Byl skvělý tah obsadit do ryzího akčního snímku herce známého především ze seriálů Perníkový táta a Volejte Saulovi, kde bravurně ztvárnil právníka balancujícího na hraně zákona i morálky.
Jako by se i sedmatřicetiletý původem ruský režisér Ilja Najšuller po přepáleném debutu Hardcore Henry tentokrát trochu usadil, když má v hledáčku kamery aktéra schopného zahrát vše podstatné pohledem či drobnou změnou výrazu tváře.
Když hrdinovu domácnost v úvodu napadne dvojice lupičů, otec rodiny se vydává temnou chodbou s golfovou holí v ruce, už už se rozmachuje - a náhle se mu v obličeji cosi pohne a ránu zastaví. Všichni ho mají za zbabělce, včetně náctiletého syna, který těsně předtím odvážným chvatem zpacifikoval jednoho z kriminálníků.
Pozorný divák si ale všiml, že to pohnutí v obličeji nepramenilo z nedostatku odvahy. To se jen Hutch snažil zapomenout na svou minulost.
Americký scenárista Derek Kolstad má za sebou především trilogii o Johnu Wickovi. I tentokrát napsal přímočarý, až starosvětský akční film o náhodě, která spustí nekončící peklo, v němž promlouvají pěsti, zbraně a vše, co je zrovna po ruce. Ale stejně jako v Johnu Wickovi a ostatně většině příspěvků tohoto žánru příběh není zásadní.
John Wick, jehož první díl měl premiéru v roce 2014, ohromoval choreografickou invencí a po vzoru hongkongských mistrů používal k akci vše v okolí protagonistů, od koně v maštali po sbírku historických pistolí a nožů.
Snímek Nikdo v tom pokračuje. Zatímco Keanu Reeves však hrál jakéhosi absolutního mstitele, který se - především ve třetím díle Johna Wicka - pohybuje v až videoherně umělém světě, režisér Ilja Najšuller s Bobem Odenkirkem se především v první půli drží pozoruhodně při zemi. Ve světě s reálnými konturami.
Hned iniciační akční scéna v nočním autobuse ukazuje, že hrdina Hutch coby smrtící zbraň také umí použít vše, co se mu nachomýtne pod rukama. Jen prožívá mnohem skutečnější dramata než John Wick, kterého ke spektakulárnímu masakru a výpravě proti všem motivovala smrt psa.
Právě scéna z autobusu, jež patří k nejzábavnějším a nejpreciznějším akčním momentům poslední doby, přitom ukazuje, že klíčem k úspěchu Nikoho je vyvážená směs uvěřitelnosti a nadsázky.
Bobu Odenkirkovi stačí sedět na zadním sedadle autobusu, upřeně, unaveně, otráveně i natěšeně masírovat pohledem partičku opilých pobudů - a divák už ví, že za chvíli zažije něco jedinečného.
Ilja Najšuller už netočí nonstop videoherní akci s pomocí GoPro kamer jako v Hardcore Henrym. Tentokrát ví, kdy zpomalit, má cit pro načasování i vykreslení správně vyšinutého ruského padoucha. Ten se pohybuje na hraně šílenství, ale nikoli karikatury, jak bývá zvykem v amerických žánrových filmech.
Dokonce i fakt, že jeden z party ruských mafiánů je rusky hovořící černoch, vede jen k povedeným vtípkům, nikoli k pohybu na hraně parodie.
Když taťka od rodiny Hutch zjistí, komu omylem šlápl na kuří oko, respektive krk čího nezvedeného bratra v autobuse pochroumal, vzpomene na dávné dny, kdy jeho hlavním povoláním nebylo sledovat čísla v tabulkách, ale řešit problémy pomocí násilí. A tehdy se rozjede akce stejně nemilosrdná jako radostná. Trochu jako ze zlaté éry 80. let minulého století, ovšem nasnímaná a nastříhaná s moderní dynamikou, neokázale, efektivně, přitom hravě. Skoro by k ní mohl hrát slavný hit Daddy Cool od kapely Boney M, aby podtrhl její bezelstnou a přímočarou povahu, stejně jako povahu hrdiny.
Dvaaosmdesátiletý Christopher Lloyd, známý coby šílený vědec ze série Návrat do budoucnosti, tu po dekádách v zapomenutelných snímcích dostává příležitost opět zazářit v poťouchlé roli.
Tvůrci pevně drží v rukou otěže snímku, který nikdy není patetický, upovídaný, béčkový, prostě netrpí nešvary, jež k akčnímu žánru patří a většina fanoušků je odpouští. Autoři Nikoho vědí, že hlavní potěchou je souhra kamery, střihu a pohybu na plátně.
Rovnou měrou tu však nechybí krev, pot ani slzy. Nejspíš jsou to hlavně slzy radosti a smíchu, když akci ředí přesně načasovaný vtípek. Ale už fakt, že film založený na takřka nonstop akci nikdy emočně neklopýtne, je malý zázrak.
Bob Odenkirk coby právník Saul Goodman ve dvojici vynikajících seriálových dramat hrál muže, který se klidně mohl jmenovat Nikdo.
Především seriál Volejte Saulovi jej představil jako chlápka, který se krčí ve stínu svého slavnějšího staršího bratra a křečovitě hledá, jak nebýt černou ovcí rodiny, tou poslední onucí na pracovišti nebo v mezilidských vztazích.
Možná i proto je tak intenzivním citovým prožitkem sledovat nyní známou tvář, spojenou s jedním z nejtragičtějších antihrdinů televizních obrazovek, kterak nemusí operovat pomocí podfuků a špinavých triků. Kterak rovná hřbet a svírá pěsti s odřenými klouby. V jednom z nejsebevědomějších akčních filmů poslední doby, který si umí počkat a pohrát si s detaily. A pak přejede publikum jako autobus.
Nikdo
Režie: Ilja Najšuller
CinemArt, česká premiéra 24. června.
