reklama
 
 

RECENZE Jednozáběrová Hany riskuje a dobře ví proč

9. 5. 2014 22:06
Ve filmu Hany se Michal Samir ukazuje jako režisér, kterého se vyplatí do budoucna sledovat.

Recenze - Do kin se letos na jaře dostává už druhý pozoruhodný český filmový debut. Filmy Pojedeme k moři Jiřího Mádla a nyní Hany Michala Samira jsou žánrově dost odlišné, ale spojuje je odvaha dělat po formální stránce věci jinak, než je v tuzemském filmovém rybníčku zvykem.

Mádl se Samirem jsou vrstevníci narození jen pár let před listopadem 1989, oba se vyhnuli studiu na FAMU, a nejsou tak zkažení manýrami českého filmového školství.

A zatímco Mádl se učil psát scénáře ve Státech, Samir vystudoval režii v Londýně. Přesně tam byl svědkem nepokojů, které v srpnu 2011 zachvátily předměstí britské metropole. A fenomén životního pocitu nudy, která se může jednoduše překlopit ve výtrysk agresivního chování, ho inspiroval k příběhu odehrávajícímu se během jedné noci v jednom plzeňském baru a přilehlých ulicích.

Bezúčelné plynutí

Hany propaguje distributor jako první český film natočený v jednom záběru. Technicky to není úplně pravda – ve skutečnosti jde o tři přibližně třicetiminutové, digitálními švy pospojované záběry plus jeden krátký záběr coby epilog.

I tak jde ale o produkčně velmi náročný projekt závislý na dokonalé choreografii herecké a kameramanské práce. Kamera proplouvá mezi desítkami aktérů opatřených portem a „střihy“ mezi nimi obstarává práce se zvukem, v rámci níž tvůrci zvýrazňují a potlačují jednotlivé vrstvy, aby zdůraznili, co je pro daný moment právě důležité.

Efekt je silný: divák, který se vzdá navyklé touhy po konvenční naraci, se může naplno ponořit do hypnotického tempa snímku, který nemá klasické hrdiny a klasický vývoj příběhu. Místo toho ohledává Samir samu veličinu času a náš vztah k němu. Nabourává způsob, jak jsme zvyklí čas vnímat ve filmech, a ukazuje, jak bezúčelně s jeho plynutím nakládají postavy na plátně.

Začátek filmu nás přivádí do zaplněné kavárny, v níž mladý literát Egon (Michal Sieczkowski) začíná čtení ze svého dramatu inspirovaného markýzem de Sade. Sází do publika pravdy o stavu zkažené společnosti, ale osazenstvo podniku mu z velké míry nevěnuje pozornost.

Je to introvert a - jak se později ukáže – i typický maminčin mazánek, který se knižním vyjadřováním a oblečením stylizuje do dekadenta. Kamera postupně představuje další postavy, které na rozdíl od Egona nijak nevyčnívají z davu, ale jejich postoje k životu jsou vlastně svým způsobem dekadentní víc, než jaké zastává máestétský básník.

Chameleonský manipulátor

Mezi dvacátnickým osazenstvem baru dostávají hodně prostoru dvě třicátnice: obě se jmenují Hana (Hana Vagnerová a Jitka Schneiderová), přišly se opít a řešit problém s neodbytným přítelem jedné z Han, jehož problém je, že je moc „hodný“ a nechápe, proč na něj po mnohaletém vztahu přestává mít partnerka náladu.

Jakkoli ne všechny dialogy ve filmu působí autenticky a psychologicky věrohodně, v tomto mikropříběhu se Samir přibližuje kvalitním nezávislým konverzačkám.

Hlavním tahounem filmu je ale egocentrický dealer drog Jiří (Jiří Kocman). Klišé nezávislé filmové scény, podle něhož si každý druhý rozervaný mladík, který neví, co se svým životem, vydělává prodejem bílého prášku, se Samirovi a jeho kolegům dá odpustit. Protože Kocman je v roli chameleonského manipulátora naprosto přesvědčivý.

Je to nejživotnější postava filmu. Rozpory v jeho chování v různých fázích večera jsou tak velké, že to člověku nedá, aby se pod jeho masku nepokoušel proniknout. Chvíli je arogantní hajzl, pak se ale dokáže stylizovat i do role romantického intelektuála s citlivou duší.

Z kreace, kterou Kocman předvádí, čiší frustrace: pohrdání lidmi kolem sebe a nespokojenost se sebou samým. A když se v ulici, kde se většina filmu odehrává, najednou shodou okolností odehraje bitka policajtů s namaskovanými výtržníky, Jiří se na vlně adrenalinu zapojí do bojů, což je jen začátek nočního řádění v poslední čtvrthodině filmu.

Pohádka z blízké budoucnosti

Na Hany se rozhodně nedá dívat jako na přesnou sociologickou generační sondu. Samir se inspiroval londýnskými výtržnostmi a snaží se na film napasovat tezi o násilí, které pramení z nudy a apatie. Ale v plzeňských reáliích působí jeho zápletka trochu nepatřičně. I proto tvůrci film označují s nadsázkou za pohádku z blízké budoucnosti.

Hany (75%)

Hany (75%)

Hany je zábavný, znejišťující a osvěživě provokativní film, který strhne pankáčskou energií a mladickým drajvem. Kdyby měl konvenční strukturu, hůř by se mávalo rukou nad dílčími nedostatky. Ale koncept natáčení v jednom záběru tady není samoúčelnou exhibicí: ukolébává svým rytmem do zvláštní halucinační atmosféry a zároveň drží diváka ve střehu, protože nikdy není jisté, co se bude dít v další minutě. Na Hany se rozhodně nedá dívat jako na přesnou sociologickou generační sondu. I proto tvůrci film označují s nadsázkou za pohádku z blízké budoucnosti.

Na filmu je ale sympatické, že onu výše zmíněnou modelovou tezi netlačí divákům do hlavy nikterak násilně.

Hany je prostě zábavný, znejišťující a osvěživě provokativní film, který strhne pankáčskou energií a mladickým drajvem. Kdyby měl konvenční strukturu, hůř by člověk mával rukou nad dílčími nedostatky. Ale koncept natáčení v jednom záběru tady není samoúčelnou exhibicí: ukolébává svým rytmem do zvláštní halucinační atmosféry a zároveň drží diváka ve střehu, protože nikdy není jisté, co se bude dít v další minutě.

V osobách Michala Samira a jeho nejbližšího spolupracovníka Matěje Chlupáčka (už spolu udělali Chlupáčkův debut Bez doteku) se pomalu klubou režiséři, kteří se nebojí experimentovat a třeba i riskovat chyby. Důležité je, že vědí přesně, co chtějí natočit a proč. Rozhodně je důvod těšit se na jejich další filmy.

Hany. ČR, 2014, 90 minut. Režie: Michal Samir. Hudba: Boris Carloff. Hrají: Jiří Kocman, Michal Sieczkowski, Hana Vagnerová, Jitka Schneiderová, Pavla Tomicová, Ondřej Malý, Tereza Vítů, Karel Zima, Róbert Nižník, Lukáš Adam, Petr Janiš, Marek Adamczyk, Ondřej Mataj, Petr Buchta, Kateřina Pechová, Sandra Černodrinská, Annette Nesvadbová, Sabri Miko, Sára Friedlaenderová, Jiří Nácovský, Petr Besta.

autor: Jan Gregor | 9. 5. 2014 22:06

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama