Cannes - Zpočátku si návštěvníci 64. canneského festivalu stěžovali na málo zajímavé filmy, v posledních dnech si nestačí vydechnout, co se všechno v pobřežním letovisku děje.
Festivalem stále otřásá skandální žertování Larse von Triera, jednasedmdesátiletý Peter Fonda tu uvedl ekologický film The Big Fix a Takashi Miike svůj "harakiri film" Smrt samuraje (Ichimei) náležící do kategorie filmů, jež kriticky (a tady i ve 3D) nahlížejí samurajský kult.
Adaptaci známé předlohy o nelidskosti rétoriky a cti samurajů ve srovnání s obyčejným řádem života napsal Yasuhiko Takiguchi. Už v roce 1962 ji zfilmoval klasik Masaki Kobayashi. Příběhu chudého samuraje, který se zoufalým činem domáhá pomoci od místního klanu, aby získal peníze na doktora pro svou ženu a dítě a musí spáchat brutální harakiri bambusovým mečem, se nyní často šokující autor Miike chopil s překvapivým citem. V jeho verzi nalezneme málo krve, důraz je kladen na atmosféru 17. století a tragédii chudé rodiny.
Největší čtvrteční událostí Croisette ale bylo uvedení očekávaného filmu Kůže, ve které žiji (La piel que habito) - soutěžní novinky španělského režiséra Pedro Almodóvara. Adaptace románového thrilleru Thierryho Jonqueta o absolutní pomstě plastického chirurga na mladíkovi, který znásilnil jeho dceru, byla velmi příjemným překvapením. Excentrický melodramatik přitom nacpal do filmu, co se dalo: manželku v seškvařené kůži, znásilněnou psychotickou dceru i klinické rodinné drama, v němž si vědec pomůže v hledání náhrady za zesnulou ženu pomocí technologií.
Záběh nové vagíny
Cannes sledovalo nového Almodóvara chytajícího druhou mízu, který složitěji konstruuje příběh. Ústřední zápletka je rámovaná několika retrospektivami a dotýká se tématu klonování i změny pohlaví. Režisérovi rozhodně nedošel ani smysl pro legraci, kterou si dovede dělat ze sexu a intimity. Dozvíte se například, jak se "zavádí do provozu" implantovaná vagína.
Díváme se na moderní Pygmalion zkřížený s korejským Oldboyem a španělským baletem v punčochových oblecích. Hlavní postavou je osamocený plastický chirurg Robert Ledgard představovaný stárnoucím krasavcem Antoniem Banderasem, který si do své role vzal něco od Dr. Mengeleho i Dr. House.
Ledgard pracuje na renomované klinice, má rozsáhlé znalosti o klonování a "vývoji" nové kůže. V operačním sále luxusního toledského domova tak vymyslí ďábelskou pomstu za znásilnění dcery. Vězněnému agresorovi Vincentovi přeoperuje pohlaví a udělá z něj krásnou ženu Veru podobající se zesnulé manželce, z jejíž smrti se nevzpamatoval.
Chytře vymyšlená a šílená zápletka skrývá skládačku několika melodramat a marného toužení i nemožného štěstí. Ledgard se zamiluje do svého výtvoru, roky vězněná Vera (Elena Anaya) trpělivě čeká na možnost útěku i na svou pomstu. Samozřejmě nemůže chybět Marisa Paredes v roli Ledgardovy matky ukrývající tajemství z minulosti (a tajného zlobivého syna Tygříka).
Vše vážné i závažné vyznívá groteskně, almodóvarovskému karnevalu citů jen tentokrát chybí křiklavé barvy a homosexuálové. Nicméně "transsexuální" motiv změny pohlaví jako pomsty za maskulinní agresi a znásilnění by si mohli autoři nechat patentovat. Strhující je i psychická proměna Vincenta v almodóvarovsky krásnou a nešťastnou ženu.
Absurdita vrcholí v okamžiku, kdy Banderas začne s umělou Verou provozovat sex. Almodóvarovi ve vrcholné formě ale projdou všechny bláznivé nápady včetně zahrady rozkoše, kde se miluje několik dvojic až trojic najednou. A závěrečnému vtipu se budete smát ještě dlouho po odchodu z kina. V neděli uvidíme, jak si s opiovou dávkou dvouhodinového vědecko-fantastického sexu poradí jury (film zakoupila společnost HCE, od začátku září se na něj mohou těšit čeští diváci).
Slabý Sarkozy
Naopak zklamáním skončilo mimosoutěžní uvedení francouzské novinky Dobytí (La conquête). Hned od začátku natáčení se očekávalo, že by mohl film dokonce zamíchat karty na politické scéně. Bombastický projekt vyvolal mediální šílenství i škodolibé těšení.
Film Xaviera Durringera o pozadí nástupu Nicolase Sarkozyho k moci ale podle francouzského tisku očekávání nenaplnil, vznikla nákladná melodramatická nuda, nad níž se dá jen nadávat na politiku. Snímek s Denisem Podalydèsem v hlavní roli prý neříká nic nového o muži, který zůstává pro liberální kruhy pravicovým populistou a kontroverzní osobností.
Odehrává se v rozmezí pěti let: od okamžiku, kdy se Sarkozy stal ministrem vnitra, až po zvolení prezidentem roku 2007. Sarkozy tu propadá sebeklamu o vlastní velikosti a během vzestupu přichází o první manželku, jež se zamiluje do jejich mediálního poradce.
Spíš než osobní příběh ale film snaživě líčí strmou dráhu ambiciózního politika, který směřoval bez skrupulí k moci. Autoři imitují řadu postav domácí politické scény; ušetřeni nezůstanou ani Jacques Chirac a jeho pobočník Dominique de Villepin, který Sarkozyho překřtil přezdívkou Trpaslík.
Ale výsledkem je přinejlepším velmi uměřená satira na politiku vzletných proslovů, pokryteckých poklon a prolhaných slibů. Vzdáleně odkrýváme korupční metody financování politických stran, hlavně ze Chiracovy pracovny se stává bizarní divadlo politiky, v němž se vše podřizuje budování mediální image.
Panahího domácí video
Přes občasnou trefnost zůstane v člověku pocit, že by si ostrý film o krizi současné politiky představoval odvážněji a revolučněji než jako melodrama odcizující se rodiny. Jaký byl rozdíl vyrazit na íránský dokument Tohle není film (This Is Not a Film), který si na přelomu roku natočil doma íránský filmař Džafar Panahí.
Slavný autor tam čeká na odvolací řízení poté, co byl odsouzen za účast na protivládních demonstracích k trestu šestiletého vězení a k dvacetiletému zákazu práce. V posledních měsících se stal mezinárodním symbolem boje proti cenzuře a útlaku, o čemž svědčí i uvedení jeho filmu, který poslal do Cannes prostřednictvím spolupracovníka.
Upřímné domácí video zachycuje režisérovo čekání i drobné situace z domácí intimity, jak se filmař vyrovnává s tlakem moci i vlastním ohrožením. Jak dopadne soud? Půjde do vězení? Kolik dostane? V této nemožné situaci sledujeme snídání, telefonické rozhovory se známými, starosti o rodinu. Zakázaný filmař čte na kameru úryvky ze zamítnutého scénáře.
Současná situace v Íránu promlouvá nejen zpoza oken, kde se za doprovodu policie slaví Nový rok. Silně působí setkání s mladým studentem, který vynáší odpadky. Za cesty výtahem se skládá výpověď o světě, v němž mladí nevidí budoucnost ani perspektivu.
Jistě to nelze srovnávat, ale Panahího drobný film stačí říct o světě a o jedné zemi možná víc než mnohamilionový širokoúhlý velkofilm o Sarkozym.
Další zpravodajství z místa:
Cannes vykázalo von Triera za vtipy, že chápe Hitlera
Kaurismäki předvedl Cannes pohádku o správném chlapovi
Brad Pitt přivezl do Cannes návod na smysl života
Piráti přepravili z Karibiku do Cannes 3D nudu
Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
