Rozhovor - Za více než týden začíná festival lidskoprávních dokumentů Jeden svět. Jeho ředitelkou a zároveň dramaturgyní je aktivistka Hana Kulhánková, podle níž se letošní ročník (v Praze od 6. do 15. března) ponese ve znamení nejen filmů mapujících vlnu revolucí v arabském světě, ale i nejrůznějších revolt a hnutí odporu, jež vyvolal minulý rok a ekonomická krize.
Nepřebírá festival čím dál více roli zpravodajství? Nevedete už souboj s časem, kdy se pokoušíte sehnat co nejrychlejší film přinášející svědectví o aktuálním konfliktu například v Sýrii? Lze vůbec tak brzy vidět skutečně zajímavé a dobré filmy?
Se zpravodajstvím samozřejmě nesoutěžíme, naopak se snažíme nabízet to, co v médiích neuvidíte - obšírnější analýzy a zasvěcenější pohledy. Budete se divit, ale dnešní dokumenty vznikají rychle a spontánně. Během práce na letošním výběru filmů jsem mohla zhlédnout desítky titulů z poslední doby reflektujících arabské revoluce. Na konci ledna nám nabídli film o zcela nové vlně demonstrací, k nimž dochází nyní v Rumunsku, ale my jsme už měli uzavřený program.
Co dalšího tedy snímky Jednoho světa odhalují z arabských revolucí?
Teprve při pohledu na autentická svědectví si například uvědomíte, v jak odlišném světě se nacházíme. Jak tam bylo revoluce mnohem těžší spustit. To nebyla žádná legrace; lidé stáli proti armádě a namířeným zbraním. Byli připravení za ně položit své životy.
Divák ze střední Evropy si zároveň vybaví vzpomínky na euforii, která provázela náš listopad. V těchto filmech vidíte názorně, jak je to období následující po revoluci složité. Nadšení vyprchá, probudíte se do reality, která je poznamenaná dědictvím desetiletí ničivé totalitní společnosti. Zahajovací film Zpět na Tahrír (Back to the Square) ukazuje Egypťany, kteří jsou dnes rozčarovaní. Vidí, že se současná armáda a policie chová stejně, či ještě hůře než za Mubarakova režimu.
Ale dnes se učí o takových věcech veřejně mluvit; vzniká veřejný prostor, který neměli.
U filmů z Egypta, Jemenu či Bahrajnu jsem si uvědomila, že nešlo o revoluce, které by vedly pouze vyšší třídy mající přístup ke vzdělání a k prostředkům. Na ulicích stáli ti z nejnižších vrstev, kteří se najednou odvážili domáhat vlastních práv. Pro mě byl zážitkem například obraz konzervativních žen zahalených do hidžábu, které skákaly na ulici a volaly po svobodě. Ta přitom nespočívala nutně v tom, že by si musely sundat šátek - ale v naději, že nastoupí demokratičtější vláda. Ale nerada bych se pouštěla do velkých analýz. Se sekcí filmů z arabského světa nám pomáhá arabistka Zora Hesová, která je na rozdíl ode mne odbornicí.
Člověk v tísni letos udělí tradiční Cenu Homo homini syrským doktorům.
Lékaři a sestry ošetřující zraněné demonstranty, proti nimž zasahuje armáda, se stávají oběťmi represe Asadova režimu. Policie je zatýká, podrobuje mučení a zastrašuje. Na druhou stranu se našla řada těch, kteří se dnes organizují, aby mohli nadále operovat v utajení a vykonávat tak povolání a své poslání. Proto jsme se rozhodli udělit cenu podzemní síti Doctors Coordinate of Damascus.
Jak se vůbec podle vás dívá česká veřejnost na arabský svět? Pomohla vlna revolucí trochu změnit optiku, jak Blízký východ či Maghreb nahlížíme?
Já bych v to doufala: že si lidé uvědomí, že tam nejsou všichni stejní. Že být muslimem neznamená být teroristou. Ale zkušenost z různých situací, které jsem měla možnost v poslední době vidět, svědčí spíše o opaku. Ty předsudky jsou v nás velmi silně zakořeněny. Odvážím si tvrdit, že arabské revoluce mohou být i testem českého sklonu ke xenofobii či rasismu.
Záleží, jak kdo se ukáže být otevřený a nebude čecháčkovsky házet všechny Araby do jednoho pytle. Koho vezme za srdce to, co se tam děje; o jakou změnu přicházející po desetiletích se tam hraje? Budou se lidé příště také trochu zajímat o zemi, kam se jezdí na pláž koupat v moři?
Těžko říct v době, kdy v Evropě dochází spíš ke vzestupu nacionalistických i xenofobních nálad. Z multikulturalismu se stalo sprosté slovo. Společnosti se uzavírají, přebírají slovník národní, či dokonce náboženské rétoriky, o níž jsme si mysleli, že ji nikdy nebudeme používat. Třeba Maďarsko...
Takový pocit zažívám a hrozně mě to děsí. Říkám si, že je to jedním z důsledků ekonomické krize, kdy začne být lidem o trochu hůř. Hledají, na koho by mohli svalit vinu.
I u nás můžeme slyšet projevy politiků, kteří hlásají rasistické názory - a přitom se zaštiťují svobodou slova. Mám radost, že zájem o náš festival svědčí o tom, že se najde mnoho lidí stále věřících v nějaké ideály - jako porozumění mezi národy či kulturní pestrost.
Festival nabízí i film Prizmatem řecké krize, který se zabývá právě tématem, jak hrozba krize a ekonomického bankrotu radikalizuje společnost.
Měli bychom si uvědomit, že to není něco, co se týká pouze Řecka. Jinými slovy, že se v podobné situaci můžeme ocitnout i my! Že se v ní částečně už dokonce nacházíme. Možná by jenom stačilo otevřít oči a připustit si skutečný stav věcí. Kdyby nám naši politikové stále neopakovali, že se nás krize nemůže dotknout.
A o čem svědčí náš postoj k Řecku? Člověk slýchává, že si to Řekové zavinili sami. Neradi pracují a jsou nezodpovědní. Ale možná jsou i obětí finančního systému, který jiní zneužívali, aniž za to museli zaplatit. To alespoň křičí Řekové na ulicích, když žádají, ať za krizi platí ti, co ji způsobili.
Pro nás je Řecko především testem našeho evropanství, jestli jsme s to dostát závazkům, které plynou z našeho členství v Unii. Jestli dovedeme pomoct jedné z jejích zemí, která se ocitla v problémech, a zda umíme dostát své roli. V souvislosti se zmiňovaným snímkem pořádáme panelovou debatu, jíž se účastní jak euroskeptici, tak zastánci, řekněme, našeho zapojení v EU. Za sebe mohu říct, že co předvádí naše vláda, je příkladem spíše typického českého maloměšťáctví.
Jeden svět také uvádí film Martina Marečka Pod světlem tma, který vyvolal mezi zástupci neziskových organizací velké debaty. Zachycuje prý praxi rozvojové pomoci českých inženýrů v Africe údajně příliš jednostranným způsobem...
Pamatuji si, že když jsem ten film viděla poprvé, řekla jsem si, že byl promarněnou šancí. Martina Marečka si jinak velmi vážím, protože má jako jeden z mála českých autorů odvahu vstupovat i do riskantních a aktivistických témat. Měl svůj autorský záměr, proč ve filmu o českých inženýrech elektrifikujících komunitu v Africe ukázal pouze náš, evropský pohled.
Pro mě je škoda, že se nepokusil zprostředkovat i logiku druhé strany, jak sami Afričané přijímají a chápou onu evropskou rozvojovou pomoc - jež přitom v tomto případě v podstatě nefunguje, je jen drahá atd. Ale je důležité debatovat právě o těchto složitých otázkách; i s ohledem na to, že Člověk v tísni, tedy organizátor festivalu, se rozvojovou pomocí zabývá.
Jeden svět je letos věnován revoluci. Myslíte si, že by mohlo také u nás dojít k protestům vůči současné vládě, ale i celé politicko-podnikatelské elitě a "kmenovému hospodářství", jak dnešní stav nazývají jeho kritici?
Při sledování filmů k výběru letošního programu jsem se přistihla, že občas přemýšlím nad tím, co by se muselo stát, aby se lidé u nás opravdu naštvali a vyšli protestovat do ulic. Aby se ozvali a pochopili, že musejí za sebe taky trochu bojovat. Pozitivním příkladem pro mě zůstává to, co se nedávno stalo na Slovensku. Tam najednou dochází k tomu, že politici jsou nuceni skutečně odstoupit ze svých funkcí a snad půjdou i do vězení, zatímco si ještě donedávna beztrestně dělali, co se jim zlíbilo.
A co by se tedy muselo či mělo u nás stát?
Nevím, fakt na to nemám žádnou odpověď. U nás je moc málo politiků, kterým by se dalo věřit. Chybí tu politická kultura. Bude trvat několik generací, než se lidé naučí mluvit za sebe a chovat se "normálně politicky" jako jinde na světě a třeba aspoň komunikovat se svým zástupcem. Požadovali po něm, aby zastupoval jejich zájmy. Zároveň se ještě nemáme tak úplně špatně, aby se lidé vydali do ulic. Velmi pozitivně vnímám protesty studentů, které vyvolaly poslední kroky ministra školství Dobeše.
Přiznám se, že pro mě byl silný zážitek dokument Cena za sex. Ukazuje, jak nástup kapitalismu zničil nejchudší země bývalého Sovětského svazu či východního bloku, které na nic takového nebyly připravené. Celé vesnice v Moldávii či v Bulharsku zejí prázdnotou: mladé ženy jsou na Západě prostitutkami, starší tam uklízí. Dochází k naprostému rozpadu celých komunit živořících v bídě, které ovládá korupce.
Je samozřejmě smutné vidět, co se děje v nejchudších zemích východní Evropy. Věřili, že peníze a kapitalismus přinesou lepší život, ale zatím si nechali zničit i ty poslední hodnoty. Nefunguje školství, sociální politika, není tam práce, rozpadají se rodiny. Jedinou nadějí je vyjet ven za prací; ať už to obnáší, co to obnáší.
Tak mě napadá, jak váš festival vlastně vnímají lidé u nás politicky?
Ono záleží, s kým většinou mluvíte. Levičáci nás obviňují, že jsme moc pravicoví, zatímco pravičáci v nás vidí levičáky. Takže je to docela vyvážené. (Smích.)
Na základě čeho se můžete zdát pravicoví?
Například tím, že nás finančně podporuje americká ambasáda. To v očích některých chytráků znamená, že musíme logicky zastávat pohled americké vlády na mezinárodně-politické otázky.
Je pravda, že takový argument není v naší společnosti neznámý ani lidem z prostředí vysoké politiky. Občas člověk slýchává, že je neziskový sektor zaprodaný Rakousku či zahraničí a že dostává peníze, aby mohl dělat kampaně proti Temelínu...
Takovým říkáme, ať se přijdou podívat na náš festival. Letos uvádíme mimo jiné i filmy o Černobylu nebo o japonské Fukušimě.
Jaký je typický film Jednoho světa? Lze to vůbec takto říct?
S nadsázkou řečeno existuje něco takového jako "jednosvětový" brand. Ale co je důležité, nejde jen o filmy. Festival nabízí hlavně prostor k setkání; na aktuální témata přicházejí debatovat odborníci i sami filmaři. Soustřeďují se kolem něj lidé z neziskového sektoru. Tento rozměr zůstává jedním z nejdůležitějších cílů Jednoho světa.
Jak se vám daří uvádět "vaše filmy" do České televize či dalších distribučních okruhů?
Tak Českou televizi bych teď raději nekomentovala. Uvidíme, co se změní s nástupem nového generálního ředitele. Pro nás je samozřejmě velmi důležité, aby se jednosvětové filmy objevovaly i v televizi, kde je mohou vidět úplně jiní diváci než ti, co chodí na festival.
Co se ale osvědčuje, je náš projekt Promítej i ty! Každoročně zakoupíme pět filmů z našeho festivalu, které si potom mohou zájemci promítat sami, ať už ve škole, v nějaké komunitě, či doma. Je o to velký zájem a snímky Jednoho světa tak oběhnou celou republiku. Takže se stane, že i v nejmenších vesnicích, kde se normálně jen pije pivo, si najednou v hospodě promítnou snímek o zavražděných ruských novinářích.
Máte pocit, že se v průběhu let lidskoprávní dokumenty žánrově či formálně proměňují?
Ve srovnání s dobou před několika lety je dokument dnes i komerčním artiklem. Filmovým zpracováním, používáním kamery či střihů se blíží až hranému filmu. Dobrým příkladem je třeba titul z našeho programu Bombay Beach. Sama se těším, že jej uvidím v kině na velkém plátně.
