Cannes - Ačkoliv se osobně nedostavil, bylo legendárního člena francouzské nové vlny Jean-Luca Godarda na canneském festivalu plno. Nepřítomnost režiséra ochudila 63. ročník přehlídky o bonvivána, který na tiskové konferenci kouří doutníky, odsekává novinářům a odmítá dělat rozhovory, i tak ale všichni mluvili jenom o něm.
Jeho stručný omluvný lístek byl otištěn v novinách, název nového titulu Film Socialisme, který nabízí sekce Un Certain Regard, vyvolal spletitou debatu, kde nechyběly ani pojmy jako levicově-nihilistický agitprop. Godardovi věnovala pořad v hlavním vysílacím čase i přední francouzská televize, která jinak jeho filmy dávno nedává.
Když řeknete Godard, jako byste pojmenoval zavedený žánr, říkalo se v Cannes - „Je to pojem, před nímž nás média jedním dechem opatrně varují." Alespoň canneští novináři si mohli upsat ruce od článků o režisérovi, který se nechal chytit do mediální pasti.
Stal se učebnicovým pojmem, filmovým revolucionářem v důchodu, jehož osobnost zastiňuje snímky samotné. Jak bylo patrné v letošním Cannes, mnozí se na ně už ani nedívají. Nechápou je. Nejmenší délka fronty na novinářské projekci byla přes jeho "všudypřítomnost" výmluvná.
Režisér vyzývá, ať nečteme noviny
„Přitom by nebylo francouzského filmu bez Godarda," napsal v Libération extaticky Gérard Lefort. Ve svém nejnovějším snímku Film Socialismus nás nechává nahlédnout do svého vnitřního světa - do nervního labyrintu modernisty, jemuž se podařilo „popřít" filmový příběh a rozložit filmový obraz.
Režisér svými bonmoty bilancuje svět, v němž „bychom měli přestat číst noviny, protože ti hodní jsou v nich vždy špatní, zatímco podvodníci se stali upřímnými". Mechanicky opakujeme konzumní návyky, přitom můžeme říkat cokoli, co nás napadne - aniž to ovšem někomu vadí či to někoho zajímá.
První půli vyplňují záběry z lodi, jež je zřejmě metaforou pasivity a korupce, titulky běží přes obraz, dokument se střídá s hranými sekvencemi, sledujeme scénku s novináři, kteří přinášejí zpravodajství o obyčejné rodině spravující benzínovou pumpu. Godard recituje velká slova. Zároveň máte pocit, jako by postupně zaplňoval prázdný obraz až k prasknutí. Mluví o Řecku, o Palestině, o humanismu i syrovém materialismu. Slovy vzdoruje úpadku světa, který „se stal jedinou jeho současnou politikou".
Ocitáme se na hranici možné kinematografie, z níž zbyl syrový zážitek přerývavého, střemhlavého proudu obrazů. Je to báseň tematizující samu audiovizualitu, či intelektuální groteska? Pocítíme texturu rozostřeného záběru, tekoucích barev i probleskujícího šumění.
Zvuk komentuje obraz. Evokuje čistý elixír myšlení, které nestačíte sledovat. Je to vlastně skvělý film o vlastní nemožnosti! Autor se ještě pokouší mluvit o kinematografii, která kdysi měnila svět, než se tento svět rozpadl.
Kanibalové z Mexika
Pozdvižení jiného typu vyvolal mexický film Somos Lo Que Hay zařazený do sekce Quinzaine des realisateurs. Žánrový snímek natočený ve školních, prakticky amatérských podmínkách je napájený krví - jako by šlo o benzín do auta.
Tím zajímavým tu není formální provedení příběhu, styl kamery či rozepsání syžetu. Diváka ohromí mnohem více upřímnost a spontánnost zběsilého titulu, v jehož excesu je něco strhujícího i nesnesitelného. Kanibalský příběh má odrážet současnou mexickou společnost, kde sociální konflikty, rozklad a bída nabývá otřesných rozměrů.
Po smrti otce, rozhazujícího poslední peníze za kurvy, musí jeho tři hladové děti sehnat domů jídlo. Podaří se jim unést prostitutku z ulice, kterou chtějí postupně sníst. Celý bizarní rituál je zároveň psychodramatem rodiny, která se semkne kolem krvavého masakru, z něhož vás za chvíli bolí žíly .
Společné tajemství zároveň jitří vztahy jednotlivých členů rodiny, kteří spolu začnou bojovat o místo vůdce. Otázkou je, kde se může tahle řezničina, hladová láska po lidském masu zastavit. Tedy pokud to někdo vydrží až do konce.
Kiarostami za láskou do Evropy
V cizině musel natočit svůj soutěžní snímek íránský filmař Abbás Kiarostámí, neboť příběh o lásce by mu doma mravnostní cenzura nepovolila. V Íránu zakazují na plátně i polibky. Zcela vyloučeno je ukázat ženu se zamilovaným pohledem, aby vás cenzura nerozcupovala - či nenechala zavřít.
Nebylo divu, že nad titulem Copie conforme (Potvrzený výtisk) připomínala řada novinářů starou canneskou historku. Po triumfálním návratu z festivalu vyslýchala režiséra íránská policie, neboť při předávání cen dostal v přímém přenosu od Catherine Deneuve pusu na tvář.
Tentokrát se může režisér připravit na další kádrový výslech, neboť po čtyřleté odmlce natočil v Itálii příběh dokonce milostné vzplanutí. Velmi letmo naznačený příběh vypráví o stárnoucí ženě zanedbávané manželem a utlačované sobeckým synem, která náhle podléhá kouzlu anglického spisovatele.
Všechno se však odhaluje v náznacích, autoři nedávají příliš vodítek, postavy dokonce nemají ani jména. Poznáváme tu poezii Kiarostámího minimalistického stylu, kombinujícího syrovou realitu s cítěním krajiny a tváře. Ne náhodou se říká, že patří k tradici velkých filmařů, kteří dovedli na plátně rekonstruovat vlastní filmový čas.
Potvrzený výtisk je zároveň filmem o lásce, již se oběma nedaří dosáhnout. Mezi několik málo jistot patří, že hlavní role se chopila Juliette Binoche, jejíž fotografie z filmu zaplavila v množství plakátů celé město.
„Je těžké vysvětlit, popsat, co se mezi oběma postavami stane. Film se pokouší v drobných situacích nechat publikum procítit jak fantazii vznikající lásky, tak tragédii nevyhnutelného rozchodu. Pokusili jsme se zkoumat člověka zevnitř," říká Kiarostámí.
Jak složité bylo natáčení bez pořádného scénáře, konstrukce charakterů či psychologické nápovědy, vyprávěla v Cannes sama Binocheová. Jedinou režijní metodou prý bylo zůstávat otevřený všem přicházejícím emocím, které vyvolávala ta která situace. Režisér to poté pozoroval kamerou.
„Je to film o nešťastné čtyřicátnici, jíž se mohlo v každém okamžiku stát něco nečekaného a překvapivého. Sama řeší dilema lásky, jestli se má odvážit jejího rizika. Abbás mi řekl, že to jsem já. Nevěděla jsem, jestli se mám urazit, anebo se cítit polichocena," uzavřela s úsměvem Binocheová.
