V inscenaci Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji sleduje polský dramatik a režisér Mateusz Pakula den po dni umírání svého otce. Režie Dušana Davida Pařízka podle knihy Pavla Vilikovského Pes na cestě je v podání slovenských herců sarkastickým komentářem povahy vlastního národa.
Umřít jako pes
Několik měsíců, během nichž pečoval o otce v posledním stadiu rakoviny, zaznamenal Mateusz Pakula nejdříve ve stejnojmenné knize. Jeho popisy a komentáře bolestivého umírání interpretuje na jevišti pět herců ve smutečních oblecích. Neúprosně, věcně, přesně, ale nikoliv bez emocí, ironie nebo vzteku. Inscenace je koprodukcí krakovského divadla Laznia Nowa a Teatru Źeromskiego z Kielců.
Scénu kromě několika židlí a zvukového pultu tvoří černý objekt připomínající obří tobogan - jeden takový prý Pakulův otec jako architekt navrhoval, ale může asociovat i břišní dutinu s propletencem střev nebo jen snovou krajinu, kterou občas rozpohybuje opalizující světelná projekce. Bílý kruh uprostřed je nejspíš oním světlem na konci tunelu, jímž prý procházíme na onen svět.
Otevřenost, s jakou Pakula hovoří o tom, co vidí tváří v tvář pomalu přicházející smrti, co cítí a co všechno ho při tom napadá, je zdrcující a osvobozující zároveň. Neuhýbá před ničím. Sdílí s publikem fyziologické projevy otcova vyměšování, nevolnost či bolest. Ale také ostýchavě a paradoxně objevovanou intimitu svého vztahu k němu, včetně stisku ruky potřísněné výkaly.
Rezignovaně se vysmívá groteskně cynickým projevům své babičky, otcovy tchyně. Komentuje absurdní covidovou izolaci i bezcitné, skoro zvrácené jednání nemocničního personálu, který odmítá brát na vědomí situaci umírajícího.
V jeho upřímnosti není záměr šokovat, jen odhodlání ukázat, jaké to opravdu je. Konec se vším všudy. "Proč nemohu umřít jako pes?" ptá se bolestí zmučený otec s poukazem na to, že i utrpení zvířete lze zkrátit. Jeho otázku pak autor rozvíjí dál: ve vzteklém lamentu na nemožnost eutanazie, potažmo pokrytectví katolické církve, i ve společenských souvislostech ještě širších. A přitom bezmocně hledá způsob, jak otce předávkovat morfiem, aby konečně mohl zemřít.
Schopnost režiséra a herců uvidět i v nejdrastičtějších situacích, jako je tato, komický moment působí očistně. Právě bezprostřední, přesně se trefující humor a odlehčená hudební linka s bondovskými motivy či "vystoupením" skupiny Gipsy King jsou vedle věcnosti popisů tím, co umožňuje s napětím sledovat dvouhodinové představení, aniž bychom na jeho konci utonuli v depresi. Naopak Pakulovi se "pouhým" pravdivým vyprávěním o smrti svého otce daří dosáhnout úlevné katarze.
Inscenace Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji měla premiéru vloni v lednu. Plzeňský festival byl jejím prvním zahraničním hostováním. Dramaturgové české přehlídky zaslouží palec nahoru, přesně takové projekty, také v mezinárodním kontextu objevné, by měli zvát.
Síla polské produkce vynikla zvlášť v kontrastu se zahajovací inscenací letošního ročníku nazvanou Hekuba, ne Hekuba. Nazkoušela ji slavná Comédie-Française v režii Tiago Rodriguese, ředitele Avignonského festivalu, kde také měla vloni premiéru. Intelektuálně vyspekulovaná koláž konfrontuje kauzu zneužívání autistických dětí v ústavní péči s tragédií hrdinky starořeckého dramatika Eurípida a animovaným seriálem, jehož protagonistkou je fenka. Artistnost té produkce, navzdory naprosto skvělým hereckým výkonům, ale paradoxně oslabuje její naléhavost.
Slovensko v kostce
Esejistická novela Pes na cestě od Pavla Vilikovského, v Čechách prakticky neznámého slovenského prozaika a překladatele, byla pro adaptaci a režii Dušana Davida Pařízka ve Slovenském národním divadle jako stvořená. Vyznívá palčivě aktuálně, byť předloha vznikla ještě za časů premiéra Vladimíra Mečiara a inscenace měla premiéru před nástupem současného kabinetu, jehož ministryně kultury Martina Šimkovičová letos v létě odvolala šéfy tamní Národní galerie a právě Slovenského národního divadla.
Dnes již nežijící Vilikovský se hlásil k režisérovým oblíbeným rakouským spisovatelům Peteru Handkemu a Thomasi Bernhardovi a také jeho myšlení, brilantní ironické šlehy a nekompromisní, až výsměšný pohled na vlastní národ s nimi má mnoho společného, stejně jako s Pařízkovými divadelními analýzami středoevropského prostoru.
Text je sám o sobě tak silný, že režisér ani nemusel nic moc vymýšlet. Použil model, který se mu už mnohokrát osvědčil: prázdnou scénu ohraničují bílé plochy jako stěny kostky a herci na ně z meotaru promítají kontextové fotografie. Pařízek vybral čtyři skvělé aktéry: Alexandra Bártu, Ĺuboše Kostelného, Roberta Rotha a Richarda Stankeho. Každý z nich vizáží a temperamentem takřka ideálně ztělesňuje některý ze slovenských mužských archetypů.
Režisér jim rozepsal Vilikovského text po tématech do imaginárních situací a polemických replik. Celek tak působí jako autentická disputace intelektuálů na téma Slovensko, plná přesných, sebeironických, uražených nebo naopak velikášských postřehů ohledně jejich vlasti v souvislostech Evropy, její historie a kultury. Probírá se literatura, divadlo, vtipně jsou zakomponovány i ryze soukromé vztahové motivy.
Publikum v Plzni tenhle chytrý a zábavný "sebemrskačský" pamflet přijalo neobyčejně srozuměně a vřele. Na Slovensku je vyprodáno na měsíce dopředu. Bez přesvědčivého osobního - a vzhledem k tamní společenské situaci i občanského - postoje herců by inscenace nedokázala předat tak silný vzkaz. Prohlášení k současnému stavu kultury na Slovensku, které herci po plzeňském představení přečetli, tak už působilo skoro zbytečné. Všechno bylo řečeno.
