DVD týdne - Existují životopisy autorizované a úslužné, existují životopisy neautorizované a různě více či méně skandální - a existuje také životopis, který schválil stále živý člověk s tím, že si z jeho života mohou filmaři udělat trhací kalendář i svébytné umělecké dílo.
Snímek Beze mě: Šest tváří Boba Dylana vznikl s požehnáním slavného folkového skladatele a zpěváka, ale není vlastně přímo o něm, a právě proto si může dovolit říct mnohem víc.
Původní název I´m Not There (Nejsem tu) pochází z nevydané a zapomenuté Dylanovy písně, avšak odkazuje nejen k metodě, jíž je film pojednán (o mně beze mě), ale i k tomu, že Dylan jako osoba je ve filmu nepřítomný, a to několikerým způsobem.
Jednak tu nevystupuje žádná postava jménem Bob Dylan ani Robert Allen Zimmermann (což je jeho pravé jméno), ale šest různých hlavních postav, které mají zosobňovat jakási Dylanova básnická alter ega. Přičemž jednou z alternativních identit je i černošský chlapec, jinou zase žena.
A jednak film vlastně říká: Bob Dylan je nepřítomný občas duchem, ale hlavně nemá žádnou hlubokou identitu a pravé já, k němuž by šlo proniknout. Pokud se dá snímek Beze mě nějak žánrově zařadit, pak spíše než označení životopis by se na něj hodil termín "kritická reflexe nespojitých mediálních obrazů jednoho člověka".
Madonna pro pravdaře
Bob Dylan může být brán jako ten, kdo určitým způsobem bojuje proti establishmentu a povrchní masové společnosti, ale zároveň je součástí popkultury a jeho měnění tváří se příliš neliší od toho, jaké masky a role střídá například taková Madonna.
Možná, že je Dylan více v područí svých rolí a věří jim upřímněji než chameleónská disko hopsanda, samozvaná děvka, kabalistka, matka dětí, postmoderní náhražka Marylin Monroe či Evity Perónové, nicméně veletoče, které ve své kariéře prováděl, byly unikátní.
Dylan celý život bojuje s nálepkou folkaře a snaží se od ní distancovat, znovuoživit tento pojem, či se alespoň hořce se ohlíží po éře, kdy se zdálo, že píseň může změnit svět. Chvíli je za dekadenta, chvíli za světce.
Jednou hlásá boj i lásku, jindy se uzavře do mlčení a odpaluje otázky ironickými protiotázkami. A pořád skládá hudbu, která přežívá všechny jeho vrtochy, a zpívá způsobem, jako když se starý kozel škrtí na půdě.
Režisér Todd Haynes už za sebou jeden nekonvenční životopisný film má - Sametovou extázi (1998), v níž se značnou fabulátorskou licencí pojímá setkání Davida Bowieho a Iggyho Popa. I tyto dva staví do pomyslného alegorického zrcadla a jejich nevyhraněnou sexualitu komentuje pomocí toho, že jejich smyšlený příběh rámuje citáty z Oscara Wildea. V Beze mě je zase jednou z básnických postav Artur Rimbaud.
Molotovův koktejl mezi životopisy
Setkání s tak ambiciózním dílem pochopitelně může i notně otrávit. Experimentální forma odmítá vyprávět běžný příběh o vzestupu, pádu a vykoupení. Prolínají se tu různé časové roviny, z nichž některé odpovídají reálným dobovým událostem, jiné jsou jen symbolické a odehrávají se v "Dylanově hlavě a duši".
Mnoho kritiků loni považovalo Beze mě za jeden z nejlepších filmů roku 2007. A. O. Scott z New York Times například pochvalně napsal, že Haynesův film je "molotovovým koktejlem hozeným na fasádu hollywoodské továrny na výrobu životopisů". To se ale u některých kolegů-recenzentů nesetkalo s pochopením.
James Berardinelli prohlásil, že se "jistě najdou lidé, kteří budou tleskat Haynesovi a jeho hercům za to, čeho dosáhli, a já té přitažlivosti rozumím na intelektuální úrovni. Ale nepodporuji filmy bez formy a struktury."
A Mick LaSalleSan Francisco Chronicle dokonce tvrdil: "Každý může natočit špatný film, ale chce to opravdu dobrého filmaře, aby udělal něco tak špatného." Haynes má podle této kritiky nekonečnou imaginaci, ale nemá cit pro míru.
Vyspekulovaný film
136 minut kolážovitého zevlování má podle některých recenzentů nádech kaleidoskopický, impresionistický, surreálný, kubistický, fantasmagorický, enigmatický, ale také "vyčerpávající" a "sebepohlcující". Někdo tvrdí, že jde o trip, někdo, že jde o meditaci. Upřímně, v showbyznysu je to pro většinu lidí totéž.
Osobně jsem nebyl příliš schopný orientovat se v tom, co má reálný základ a co je mystifikace, nicméně nepovažoval jsem to ani za chybu filmu, ani za chybu na svém přijímači.
Haynesovo dílo mě fascinovalo svojí výtvarnou krásou a odvahou vrátit se k filmové estetice 60. let, hře s barvou materiálu, i zcela jasně najevo dávaným vědomím, že revoluční duch šedesátek už je dávno pryč, že byly stejně naivní jako padesátky, a že sedmdesátky byly obdobím největšího smutku i osobních úchylek.
Jistou potíž mám s tím, že Beze mě vytvořil absolvent katedry sémiotiky, který se narodil v roce 1961 a neprožil si to, o čem točí. Vše jsou pro něj jen znaky, které lze libovolně interpretovat. A ona teoretičnost a vyspekulovanost je na filmu vidět více než na libovolném románu Umberta Eca.
Chtěl bych asi setrvat nejvíc v příběhu, kde předčasně zemřelý Heath Ledger hraje kohosi jako Jamese Deana, který hraje kohosi jako folkového zpěváka Dylana. Z těchto fragmentů dýchá syrovost a prožitek.
Anebo bych chtěl vidět celovečerní černobílou halucinaci s Cate Blanchettovou, která s kalhotami posunutými v pase dolů chodí a vůbec se dokonale hýbe jako Dylan, který v drogovém opojení prožívá svůj Sladký život.
Nebo podobně jako režisér Guido v dalším Felliniho filmu 8 a ½ neví, co dělat dál, a ze své nejistoty, zmatků a pocitů prázdnoty učiní téma tvorby. Balancování na hranici umění a umělosti je tady dokonalé a nesmírně provokativní.
Život ve formě otázky
Nejméně se mi chtělo sledovat Richarda Gera, jak hraje přestárlého pistolníka, který vidí, že romantika Divokého západu se rozplývá v kapitalistické komercionalizaci. Ano, vcelku pěkný odkaz na Dylanovu účast ve westernu Pat Garret a Billy the Kid, ale nebyl jsem si jistý, zda kašírovanost této navracející se linie má něco říkat o kašírovanosti "country hudby" a vůbec nenaplnitelnosti všech útěků do divočiny před civilizací.
Rimbaud hraný Benem Wishawem (Parfém: příběh vraha) je tu do počtu asi jako nějaká reminiscence na filmy od Godarda, černoušek Woody (Marcus Carl Franklin) zase prozrazuje cosi o bluesových a tuláckých kořenech Dylanovy muziky.
Dvojrole Christiana Balea pokrývající ty nejpatetičtější období kluka z lidu s kytarou a napraveného pánbíčkáře a proroka baví už jenom tím, že se Bale smrtelně vážně pokládá do každé skladby.
Když nad tím uvažuji a snažím se Haynesův film obhájit, jelikož neveřím, že vznikl v pominutí smyslů a rozpadl se ve střižně pod rukama, vychází mi, že těch střípků asi mělo být hodně.
Jinak by se mezi nimi nešlo tak nevyhnutelně ztrácet a jinak by nevyzněla ústřední myšlenka o unikavosti identity každého člověka, a zvláště toho, kdo je veřejným majetkem publika, jež také moc neví, co chce.
Beze mě: Šest tváří Boba Dylana se daří na modelovém příkladu navodit existenciální poznání, že lidský život zůstává pouze ve formě otázky, nikoli odpovědi.
Rozbíjí obraz mnohagenerační modly a znovu mu skládá poctu písněmi těch, kteří se našli v dylanovských coververzích. Ať to jsou Sonic Youth, Eddie Veder z Pearl Jam nebo Antony and the Johnsons. Nepotřebujeme vědět, jaký je Dylan v soukromí, co ho žene a žere, stačí vidět a slyšet, že dává inspiraci jiným.
I´m not there, USA, 2007. Režie Todd Haynes, scénář Todd Haynes, Oren Moverman, hrají Cate Blanchettová, Heath Ledger, Richard Gere, Christian Bale, Ben Wishaw, Marcus Carl Franclin, Charlotte Gainsbourgová, Julianne Mooreová ad. 136 minut. Distribuce DVD: Palace Pictures.
