Dosud největší práci Ester Geislerové tvoří deset krátkých filmů. V Kunsthalle na Klárově je lidé mohou sledovat různě - o samotě v intimitě vlastních sluchátek na pohodlném plyšovém křesílku, nebo nahlas v páru, případně s dalšími návštěvníky. Projekt nazvaný Co jsme si měli říct a neřekli představuje putování vlnami emocí: od frustrace z toho, že své myšlenky směřované partnerovi nedokážeme formulovat, přes zoufalství, jehož zdrojem je trápení milované polovičky, které ale není možné pomoci, až po otupění a pocit odcizení v dlouhodobém soužití.
Kouzlo díla vizuální umělkyně spočívá v tom, že snad každý, kdo se kdy nacházel v romantickém vztahu, zná velkou část z toho, co se v klipech odehrává. Geislerová oslovila několik herců, hereček a blízkých ze svého okolí, aby dramaticky zpracovali text, který pro ně napsal jejich partner nebo partnerka. Pisatelé jim mohli vzkázat něco, co se jim už dlouho nedaří své polovičce sdělit, nebo jí naopak věnovat milostné vyznání.
Část materiálů napsala sama autorka. Její pojednání ztvárnily herečka Elizaveta Maximová a Geislerové devatenáctiletá dcera. "Nazdar ču*áku. Tak takhle ne, takhle teda ne," začíná Maximová emotivní monolog pro anonymního adresáta, který z pohledu její postavy využívá děti jako rukojmí. Geislerová se v něm ohlíží do vlastní minulosti okořeněné trochou fikce. Její dcera běžně hraje v angličtině, a tak jej oproti Maximové nastudovala v tomto jazyce.
"Byla velká síla sledovat někoho, kdo má moje geny, v podstatě moji část, jak se vyjadřuje k tomu, k čemu jsem se v minulosti potřebovala vyslovit já. Viděla jsem v ní trochu sebe, když jsem byla stejně stará, a zároveň je lepší. Když jsem viděla, že jde do emocí, bylo pro mě těžké potlačit mateřské pudy," říká Geislerová. Zároveň oceňuje, jakou svobodu jí dává umění v tom, že může prožívat i takto neobvyklé situace. "Je to krásný a velký pocit volnosti," dodává.
Svou dceru Miu neobsadila primárně proto, že jsou pokrevně spřízněné, ale jako skvělou herečku. "Původně jsem chtěla nechat tentýž text nastudovat třeba deset hereček. Najednou jsem ale měla natočenou Elizavetu a Miu a věděla jsem, že stačí, že je tam jedna mladá a jedna zralá žena, a nechtěla jsem skoro nic vystřihnout," vysvětluje.
Dárek pro herce i neherce
Ester Geislerová, která se od mládí kromě výtvarného umění sama pohybuje i ve filmovém prostředí, zároveň chtěla dát svým hereckým přátelům možnost uzpůsobit si celé natáčení podle sebe včetně toho, kým jejich postava bude a jaký si oblékne kostým. V plejádě hereckých etud se tak objevily archetypální figury jako rytíř, vesničan, král, queer anglický gentleman, nebo dokonce neživý předmět - lustr.
"Měl to pro ně být takový bonus, protože v běžném herectví tyto možnosti nemají. Nechala jsem je také zkoušet, jak dlouho chtěli. Na standardním natáčení se bere druhý nebo třetí záběr. Dřív bylo běžné, že se točilo čtyři nebo pět obrazů za den, dnes je to klidně patnáct," nastiňuje umělkyně realitu zrychlujícího se filmového světa. "Nemáš čas si to udělat tak, jak si přeješ. To jsem chtěla hercům dopřát. Mohli zkoušet škálu od jemných až po úplně šílené a expresivní projevy. Dobře to je vidět u Elizavety Maximové," míní.
Kromě ní a její dcery se mezi herci vyskytují Tomáš Jeřábek, Luděk Sobota nebo partner Geislerové Martin Hronský Krupa. Vloudil se mezi ně ale i jeden neherec: párový terapeut Honza Vojtko, který s Geislerovou spolupracuje na přednáškách Terapie sdílením Live a Reset i na společném podcastu. Původně se měl uměleckého počinu účastnit jen jako supervizor.
"Je to křehké a citlivé téma. Nechtěla jsem, aby to párům ublížilo. Poprosila jsem Honzu tedy, aby byl k dispozici, kdyby to v někom otevřelo něco, co by potřeboval probrat. Když jsem s ním takhle konzultovala svůj vlastní text, zatímco jsme jeli na přednášku někam mimo Prahu, napadlo mě se ho zeptat, jestli by si taky nechtěl zahrát. Vím, že má herecký dar a že umí pracovat se svým projevem," vypráví. Terapeut opáčil, že se jí na totéž zrovna chtěl dotázat. "Naskočil do toho úžasně, má neuvěřitelné nadání přenášet emoce," oceňuje Geislerová.
Vyznání, která hercům a herečkám napsal blízký člověk, často působí dost dramaticky. Přesto většina z nich zážitek zpětně reflektuje tak, že si uvědomili, jaká je v jejich vztahu síla. "Někteří měli dojem, že jsem je oslovila, protože si myslím, že má jejich vztah problém. Zpětně jsem jim vysvětlovala, že to tak není; v každém vztahu jsou věci, které je těžké si předat, nebo místa, kde vznikají třecí plochy. Vybrala jsem je proto, že mi připadají zajímaví a chtěla jsem vědět, co mají na srdci nebo jak to zahrají," objasňuje autorka.
Přiznává, že jako pro citlivého člověka pro ni bylo každé natáčení emočně náročné. "Z každého z nich jsem byla úplně vyšťavená. Vydala jsem se s nimi do hloubek, jako mořská panna," naráží na kostým, který pro sebe v rámci tohoto díla zvolila. "Byl ale krásný pocit spolu souznít a nacítit se na sebe," dodává.
Umění dát si stopku
Geislerová se o téma partnerských vztahů zajímá dlouhodobě. Prvotní zaujetí spatřuje v rodině. "Naši rodiče se rozvedli a my jsme se doma bavili o tom, co cítíme. Tehdy jsem to začala vnímat a řešit. Na střední škole jsem pak prožívala první lásky a líbilo se mi to řešit s holkama," vzpomíná.
Zmiňuje, že se témata spojená s láskou a partnerstvím od začátku objevovala také v její umělecké tvorbě, i když nijak programově.
Poslední roky si ji lidé s tématem vztahů spojují hlavně díky instagramovému projektu Terapie sdílením, kam lidé posílají obrázky svých osobních chatů a esemesek týkajících se většinou právě partnerství. "Přes SMS bychom si ale měli sdělovat jen základní koordinaci, třeba kdo co nakoupí nebo jaké bude počasí," myslí si Ester Geislerová. "Pokud se začne konverzace stáčet ke vztahovým záležitostem, měli bychom si dát stopku a doříct si to, až se uvidíme," doporučuje.
Přestože výstavu v Kunsthalle věnovala komunikaci ve vztazích, nemusí to být podle ní v partnerství to nejdůležitější. "To, co si říkáme, je důležité, ale z větší části je to o neverbální komunikaci, o dotycích, o tom, co si sdělíme očima a jak se spolu dovedeme dorozumět i na dálku," míní. Za nejpodstatnější v soužití považuje to, jak známe sami sebe.
Sama odvedla kus práce na terapiích a leccos se dozvěděla také z přednášek s Honzou Vojtkem. Přesto si nechce hrát na odbornici. "Ve spojitosti s výstavou se mě lidi ptají na strašně těžké otázky, třeba na co jsem přišla po šesti letech, kdy se zabývám vztahy a komunikací v rámci našich přednášek. K profesi terapeutů mám obrovský respekt a bázeň; nepřísluší mi dávat rady. Sama dělám chyby a chci si nechat prostor je dělat. Jsem jenom člověk," uzavírá.
