jako ty první. A pak jsem taky ve svých 86 letech šel vůbec poprvé na casting a vyhrál ho.
Vy a na casting?
Chtěli to po mně Japonci kvůli jejich filmu Nodame, tak jsem šel. Do Zlína jsem si přivezl scénář, tak jsem zvědavý, co mě čeká. Zatím vím jen tolik, že se bude natáčet v Praze, Vídni a Bratislavě, které budou simulovat Paříž, a že se moje postava jmenuje The Famous Old Man.
Jak příznačné. Díky za rozhovor...
