Recenze - Český fanoušek anime - tedy japonských animovaných filmů a seriálů - si v uplynulém půlroce mohl zkompletovat sbírku celovečerních snímků režiséra Hajaa Mijazakiho. Laputa: Zámek v oblacích, Doručovací služba slečny Kiki, Můj soused Totora a Porco Rosso vyšly v edici Film X. Není tedy od věci se těmto kultovním snímkům blíže věnovat.
Nejprve však základní informace. Mijazaki je nejpopulárnějším tvůrcem anime. V jeho domovském Japonsku se k této skutečnosti váže celá řada historek; přičemž nejvíc vypovídá skutečnost, že jeho tvář poznávají i malé děti. To je ocenění, o kterém se režisérům amerických, nejen pixarovských animovaných hitů může jen zdát. Ovšem i na západě má Mijazakiho jméno zvuk.
Své udělaly dvě nominace na Oscara, z nichž ta první, za Cestu do fantazie, byla v roce 2003 proměněná, a distribuce v rámci společnosti Walt Disney („pixarovský" John Lasseter je Mijazakiho velkým fanouškem). Cestu však připravili už lidé z Miramaxu, kteří na západě distribuovali Princeznu Mononoke, podle mnohých Mijazakiho nejlepší film. Jakkoliv každý dabing původní dílo ochuzuje, v tomto případě musíme smeknout - už proto, že na anglickém znění se podílel i kultovní spisovatel a komiksový scenárista Neil Gaiman.
Pohádky? Jak se to vezme
Mijazakiho snímky jsou často považovány za baštu klasické ruční animace, přičemž se často skloňuje označení „japonský Disney". Což vede k druhému tvrzení: Mijazakiho snímky jsou, s výjimkou již zmíněné Princezny Mononoke, vlastně klasické a hřejivé pohádky. Pročež bude řada západních skalních otaku, především ve starších generacích, horovat spíše pro jiné tvůrce z časů, než anime vyměklo a kdy ještě bývala pravidlem alespoň osmdesátiprocentní úmrtnost postav.
Ovšem s tím, že Mijazaki točí pohádky, je možné souhlasit jen tehdy, uvědomíme-li si, že pohádky nebyly (jak o tom psal Tolkien) primárně určené dětem, ale byly jim postupem času jaksi vnuceny a zbaveny své síly. Mijazaki je však vypráví v plné síle a neředěné předsudky, co děti snesou a co ne.
Mijazakiho „animované pohádky" jsou skutečně autorské snímky, které obsahují velkou dávku temnoty a dotýkají se otázek humanismu, ekologie, morálky i historie. Jejich „pohádkové" čtení je chybné a omezující - asi stejně, jako když čeští kritici odmítali považovat závěr románu Haruki Murakamiho Konec světa a Hardboiled Wonderland za optimistický, protože tam, považte, hlavní hrdina umírá...
Zachránit sen před chamtivci
Laputa z roku 1986 je prvním snímkem, který Hajao Mijazaki produkoval a natočil v rámci studia Ghibli. To založil společně s Isao Takahatou (režisér skvělého Hrobu světlušek) po úspěchu Naušiky z Větrného údolí (ta vznikla podle Mijazakiho vlastní mangy a v mnohém jsou její ozvěny cítit i v Princezně Mononoke). Film vypráví příběh dívky Šíty, která je majitelkou podivného kamene skrývajícího klíč k nalezení bájného létajícího města.
Zápletka a postavy jsou svérázným mixem dobrodružných příběhů ve stylu Indiana Jonese a disneyovských Letohrádek. Svět, v němž se příběh odehrává, připomíná anglický venkov na počátku modernizace, využívá se síly páry. Je to svět klukovských dobrodružství, prvních lásek i vzdušného pirátství a padouchů, kteří nosí volány a mají krajkové kapesníčky (a skopčácký design zbraní). Atmosféra však odpovídá spíše melancholickým fantasy eposům. Ostatně, Laputa se neodehrává v minulosti, ale v budoucnosti, poté co chamtiví a násilničtí lidé svůj svět takřka zničili.
Laputa, jméno převzaté ze slavných Gulliverových cest (o jejichž autorovi Mijazaki nepochybně ví, že napsal též slavný Skromný návrh), je zde symbolem svobody a vznešenosti, která však v lidském světě není možná. To, že mimo civilizaci žijící vzdušní piráti se nakonec stanou sympatickými kladnými postavami, je pak logickým doplněním toho, že v podstatě všechna organizovaná a hierarchizovaná společenství v Mijazakiho světech jsou nositeli zkázy a smrti.
Oproti Naušice není Laputa tolik drastická, rozhodně se však nedá mluvit o nekonfliktním snímku. Jeho postavy nezvítězí ničím jiným, než že zabrání padouchovi zmocnit se místa prchavé, idylické krásy a zničit jej... a místo toho toto místo osvobodí a nechají jej v podstatě zaniknout přirozenou cestou. Na konci příběhu je tedy svět o něco chudší, ale postavy o tuto zkušenost a vědomí bohatší a silnější.
Gradovanou melancholii a tušenou tragédii snímku pak ještě podtrhuje hudba Joe Hizašiho (dvorního skladatele nejen Mijazakiho, ale i Takešiho Kitana) a nádherná závěrečná píseň Kimi wo nosete v podání Azumi Inoue (kterou můžeme slyšet i v dalších dvou Mijazakiho filmech). A přestože je snímku již téměř třicet let a v mnoha scénách je kvůli rozpočtu poměrně statický, jedná se stále o skvělý zážitek... byť v rámci Mijazakiho tvorby je to kousek průměrný.
Kočkobusem na útěku od smrti
Následující Mijazakiho snímek je pro mnohé zásadní především tím, že přivedl na scénu Totora - lesního ducha, který se stal maskotem studia Ghibli. Ano, právě jeho vidíte před začátkem ghibliovských snímků na modrém pozadí. Můj soused Totoro je vlastně nedějový film. Jeho hrdiny jsou dvě malé holčičky, které se se svým otcem přestěhují na venkov a postupně objevují tajemství nového prostředí.
Mijazaki nikam nespěchá. Nechává své hrdiny prozkoumat doslova každý centimetr svého nového domova a lesa v jeho sousedství. A jen postupně dávkuje nadpřirozené motivy, které nakonec vyústí ve velká dobrodružství s Totorem a kočkobusem (krátký film o této postavě je k vidění v muzeu studia Ghibli v Tokyu)... dobrodružství, jež však nespočívají v nějaké na konfliktu založené akci, ale na čistém aktu osvobození se od vší možné tíže.
Stejně jako hrdinové objevují Totorův svět, totiž diváci zjišťují, proč se vlastně děvčata objevila na venkově. Jsou tak nablízku matce, která se léčí v blízké nemocnici a jejíž návrat domů je neustále odkládán. A vrcholem filmu není jízda kočkobusem ani let na Totorově bříšku, ale naprosté psychické zhroucení obou dívek završené větou: „Co když maminka umře?"
Pečlivě budovaný pocit bezpečí a bezstarostnosti je náhle zcela rozmetán, do nevinného světa přichází smrt. A ani v nejmenším nezáleží na tom, zda bude triumfovat, či nikoliv. Vědomí, že i dětem a jejich matkám se dějí hnusné věci, již nelze vzít zpátky. V tu chvíli si člověk začíná uvědomovat i takové drobnosti, že design postav je stejný jako v jiných ghibliovských filmech. Praxe, že mnoha filmy prochází několik základních typů postav, je sice známa i z disneyovek...
… ovšem u Disneyho se nikdy nestane, že vám v příběhu, kde na zastávce autobusu nabídnete deštník obřímu plyšovému strážci lesa, narazíte na kluka, který v Hrobu světlušek nedokáže na sklonku druhé světové války zachránit vlastní sestru a nakonec umírá hlady na vlakovém nádraží (což metaři odpadků komentují děsivým: „Vidíte to, to je ostuda, co si Američané pomyslí?"). Ale děti budou ten film milovat, ne že ne.
Expresní zásilka dobré nálady
Do té doby zdánlivě nejidyličtější Mijazakiho film se tedy změnil v hodně temnou záležitost. Byť v rytmu dětských písniček a pod dohledem kouzelných dobrotivých bytostí. Jako by si to sám Mijazaki uvědomil a v roce 1989 vyslal do světa malou čarodějku Kiki s expresní zásilkou dobré nálady. Kiki je zrovna třináct a je to čarodějka. A když je čarodějkám třináct, musí z rodného domu, najít si nové město a tam začít vlastní živnost. Jenže Kiki neumí nic jiného, než létat na koštěti... Takže si zařídí zásilkovou službu.
A to prosím v rytmu hitu, který sice dávno zmizel z žebříčků hitparád, ale nikoliv z našich srdcí: Rouge message v podání zpěvačky Araji Jumi…Což se dá říct i o postavě malého kocourka Ziziho a jisté mladé malířky, do které jsme se hromadně zamilovali v kolejním anime klubu. Doručovací službu slečny Kiki jsem opravdu ochoten považovat za ryze optimistický film...
Což je ovšem v určitém ohledu neuvěřitelný podraz. V Kiki sice „dospělácká" a „depresivní" témata nenajdeme, ale...
Svět, v němž se Kiki pohybuje, je podivně neurčitý - ve všech režisérových filmech je přitom poměrně jasně dané, v jakém světě se nacházíme (fantasy, feudální Japonsko, postapokalyptická budoucnost, tak trochu jiná Evropa po první světové válce etc.). Zde jsme ovšem v rámci Mijazakiho universa ve světě zdaleka nejvíc snovém; však se také Kiki do svého městečka, jež připomíná idealizované francouzské maloměsto, dostane skrze bouřku (jeden si vzpomene na tornádo z Čaroděje ze země Oz). Jako by její svět byl někde na hranici toho našeho, ale ne v něm.
Jinými slovy, Doručovací služba slečny Kiki je filmem eskapistovým. Mijazaki se v něm skryl před temnotou a relativitou světa (aby se k ní pak v plné síle vrátil v Porco Rosso a Princezně Mononoke). Jenže podobný útěk je ryze dospělým tématem. Zatímco děti sní o tom, že budou velké, velcí sní o tom, že budou opět malými. Ostatně, nad Kiki se dojímal svého času Akira Kurosawa a sám Mijazaki položil otázku, zda je člověk někým jiným v osmi a šedesáti.
Nalezený svět bezpečí a jistot, skrývající se v bezčasí dětství a dětských výzev je zde dotažen k dokonalosti, kterou nenaruší ani násilí, ani komplikované city. Doručovací služba čarodějky Kiki tak funguje jako film, u kterého si uvědomíme, že důležité není to, aby nějaký únikový svět skutečně existoval, ale abychom si jej dokázali sami vytvořit... což je bohužel vlastnost, kterou postupem času ztrácíme. Nad Mijazakiho snímky však svítá naděje, že ne nevratně.
Co je prase bez křídel?
Všechny předešlé snímky měly jeden společný motiv: létání a s ním spojené hledání svobody. Porco Rosso není výjimkou. Dokonce Mijazakiho celoživotní vášeň pro aviatiku (jeho otec vyráběl pro letadla součástky) dotahuje nejdál (a nejen v postavě sympatické konstruktérky letadel). Ostatně, po Porco Rosso se už v žádném ze svých celovečerních snímků Mijazaki nebi a létání tolik nevěnoval (což se má změnit v ohlášené novince).
Jako by v příběhu leteckého veterána z první světové války, který se na Jadranu 20. let 20. století živí jako lovec odměn, řekl vše podstatné. Marco je největší z pilotů, hrdinný bojovník proti vzdušným pirátům, požitkář a… a prase. Ano, prase. Proč, to ani sám neví, prostě jednou ztratil svou lidskou podobu. Přesto je pořád lidštější než mnozí v jeho okolí a svým protivníkům ta „svině" prostě pije krev. Dokonce natolik, že se sníží najmout si cizího - amerického! - pilota, aby Marca porazil v souboji letadlo na letadlo…
Upřímně - příběh není nejsilnější. Nejprve je to surrealističtější verze Letohrádek, pak trochu mystika, trochu Dědeček automobil, trochu špionážka, komedie a nakonec zběsilé dobrodružství. Pejsek s kočičkou by si mohli dělat poznámky (třeba k aluzím na klasický Hollywood či neorealismus). Ve výsledku to ale drží pohromadě díky z každého záběru čišící lásce k létání a dávno zmizelým časům snů, v nichž šlo uletět malosti a vystoupat nad oblaka... kde v jedné z nejsilnějších scén filmu letí bok po boku všichni zemřelí piloti všech válek světa.
Pokud máte pro podobné věci pochopení, budete se vést s filmem na jedné vlně. A pokud ho nemáte… Nu, pak dávejte dobrý pozor. Protože ten film není jen o melancholickém ohlížení se za romantikou hydroplánů a o útěku do bezčasí, kde se lze skrýt před stíny Velké války, která vzala hrdinům nejen nevinnost, ale především blízké. Občas tu problesknou - a to dost brutálně - stíny budoucnosti.
Že je Marco prase, se najednou stává něčím víc, než jen motivem z bajek a grotesek. Marco ostatně jednu grotesku sám navštíví a děj na „plátně uvnitř plátna" a reakce diváků dávají jasně nasrozuměnou, kdo že se v Itálii zrovna ujímá moci. Marco by se mohl sklonit, přijmout ochranu dávných kamarádů z armády... jenže, tím by ztratil svou svobodu a svá křídla. A prase bez křídel je... nu, jenom prase.
Typicky hořké mijazakijovské prohlášení, typicky neumístěné na závěr filmu, opět, podobně jako u Totora, zcela mění vnímání filmu a doslova každou scénu pak podmalovává něčím skrytým a depresivním. Marco totiž může Američana Curtise porazit stokrát; na tom, kam směřuje jeho země, to ale nic nezmění.
Porco Rosso a Mijazakiho filmy obecně se tak nakonec v mnohém blíží k mýtům; barvitým, krutým... a pravdivým. Svět skutečně není jednoduché, spravedlivé a vždy veselé místo. Přesto je na nás, abychom se v něm tak pokusili žít. Jinak se věci nikdy nezmění.
Laputa: Zámek v oblacích (Tenku no shiro Rapyuta) - Japonsko 1986, režie: Hajao Mijazaki.
Můj soused Totoro (Tonari no Totoro) - Japonsko 1988, režie: Hajao Mijazaki.
Doručovací služba čarodějky Kiki (Majo no takkyubin) - Japonsko 1989, režie: Hajao Mijazaki.
Porco Rosso (Kurenai no buta) - Japonsko 1992, režie: Hajao Mijazaki.
