Glosa - Ceny české filmové kritiky se jevily v krizi prakticky už při prvním ročníku, když byly založeny „na truc“ Českým lvům, aby nakonec oceňovaly ty samé snímky tím samým způsobem, takže jediný rozdíl spočíval v designu slavnostního večera.
Když pak nad akademiky ztratil kontrolu Petr Vachler a z jeho extravagantní podívané se stala typická nuda s tváří Marka Ebena, skoro by už se zdálo, že smysl cechovního vymezení dál nemá cenu ani předstírat.
Až aktuální pátý ročník dokázal, že smysl se najde a nemusí být předstíraný. Ocenění pro Cestu ven, jež má vzhledem k nízké návštěvnosti v kinech na Lvech poměrně malé šance, je právě onou protiváhou „mainstreamu“, kterou dosud porota (letos čítající 51 jmen) nebyla schopna vygenerovat.
Outsider bez konkurence
Můžeme se sice s kolegy filmovými kritiky dohadovat, jestli není Cesta ven pouze poněkud chtěným sociálním dramatem připomínajícím „výběr toho nejlepšího“ z romské tematiky, na druhou stranu filmové ceny jsou vždy gestem. A když má kritika nějaké gesto učinit, je zcela v pořádku, že ho učiní směrem k tomuto nebanálnímu a divácky (zvlášť v našem prostředí) ne zcela konformnímu počinu, jenž si zaslouží pozornost, i kdybychom o jeho úplné vydařenosti měli ještě diskutovat.
Jakkoliv se na pohled v trojici doplněné tituly Fair Play a Pojedeme k moři jevil snímek Petra Václava jako outsider, když se na nominované podíváme odlišnou optikou, vlastně neměl konkurenci.
Fair Play je nepochybně řemeslně zvládnutý počin, jenže režisérka Andrea Sedláčková se vlastní scénář rozhodla pojmout jako boj dobra se zlem, což přímo přiznala i ve svém rozhovoru pro Aktuálně.cz, a hrdinky v jejich střetu s normalizační realitou neustále omlouvá a staví do pozice nevinných a obětí. Což ovšem celou problematiku zplošťuje a zjednodušuje za únosnou mez. Vlastně jde o pravý opak Cesty ven, jež se na problém pokouší dívat z tolika úhlů, až se výsledek jeví naaranžovaně.
A Pojedeme k moři je kapitolou samo o sobě. Mádlův debut vzbudil velmi pozitivní reakce, při zamyšlení se nad konceptem díla a jeho provedením ale nabízí víc otázek než odpovědí. Nedůsledná dětská optika nakonec místy působí bizarně, vlastně bezpečně, protože schová všechny chyby, a připomíná samoúčelnou exhibici. Snahu o natočení na naše poměry originálního počinu není důvod upírat, ale rozpracovaná je velmi nedůsledně a efektnost přebíjí smysl.
Oba konkurenti Cesty ven tedy patří právě na Lvy, u nichž se tak nějak čeká, že se ocení filmy, které se líbí většině. Ceny kritiky z výsledné trojice v podstatě musely ocenit v hlavní kategorii Cestu ven a je v pořádku, že si to hlasující uvědomili.
Za pozitivní můžeme vnímat i vítězství dokumentu Martina Duška K oblakům vzhlížíme oproti diváky milovanému, nicméně po hříchu rutinnímu pobrečení s Magickým hlasem rebelky.
Objevili Mádla
Pokud zní teze „Cesta ven musela vyhrát a vlastně nebyl přípustný opak“ trochu totalitně, lze dodat, že to platí pouze v hlavní kategorii a pouze v této konkurenci.
Zatímco vloni u štědře zafinancovaného koprodukčního Hořícího keře bylo pochopitelné, že se tento titul vzhledem ke své preciznosti objevil v každé kategorii, letos jsme tu rozhodně měli dost filmů (Místa, Krásno, Hany, Tři bratři i ten Pohádkář, když zapomeneme na jeho scénář), které mohly a měly zpestřit alespoň nominace ve vedlejších kategoriích a je chyba, že se trojlístek filmů opakoval skoro bez obměny. Ceny kritiky však mají poměrně málo kategorií a pestrosti se dosahuje těžko.
Největšího nominačního „trapasu“ letoška se v tomto ohledu nedopustily ony, ale Čeští lvi, když úplně opomněli kameru v Samirově a Chlupáčkově Hany, která ve (zdánlivě) jediném záběru prokrouží celým filmem. Samozřejmost téhle technické nominace by měla být zcela neoddiskutovatelná, ačkoliv můžeme mít vůči snímku jako celku výhrady. Jestli akademikům "parta mladých hipsterů" prostě není sympatická, asi by měli dospět.
Na cenách kritiky se naštěstí kameraman Hany Martin Žiaran podělil při shodě hlasů s Jaromírem Kačerem (Místa), což lze označit za takové nenápadné, ale o to příjemnější vítězství kritiků nad akademiky.
Naopak prohrou zavání označení Jiřího Mádla za objev roku. Kritici mohli v prvním kole hlasování nominovat jakéhokoliv filmaře od režiséra přes techniky po herce a ve druhém kole vybírali ze zhruba desetimístného seznamu. Že na konci procesu vypadne ocenění dost možná mediálně nejznámějšího přítomného v sále (byť za pro něj neobvyklou činnost), poněkud podrývá smysl ceny.
I přes těch pár kaněk však pátý ročník Cen kritiky zůstane tím prvním, který měl smysl, a můžeme být jen zvědaví, jak zareaguje "lví" akademie.
