Debata se točí kolem stále stejného dilematu: je román nazvaný Narušení děje, vydaný nakladatelstvím Host, svébytnou uměleckou výpovědí, nebo jen přeintelektualizovaným dílem zahleděným do sebe?
Spisovatelka Emma Kausc se ještě před svými 20. narozeninami uvedla básnickou sbírkou Cykly. Už tehdy ohromila originálními asociativními metaforami a získala nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Tu nakonec neproměnila, verši hrajícími si formálně i významově s číslovkou sedm ale zanechala silný dojem.
Když letos vydala Narušení děje, prokázala, že asociativnost v její prvotině nebyla ojedinělou epizodou, nýbrž základním stavebním kamenem utvářející se poetiky. V této próze se asociace řetězí od prvních stránek. Čtenáře nutí neustále stopovat autorčiny myšlenkové pochody a propadat se tak do svých vlastních.
Román rámuje příběh inspirovaný životem skutečného "krtka z Hackney", jenž bizarností překoná nejdivočejší fikci. Ir William Lyttle před půlstoletím vybudoval pod vlastním domem síť tunelů, kam desetiletí ukládal knihy. O jeho činnosti okolí nevědělo, dokud nenarušila život na povrchu. Začaly praskat chodníky, propadat se silnice a přerušeny byly dodávky vody i elektřiny, přesto krtek nehodlal přestat s kopáním. Nemohl, protože tato posedlost utvářela jeho osobní příběh, který dal smysl jeho životu.
"Lidé jsou zvyklí fungovat ve staletími ověřených mytologiích a jsou vlastně i zvyklí fungovat v mytologiích ušitých sobě na míru. Je tomu tak od nepaměti. Humphrey Bogart vytvořil větou o Paříži, adresovanou Ingrid Bergman a jejich vztahu, časovou kotvu. William 'Mole Man' Lyttle vytvořil vlastním londýnským podzemím něco obdobného. A to se teď začalo bortit - časová kotva se hýbe ze strany na stranu, podléhá našemu známému času," píše Emma Kausc v knize hned dvakrát - jednou v úvodu a podruhé v závěru, které tvoří totožná kapitola s rozdílnou pointou.
Právě takové postupy pravděpodobně vedou některé kritiky i čtenáře k názoru, že je román až příliš strojený či poučený autorčiným studiem kultury, literatury a kritické teorie na londýnské King’s College.
Je nesporné, že hlavní hrdinka Emma žije uměním stejně jako Emma Kausc. Po celých britských ostrovech těká mezi galeriemi současného umění, cituje písně Nicka Cavea nebo kapely Arctic Monkeys, parafrázuje filozofa Ludwiga Wittgensteina. Knihu nadto uvádí úryvky z děl Alberta Camuse nebo Jorgeho Luise Borgese.
Stejně tak profese hrdinů patří především do uměleckého světa, od fotografky přes spisovatele po herečku. Výjimkou jsou snad jen klimatolog a politička. Paradoxně právě zápletka na Islandu, jejímiž jsou aktéry, působí až příliš vykonstruovaně. Když ale Emma Kausc čte, zkoumá a interpretuje svět přes umění či filozofii, činí to s takovým přehledem a nasazením, že ji těžko podezírat ze samoúčelné pózy.
Způsob vyprávění, který zvolila, sotva může vést přímočaře k ucelenému příběhu, stejně jako náprava současného světa krizí nemá jediné uspokojivé řešení. Když jednoho dne bez varování zmizí Emmina přítelkyně Alyona, děj se nestočí k pátrání nebo žánrovým postupům obvyklým v podobných případech, ale zůstane v abstraktní rovině. Emma respektuje, že Alyona "opustila svůj příběh", je fascinovaná možností zmizet z dnešního světa, kde má snad každý včetně kojenců bohatou digitální stopu. To však neznamená, že protagonistka přestává vyprávět o své lásce.
"Ačkoli jsem s Alyonou už půl roku nemluvila, pořád se vyskytují situace, ve kterých si v plné síle uvědomuju nepřemožitelnost společně stráveného času. Je jedno, jak dlouho je pryč a u čeho se zrovna nacházím, co dělám, kde jsem. Vidím před sebou satelitní záběry a okamžitě si vzpomenu na světlo a narativ," vzpomíná Emma opakovaně na jejich diskuse o fotografování, společné zážitky a doteky.
Jak už to se vzpomínáním bývá, děje se nárazově, bez vyžádání, a Emma Kausc jej umí velmi přesvědčivě přenést do literatury. Vyprávění tak nepostrádá klipovitost současnosti, stejně jako v hlavních hrdinkách zrcadlí jednu z jejích zásadních proměn, kdy obraz vítězí nad slovem.
Způsobů čtení však Emma Kausc nabízí čtenáři ještě víc. Alyona rozpolcená "mezi vyrůstáním v posedlosti anglosaskou moralitou" a fascinací slovanskou melancholií nebo Emmina matka osamělá ve své jazykové nedokonalosti v nové zemi, kterou vnitřně nikdy zcela nepřijala, zase odráží vykořeněnost globalizovaného světa.
Právě to, kolik možností interpretace autorka ve svém románovém debutu otevírá, představuje nejpádnější argument proti tvrzení, že císař je v jejím případě nahý. Pokud by tomu tak bylo, těžko by kniha tolik rezonovala.
Kniha
Emma Kausc: Narušení děje
Nakladatelství Host 2024, 285 stran, 369 korun.
