Berlín - Berlínský festival se poučil z Cannes. Tam se do hlavního soutěžního programu dostávají ty nejlepší filmy až před koncem festivalu, takže vyhraje nakonec snímek, u kterého to nikdo nečekal.
Americký snímek The Kids Are All Right je bohužel v hlavním programu uveden jen nesoutěžně, ale aspoň zažehnul jiskru filmové rozkoše. Film o dvou lesbách (tento tvar slova samy nositelky této sexuální orientace preferují) přijela propagovat herečka Julianne Moore s režisérkou Lisou Cholodenko.
Za biologickým otcem
Hrdinky komedie s americkou grácií a citelným šmrncem feminismu hrají právě Moore a s ní Annette Beningová. Na tématu dvou leseb, které se občas poškorpí a občas pomilují, by nebylo nic divného - ostatně homosexualita je už patnáct let jedno ze stěžejních filmových tématu na čtyřech kontinentech (Evropa, Asie, Amerika, Austrálie).
Tyto dvě ženy ovšem navíc ve svém svazku vychovávají dvě pubertální děti, chlapce a dívku, jež se jim (každé zvlášť) narodily po umělém oplodnění. A chlapce nyní po letech napadne, že by mohli spolu se sestrou začít hledat své biologické otce.
Čtěte také: Berlinale ukazuje přejedený přesexualizovaný svět Banksy: Street art je nejmasovější umění po punku Berlín: Polanski má domácí vězení, ale svět mu tleská |
Jde o nápaditý film plný dokonale odpozorované konverzace a psychologicky přesně zachycených figur; komické situace jsou tu na pokraji trapnosti a trapné momenty se změní ve smích. Je to typický „metrosexuální" film, na který se dobře kouká, ale přitom není prázdný.
Právě tenhle typ produkce bude na vzestupu. Evropský filmový trh na Berlinale jasně ukázal, že velká hollywoodská studia nebudou s to už letos držet krok s potřebami distribuce a vyrobit tolik filmů, aby pokryly potřeby distribučních kanálů.
To je podle odborníků jeden z důvodů, proč se zájem distributorů bude obracet právě k menším a levnějším snímkům s komerčním potenciálem. A to je typ filmu, jaký natočila i Cholodenko. V Berlíně se ostatně často hovořilo o nových šancích nezávislého filmu. Jedním z obchodně nejúspěšnějších filmů na trhu a jasným důkazem tohoto nového trendu byl australský thriller Red Hill.
Za polární kruh
Po Polanského thrilleru Ghost Writer a rumunském Když si chci písknout, písknu si přibyl do soutěže další těžký kalibr, ruský film Jak jsem strávil tohle léto (mezinárodní název je Arktické léto).
Jeho režisér Alexej Popogrebskij spolurežíroval úspěšný a oblíbený festivalový snímek Koktebel (2003). Nový film se odehrává na polárním kruhu na malém ostrově patřícím k Čukotce. Je tu jen divoká příroda, tráva česaná větrem, skály, ptáci a medvědi. A také polorozpadlá meteorologická stanice, kterou obsluhují dva muži.
Jeden veterán, pro kterého je rozkaz ze základny vším, a poněkud rozevlátý nováček, který rád hraje počítačové hry a poslouchá hard rock. Gulybin na polárním kruhu prožil nejkrásnější léta a nemůže snést, když mladík Danilov střílí meteodata od boku a chodí bez dovolení ven - na ostrově je nebezpečno, mimo jiné tu je izotopový zářič, který v průběhu děje sehraje důležitou roli.
Hlavní zápletka nastává, když Danilov v Gulybinově nepřítomnosti dostane radiogram se zprávou o úmrtí jeho ženy a syna, ale nic mu neřekne a roztočí tak těžko řešitelnou spirálu situací. Rozehrání iracionálních lidských stavů na pozadí iracionality přírody je startovní plochou pro mimořádně působivý film.
Za muslimskou vírou
Jestli je úkolem kinematografie objevovat dosud netušená místa a záhyby lidských duší, tak tady plně obstála bosenská režisérka Jasmila Žbaničová se soutěžním filmem Na cestě.
Talentovaná filmařka dostala v roce 2006 nejvyšší cenu Berlinale, Zlatého medvěda, za film Grbavica. Její nový snímek je natočený v bosensko-rakousko-německo-chorvatské koprodukci a rovněž se odehrává v Sarajevu. Ukazuje ho jako místo, kde jsou rány války vesměs zapomenuty, kde žijí evropsky myslící muslimové oblečení západním stylem, kteří rádi tancují a chodí do barů.
Taková je letuška Luna Lipničevič a její přítel Amar. Oba dva přišli ve válce o rodiče, Luna byla vyhnána z rodného domu někde v srbské části Bosny. Amar je kvůli osobnímu selhání propuštěn, ale dostane práci od kamaráda z války. Ten se mezitím stal ortodoxním muslimem.
Amarovi dá práci u počítačů, daleko od města, v táboře v horách, kde se muslimové učí lepší a silnější víře. Je to práce příjemná a dobře placená. A chce za to jen jedno: příklon k víře. A skutečně, Amar se natvrdo oddá islámu.
„Tábor je místo klidu a čistoty. Nekouřím a nepiju tu," pochvaluje si muž, který dřív hulil jako komín. Nebo říká: „Musíme najít svou víru. Genocida byla trestem za naše bezvěrectví. Komunismus nám pomíchal hodnoty a my se teď k nim musíme vrátit." Tyto "nové hodnoty" však Luna není schopna akceptovat.
Jestli může tábor v horách může sloužit jako jedna ze základen pro globální muslimský odpor a rekrutování budoucích teroristů, je ve filmu jen naznačeno. Žbaničová zdůraznila jiný aspekt věci: víra, jakákoli víra, může být slepá, může své ovečky manipulovat, může je omezovat za vidinu něčeho vyššího a nepostižitelného.
Film natočený jemně, bez krutých tónů, bravurně rozehrává vztahy dvou lidí, kteří se odcizili tím, že jeden z nich začal věřit příliš silně v Boha. Je to dílo o dvou cestách, z nichž jedna se odehrává na palubě letadla a druhá v duši. Titul Na cestě patří k tomu nejlepšímu, co festivalová soutěž zatím nabídla.