Lotyšsko-americké režisérce Signe Baumaneové trvalo sedm let, než dokončila celovečerní, částečně autobiografický film Můj románek s manželstvím. Důvodem nebylo jen komplikované financování, na němž se vedle různých institucí podílelo bezmála 1700 dárců. Řadu let vznikal i proto, že autorka ho téměř celý animovala sama. Vytvořila okolo 40 tisíc kreseb a vykreslila 662 tužek.
Příběh dívky Zelmy, jež prožívá celou řadu vztahů dopředu odsouzených k zániku, mísí osobní výpověď s hravou absurdní stylizací i muzikálovými čísly. K publiku tu nepromlouvá jen zvláštní verze antického chóru, ale také neuron nabízející vědecká vysvětlení toho, co se právě odehrává v hrdinčině mozku.
Výsledkem je jakási nadsazená verze biologicko-psychologické příručky pro dívku, jež dospívala v Lotyšsku v době, kdy ještě patřilo pod Sovětský svaz. Ale podobné potíže se vztahy a různými stereotypy, které se k nim pojí, poté prožívá i na Západě.
Manipulativní první manžel Sergej sice nebyl žádná výhra, ale ani tolerantní Švéd Bo hrdince nepřináší štěstí. Protagonistka se pere s hluboce zakořeněnými pravidly výchovy, která teenagerkám klade na srdce, že se musí chovat podle společenských konvencí a pak láska vyřeší všechny jejich problémy.
Ve filmu se myticky podávaná výchovná klišé v podobě okřídlených zpívajících bytostí střetávají s hovořícími buňkami, které naopak k vývoji lidského těla a konfliktu ratia a emocí přistupují čistě vědecky, byť se zjevnou nadsázkou.
Režisérka Baumaneová se pokouší vyrovnat s různými typy genderových nerovností, ale také s proměnami pocitů a nálad, které této společenské sondě dávají individuálnější rozměr. Akorát s přibývajícími minutami postavy až příliš zůstávají v kolejích svých náladiček a umanutostí. Zcizující efekty v podobě hovořících mozkových buněk jsou chvilkově zábavné a nápadité, jenže trochu podrývají osobní povahu příběhu.
Film Můj románek s manželstvím vyniká technikou. Kombinace - podle situace více či méně propracované - kresby s reálnými dekoracemi, v nichž by divák spíše čekal loutky než postavičky vyvedené jemnou černou kresebnou linkou, dává příběhu intimnější patinu.
Přes drobné scenáristické potíže však stále jde o pozoruhodný příběh souboje dívky a mladé ženy se samotným konceptem lásky, kterému se její tělo leckdy vzpírá už na buněčné úrovni.
Jedna z nejpozoruhodnějších sekcí letošního ročníku festivalu Anifilm byla zaměřená na Japonsko. Akce, kterou v průběhu šesti dnů navštívilo přes 35 tisíc lidí, nabídla možnost vidět na plátně nejklasičtější díla tamní animace včetně jednoho z nejslavnějších: filmu Akira režiséra Kacuhira Ótoma, díky němuž se japonská animace na přelomu 80. a 90. let minulého století dostala na Západ.
Vedle renomovaných snímků či průřezu osobitou tvorbou jednoho z hostů, filmaře Kódžiho Jamamury vystavujícího do 2. července v liberecké galerii, se japonská stopa objevila také v soutěži celovečerních snímků.
Titul Slepá vrba, spící žena sice natočil Francouz Pierre Földes, jedná se však o volnou adaptaci tří povídek nejpopulárnějšího japonského spisovatele Harukiho Murakamiho. Ten na filmové verze svých děl dlouho neměl příliš štěstí, na jeho klasice Norské dřevo si vylámal zuby i jinak talentovaný vietnamský režisér Tran Anh Hung.
V poslední době ale vzniklo několik pozoruhodných filmů podle autorových kratších próz, ať už to bylo tajuplné drama Vzplanutí od korejského tvůrce Chang-dong Leeho, či úchvatný předloňský snímek Drive My Car. Nyní skladatel a debutující režisér Földes dokazuje, že zvláštní poetiku tvůrce meandrujícího mezi všednodenními bolestivými aspekty mezilidských vztahů a lehce surreálnými motivy lze trefně vystihnout i prostřednictvím animace.
Tři volně propletené povídky se odehrávají těsně po zemětřesení v roce 2011, které si vyžádalo téměř 20 tisíc obětí, připravilo o domov 200 tisíc lidí a poškodilo jadernou elektrárnu Fukušima. Hlavní město Tokio zachycují jako místo, kde došlo jak k doslovným, tak k metaforickým otřesům.
Hrdinové musí čelit nejen vztahovým rozkolům či bezútěšné rutině práce, která už je nenaplňuje, ale také výplodům vlastních představ. Jednoho z protagonistů tak přichází požádat o pomoc obří žabák. A nejde o menší úkol než o nebezpečnou misi s cílem zneškodnit enormně nebezpečnou žížalu žijící pod japonskou metropolí. Jedině tak lze zabránit zkáze Tokia.
Földes kombinuje 2D i 3D animaci, využívá technik, které převádějí hrané výjevy do animované podoby. A podobně snímek přechází z obyčejných úkonů všedního dne do snového světa. Na publikum přenáší zvláštní melancholii, kterou jsou Murakamiho prózy proslulé.
Jedním z ústředních motivů je ztracený kocour. Otázka, jestli je jeho zmizení tou nejběžnější věcí, co se kočkám stává, nebo má tato záhada trochu magickou povahu, zůstává otevřená různým interpretacím. Podobně je to s mnoha dalšími výjevy zasněného i bolestného snímku. Publikum je při jeho sledování okouzlené právě proto, že se na tomto očarování musí samo aktivně podílet.
