Berlín - O ostrou kontroverzi se postaral těsně před sobotním koncem Berlinale pozoruhodný německo-rakouský soutěžní příspěvek Žid Süß - Film bez svědomí. První představení pro novináře a filmové profesionály skončilo pískotem, bučením a dupáním, jaké snad Palác Berlinale doposud nezažil.
Film režiséra Oskara Roehlera má citlivé téma: úplatnost a kolaborace umělců. Asi je příznačné, že ve snímku se objevuje německá herečka Martina Gedeck, která hrála v příběhu na podobné téma - v oscarových Životech těch druhých. I tentokrát má roli manželky známého umělce.
Zatímco v Životech těch druhých ale aktivně, byť nerada, kolaboruje s komunistickým režimem, ve filmu Žid Süß se snaží bránit nacistické kolaboraci svého manžela, populárního herce Ferdinanda Mariana (Rakušan Tobias Moretti známý u nás hlavně ze seriálů).
Je tu zachycena jako poloviční Židovka, což svým způsobem ospravedlňuje manželovu kolaboraci - je přece kvůli ní vydíratelný a chce ji chránit. Ve skutečnosti byla Anna Árijka a Marian šel do propagandistického filmu čistě ze zištných důvodů.
Goebbels jako klaun
Roehlerův snímek je film o filmu: pojednává o natáčení snímku Žid Süß (1939-40), který vyprávěl o židovském obchodníčkovi ze 30. let 18. století. Námět Liona Feuchtwangera byl ovšem krutě zneužit a dílo se stalo výstavním kusem nacistické propagandy.
Dodnes je snímek v Německu zakázán pro veřejná promítání a je možné zhlédnout ho jen k výzkumným účelům. Ve filmu jsou nicméně některé pasáže použity: jsou do nich digitálně vkopírovány hlavy současných herců.
Klíčovou postavou je ministr propagandy Joseph Goebbels. Na výrobu Žida Süße dohlížel, protože snímek se měl v letech rozmachu nacismu postarat o oslavu němectví a probuzení rasové nenávisti obyvatelstva vůči Židům. „Žid Süß bude náš Křižník Potěmkin. A naše německé filmy budou slavné a budou se prodávat po celém světě!" deklamuje tu.
V podání německé filmové star Moritze Bleibtreua je ovšem ministr propagandy klaun, cirkusový podvodník a cynický manipulátor. A právě jeho postava se stala v Berlíně jednou z roznětek kontroverze. Pro velkou část německé kritiky dělá herec z nacistického pohlavára, kterého se bál svět, směšnou karikaturu a pop star. A ze spolustrůjce propagandy Mariana jen její oběť.
Marianovi se sice do role nechce, touží po velkém umění, ale zároveň tuší, že jinou příležitost nemá šanci dostat. Goebbels mu to řekne jasně: „Příteli, vy můžete buď hrát, nebo zůstat zapomenut. A uvědomte si, že já vás obsazuji a já vás taky platím!"
A tak si Marian nepříjemnou roli ospravedlní. „Znám tisíce způsobů, jak udělat postavu Žida lidskou," řekne své ženě. Zlidšťování pak překvapivě ocení sám ministr: „To je v pořádku, film nesmí být laciná propaganda, ale vynikající nacionálně socialistický film! Žid musí působit lidsky, nakonec bude stejně pověšen!"
Přikrášlování historie
Po uvedení filmu Žid Süß na festivalu v Benátkách v roce 1940 (jednu z pozitivních kritik napsal později slavný režisér Michelangelo Antonioni) chce Marianova žena Anna utéct do New Yorku, ale herec si hodlá vychutnat úspěch. Po premiérách filmu v Poznani a v Praze ovšem lidé Mariana postupně víc a víc považují za „toho Žida" a herec se dá se na pití.
Ve skutečnosti hrál v té době ještě mnoho dalších rolí, to však Roehler nezmiňuje. Po osvobození se režisér Veit Harlan od filmu distancuje a řekne, že k natáčení byl donucen; a Marian si bere život.
Hlavní problém filmu, který přechází od satiry k melodramatu, vidí oponenti v tom, že Marian působí sympaticky, i když ve skutečnosti šlo o bezskrupulózního kolaboranta. Filmoví historici, kteří se v Berlíně proti snímku vzbouřili, mu vyčetli falšování historie a přikrášlování kolaborantů a zrádců.
„Harlan přece nenatočil subtilně manipulativní film, ale štvavý propagandistický film, který zcela jasně vyzval ke konečnému skoncování se Židy," píše uznávaný filmový kritik Jan Schulz Ojala v listu Tageszeitung.
Při vzrušené tiskové konferenci se Bleibtreu snažil popuzené novináře uklidnit. Řekl, že jeho Goebbels je skutečně „kus satiry", protože „všichni nacisté byli satira". A prohlásil, že i dnes většina umělců pracuje ve prospěch toho, kdo je platí.
„Jak velký je kompromis? Devadesát procent toho, co děláme, je kompromis. To je základní konflikt nás herců. I dneska existují ve filmové branži ješitní manažeři, jako byl Goebbels, kteří se v ničem neliší od toho, co bylo tehdy."
V sále napraném k prasknutí se už na téma současné kolaborace umělců nedostalo, tiskovka byla ukončena. Otázka, do jaké míry je umělec uplatitelný a využitelný mocí, ale zjevně ťala do živého.
Lze očekávat, že po nasazení do distribuce budou následovat další ostré debaty. Ještě větší diskuse by možná vyvolalo, pokud snímek získá v sobotu některou z cen.
