Čtyři a půl minuty s jedinou fotkou. Zpěvačka na ní sedí v černých krajkových minišatech a shlíží na Zemi, která pod ní hoří. Ve videu doprovázejícím první singl z alba nazvaného Rockstar jediný pohyb obstarávají šlehající plameny ve spodní části obrazovky.
Víc píseň World On Fire nepotřebuje. Má Dolly Parton a její jedinečný, trochu "mickeymouseovský" hlas, kterým se na své poměry nezvykle tvrdě opírá do současné americké politiky.
"Nechtějte, abych začala o politice / Jak můžeme žít v takovém světě? / Chamtiví politici dneška i minulosti / Nepoznali by pravdu, ani kdyby je kousla do zadku," zpívá.
Koho konkrétně myslí, zatím neprozradila. V televizním pořadu Today Show tvrdila, že text je o všech politicích, kterým nejde ani tak o lidi jako o vlastní stranu. Ve srovnání s nedávnými protestsongy typu Try That In A Small Town od Jasona Aldeana nebo Rich Men North of Richmond od Olivera Anthonyho je tohle slabý odvar. V kontextu Dolly Parton se však jedná o převrat. Léta si politiku držela od těla. Nová skladba i deska opět dokazují, jak neuvěřitelným vývojem za téměř 60 let v showbyznysu prošla.
Z chatrče v horách
Čím je Dolly Parton dnes, nemůže být vzdálenější podmínkám, do nichž se roku 1946 narodila. Jako čtvrtá nejstarší z 12 dětí vyrůstala v dřevěné chatě bez vody v horách státu Tennessee. Spala se sourozenci na jedné posteli, pracovala na rodinných polích. Už tehdy ale projevila bojovnost a odhodlání dostat se z chudoby.
Když jí v osmi letech strýc věnoval kytaru, začala rovnou skládat. V deseti se poprvé objevila v televizi, ve 13 ji na pódiu vítal Johnny Cash a nahrála první singl. Když jako jediná v rodině dokončila střední školu, nečekala ani den. Sbalila se a po 30 hodinách jízdy autobusem dorazila do kolébky country hudby - do Nashvillu. S jasným cílem.
"Chtěla jsem být svobodná. Měla jsem písně, které jsem potřebovala zazpívat, přímo jsem hořela ambicemi. Věděla jsem, že tohle je moje cesta ven. Věděla jsem, že můžu vidět svět za horami," řekla o svém odchodu z okolí národního parku Great Smoky Mountains roku 1977 časopisu Rolling Stone.
Po prvním hitu Dumb Blonde přišel zlomový okamžik, když si ji v 60. letech jako novou partnerku pro svou televizní show vybral zpěvák Porter Wagoner. V roli křehké pokorné dívky s kytarou a vysoko vyčesaným drdolem ji publikum nejprve vypískalo, ona se ale nevzdala a postupně se dostala do širšího povědomí.
Držela se hesla, že smutné písně - hovorověji jim říká "sad-ass songs" - se prodávají lépe, a tak psala tklivé balady o tragédiích ze svého okolí. O tichých obětech domácího násilí, o příbuzné, kterou manžel kvůli "hysterii" poslal do blázince (Daddy Come and Get Me), o hrdince, jež spáchá sebevraždu (The Bridge).
Hned několikrát v tomto období dala hlas ženám, které přišly o dítě - přestože sama říká, že nikdy těhotná nebyla a podobnou tragédii neprožila. Nejznámější z těchto skladeb je hit Down from Dover. Vypráví o mladé dívce, která skrývá těhotenství a čeká, až se k ní otec dítěte vrátí, aby ji zachránil před hanbou. Marně. Rodiče ji vyhodí z domova a ona porodí mrtvé dítě. Vnímá to jako znamení, že muže už nikdy neuvidí a dítěti bude lépe u Boha.
"Je to jedna z mých nejlepších skladeb vůbec a rádia ji tehdy odmítla hrát. Ne kvůli tomu, že v ní zemřelo dítě, ale protože neprovdaná dívka byla těhotná," řekla před čtyřmi lety v biografickém podcastu Dolly Parton’s America.
Singl tehdy odmítla vydat i její nahrávací firma. Bylo to pět let před klíčovým rozsudkem Roe vs. Wade, který Američankám v letech 1973 až 2022 garantoval federální právo na potrat. Hudebnice tak předběhla dobu.
Jiná její skladba, coververze starého country Mule Skinner Blues, se jako první dostala mezi pětici nejhranějších v rádiích. V té době začala mít Dolly Parton výraznější, vtipnější, drzejší a celkově osobitější projev.
"Dřívější singly zpívala z pohledu malé křehké holčičky, není v nich náznak žádného silného postavení," hodnotí její začátky profesorka hudební teorie se zaměřením na country music Jocelyn Neal. "Písně po The Mule Skinner Blues jsou nejen rytmičtější a perkusivnější, ale jednoduše úplně jiné," dodává v podcastu.
Hello Dolly, hello Dollywood
V hitech z této doby Dolly Parton také vzpomíná na domov a dětství. Ne s patosem, ale jako na lekci sebelásky a respektu k sobě samé. Příklad za všechny: Coat of Many Colors o kabátu, který jí matka ušila z darovaných starých hadrů a kvůli němuž se jí děti ve škole posmívaly. "Snažila jsem se jim ukázat / Že člověk je chudý, jen pokud se rozhodne být chudý / Vím, že jsme neměli peníze / Přesto jsem byla nejbohatší ze všech / V mém barevném kabátě, který mi ušila mamka," zpívá tu.
Začátek 70. let byl pro ni jedním z nejkreativnějších období. Jak vzpomíná Wagonerova dcera Debra, zpěvačka v podstatě nonstop chrlila texty, někdy i čtyři a více za den. Jeden třeba napsala na útržek z čistírny, který kolegovi z televizní show vytrhla z ruky. Dva hity, jež se později staly symbolem její kariéry, vymyslela právě v této době a velmi krátce za sebou.
"Byla jsem nadšená, že si mě lidé začínají konečně všímat jako autorky, a tak jsem chtěla psát víc a víc. S manželem Carlem jsme tehdy koupili náš první dům s krbem a malou kanceláří. Tam jsem složila Jolene a I Will Always Love You během jedné noci. Nebo možná ne během jedné noci, ale později jsme je našli na stejné kazetě, takže to bylo velmi krátce za sebou. Zpětně si říkám, že to asi musel být pekelně dobrý večer," vybavuje si Dolly Parton v podcastu.
Jolene vznikla jako pocta stejnojmenné mladé dívce, která ji po koncertu požádala o autogram a zpěvačce se zalíbilo její jméno. Autorka knihy nazvané Pilgrimage to Dollywood, univerzitní profesorka Helen Morales, na písni mimo jiné vyzdvihuje, že byť je o fiktivní nevěře, v textu nepadají vulgarismy ani urážky na adresu "té druhé". Zpěvačka k ní přistupuje s respektem, jaký popkultura do té doby neznala.
I Will Always Love You, kterou později díky filmu Osobní strážce proslavila Whitney Houston, byla zase písní na rozloučenou pro Portera Wagonera. I kvůli její rostoucí slávě se duo začalo osobnostně a profesionálně rozcházet. Dolly Parton se roku 1974 osamostatnila, přidala na parukách, lesku i třpytkách a vypilovala svou image do podoby, v jaké ji známe dnes.
"Vždycky spím namalovaná a s načesanými vlasy pro případ, že bych musela při zemětřesení nebo něčem podobném vyběhnout na ulici. Nechci, aby se pak ve zprávách řešilo, jak vypadám bez make-upu. To bych radši zemřela, než aby mě někdo takhle viděl," uvedla opakovaně a těžko říct, jestli je to jeden z jejích vtipů, nebo zda to myslí vážně.
Inspirací pro výrazné líčení a oblečení vzbuzující pozornost bylo to, jak v dětství vnímala krásu a vzhled celebrit.
V době, kdy neměla televizi a neznala ženské časopisy, pro ni vzor představovaly zdobené královny z ilustrovaných biblických příběhů a také "lehké ženy", které vídala, když se s rodiči výjimečně podívala do města. "Ty, kterým se u nás doma říkalo společenská spodina," přiznala před lety. "Nevím, jestli byly opravdu prostitutky, ale říkalo se jim tak, protože měly blonďaté vlasy, nalakované nehty a upnuté oblečení. Mně připadaly krásné."
Začátkem 80. let se Dolly Parton poprvé objevila ve filmu - konkrétně ve snímku Od devíti do pěti. Během natáčení k němu složila úvodní píseň tak, že si do rytmu začala ťukat o sebe dlouhými umělými nehty. "Přišlo mi, že to klapání zní jako psací stroj, a tak se to docela hodilo," uvedla v podcastu. Vznikla pomyslná hymna pracujících žen, kterou si o desítky let později ve volební kampani půjčily i prezidentské kandidátky Elizabeth Warren nebo Hillary Clinton.
Snímek s vtipem a nadsázkou kritizoval postavení milionů žen, které tou dobou vstoupily na pracovní trh v roli sekretářek či asistentek a často musely přetrpět nevkusné, potupné chování nadřízených.
Dolly Parton přiznává, že právě kvůli politickému rozměru filmu a propojení s herečkou i aktivistkou Jane Fonda - známou svou otevřenou kritikou americké války ve Vietnamu - zvažovala, jestli neodmítne. Nakonec ztvárnila jednu z hlavních rolí.
Žena, na které se shodne Amerika
O část fanoušků následně i kvůli feministickému rozměru filmu přišla, a tak ještě přitvrdila v takzvané "Dollitice" (anglicky Dollitics), jak její politice nekomentovat politiku říká synovec. Nikdy se nevyjadřovala k žádnému prezidentovi, nepodpořila ničí politickou kampaň a odmítla převzít medaile od Donalda Trumpa i Joea Bidena, aby ani s jedním nemohla být spojována.
Dlouhodobě se také vyhýbá označení feministka, přestože za práva žen bojovala drtivou většinu kariéry - nejen filmem Od devíti do pěti, ale také písněmi jako Just Because I’m a Woman. "Lidé se mě ptají, jestli jsem feministka, a já říkám, že nevím, protože nevím, co to znamená. Myslím, že si jen užívám svoji feminitu," uvedla pro televizi Sky News.
Například ve skladbě Change It z roku 1995 se ale její feministické názory dají jen těžko popřít, byť zaznívají pouze v hudbě, ne v rozhovorech. "Ozvi se a rozhodni se / Odhodlej se probořit tu hráz / Změň to / Změň to," zpívá tu.
"Snad nemusím někde pochodovat s transparenty nebo se jakkoliv vymezovat. Myslím, že to, jak se celý život chovám a jak vedu svůj byznys, mluví samo za sebe," řekla britskému deníku Guardian, když po ní novináři chtěli vyjádření k hnutí #MeToo.
Apolitičností a uměním vybruslit z každé otázky, aniž by kohokoliv urazila nebo odradila, patří Dolly Parton mezi jednu z mála osobností, které Ameriku nerozdělují, ale spojují. V průzkumech se pravidelně umisťuje mezi nejoblíbenějšími celebritami, respektive vítězí v žebříčku těch nejméně nenáviděných. Lidem jednoduše nevadí.
Kombinací své fyzické okázalosti a nulové názorové kontroverze dokáže okouzlit demokraty i republikány, silně věřící konzervativce i klimatické aktivisty, stejně jako LGBT+ komunitu včetně draq queen, kde platí za častou inspiraci. "Jsou to dva odlišné světy a já v obou z nich žiji, oba miluji, oběma rozumím a oba akceptuji," uvedla v roce 1997.
Značka úspěchu
Další větší filmové úspěchy už nepřišly. Neuspěl ani její vlastní pořad, v němž přiznala, že se poměrně dlouho trápila. Dolly Parton se ale stala oblíbeným a nepřehlédnutelným hostem televizních talk show, stejně jako terčem častých sexistických vtipů, především kvůli svému bujnému poprsí.
Nikdy se veřejně neohrazovala, naopak je většinou přebíjela vlastními narážkami. "Celý život jsem slavná kvůli dvěma věcem… ne, kvůli nim ne," zavtipkovala před pár lety při přebírání hudební ceny MusiCares Person of the Year s gestem směřujícím k vlastním ňadrům. "Proslavila jsem se také jako zpěvačka a skladatelka. I když si nemůžu stěžovat. Ol’ Pancho a Lefty," jak přezdívá svým prsům, "mi posloužily dobře. Všichni ode mě vždy očekávají vtipy o prsou, a tak je raději dělám hned na úvod," dodala. V tomto stylu pokračuje dodnes.
S humorem vzala v polovině 90. let i to, když po ní vědci pojmenovali první naklonovanou ovci. "Dolly vznikla z buňky mléčné žlázy a my jsme si nemohli vzpomenout na působivější pár prsou než ty její," prohlásil jeden z inciátorů pokusu, profesor Ian Wilmut. "Tenkrát se mě ptali, jestli se necítím dotčená, že to je hodně kontroverzní," vyprávěla později zpěvačka. "A já řekla, že co se mě týče, tak neexistuje nic jako špatná publicita," načež se smíchem zabečela jako ovce. Ovci Dolly dokonce později nabídla, aby dožila v jejím zábavním parku Dollywood.
I díky tomuto podniku, který se nachází v Tennessee, patří Dolly Parton mezi nejbohatší zpěváky. Její jmění bývá odhadováno na 650 milionů dolarů, v přepočtu asi 14,5 miliardy korun.
Lunapark je se čtyřmi a půl tisíci pracovníky největším zaměstnavatelem v okolí Smoky Mountains a pravidelně se řadí mezi firmy s nejlepšími benefity v USA - majitelka například podřízeným hradí školné na univerzitě. Její nadace nadto každý měsíc posílá zdarma dva miliony knih dětem v Americe, Kanadě nebo Velké Británii.
S podnikáním Dolly Parton neskončila ani po sedmdesátce. Před dvěma lety rozjela vlastní kosmetickou značku, nedávno na trh uvedla parfém, přišla s vánočním filmem pro Netflix, poté se seriálem a nyní s dalším albem.
Rockstar je její zatím nejtvrdší deska - textově, hudebně i co do výběru hostů. Album netradičně čítající přes dvě hodiny obsahuje 35 písní, na nichž spolupracovaly nejtěžší váhy světového rocku. Se Stingem zpívá Every Breath You Take, se Stevenem Tylerem I Want You Back, se svou kmotřenkou Miley Cyrus Wrecking Ball a při Let It Be se u ní znovu sešli poslední žijící Beatles - Paul McCartney i Ringo Star.
Hvězdné obsazení ukazuje, jak těžké je říct Dolly Parton ne. Možná i proto, že - jak sama říká - za tou parukou je mozek a za těmi prsy srdce.
Album
Dolly Parton: Rockstar
Butterfly Records 2023
