Divadelním zpracováním bestselleru Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně na pražské Palmovce zahájili jubilejní 70. sezonu libeňské scény. Ze silných ženských příběhů, které autorka vypráví civilním, takřka dokumentárním jazykem, se režisér Michal Lang pokusil vytvořit citově naléhavou, moderní scénickou baladu. Musel se přitom vyrovnat se složitou epickou strukturou knihy a dějem sahajícím od konce 19. století takřka do současnosti.

Langova adaptace je už třetím divadelním převodem téhož románu. Ty předcházející uvedla Městská divadla ve Zlíně a Brně, obě v adaptaci a režii Dodo Gombára.

Tajemné příběhy Žítkovských bohyní, postupně odhalované s napětím skoro detektivním, jsou pro jeviště jako stvořené. Vědmy z Moravských Kopanic proslulé znalostí přírodního léčitelství, lidského těla i duše nebo schopností vidět do budoucnosti platí za svou výjimečnost složitými osudy, dramaticky poznamenanými ztrátou nejbližších i "zájmem", který o ně projevovaly totalitní režimy. K obrazivému scénickému tvaru vyzývají jejich zaříkávací rituály, kopaničářské obřady i syrovost života v chalupách vrostlých do svahů Bílých Karpat, kde se ještě ve dvacátém století víra v Boha pojila s pověrami a lidovou magií.

To vše ale musí autor adaptace nejdříve vydestilovat ze čtyřistapadesátistránkového románu, který zručně pracuje s faktografií, a poté na jevišti znovu vystavět imaginativní svět i časovou osu žítkovského dramatu, protože Tučkové vyprávění je ryze literární.

Michalu Langovi se na stovce stran textu podařilo obdivuhodně zhutnit děj, dokonce mu vtisknout divadelně stylizovanou podobu. Méně úspěšný byl na jevišti. Pokus přiblížit tragické peripetie života bohyní s empatickým vhledem a zároveň uplatnit současný groteskní odstup vychází jen zčásti.

Minulost, které nelze uniknout

Leitmotivem knihy i adaptace je rodové prokletí Dory Idesové, narozené v padesátých letech. Ta je dcerou jedné z žítkovských bohyní, kterou brutálně zavraždil manžel, její otec.

Idesová už jako dospělá pátrá po minulosti své tety Surmeny, která ji společně s jejím postiženým bratrem vychovala, vyrovnává se s pobytem ve výchovném zařízení, kde se ocitla po zatčení tety komunistickou policií, i se smrtí otce, který po návratu z vězení spáchal sebevraždu. A také s osobním tajemstvím, homosexualitou, skrze kterou si k ní nakonec najde cestu osud předurčený kletbou.

Režisér Lang odkrývá epizody Dořina příběhu v rychlém sledu a přitom se volně pohybuje v čase. Postavy a děje se na scéně objevují tak, jak se hrdince "zákonitě" vybavují v paměti nebo lucidních snech, jimiž ji provází postava mrtvé matky. S orientací pomáhá vročení promítané na horizontu scény. Přesto trvá příliš dlouho, než se vyznáme v souvislostech minulých křivd a spletitých příbuzenských vazbách, které jsou pro vnímání příběhu zásadní.

Pro inscenaci je určující scéna Jana Duška. Prostor vymezují dozadu se sbíhající zdi s mnoha dveřmi. | Video: Divadlo pod Palmovkou

V krátkých, často emocionálně vypjatých výstupech není moc prostoru na přesnější hereckou charakteristiku. Kopaničářské bohyně se tak zdají zaměnitelné a nezbývá, než se - hlavně zpočátku - chytat čistě vnějších znaků: Surmeniny šedivé hřívy nebo červených punčoch, které obléká drsná bosorka Josifčena.

Podobně jako v antické tragédii, již nemilosrdná fatalita Žítkovských bohyní připomíná, je také v Langově adaptaci přítomný chór. Doráží zlověstně jako sršni. Groteskně stylizované sborové ataky sousedek, Dořiných spolužáků nebo represivních orgánů komunistického režimu připomínají hloupost, krutost a konformitu, jíž mladá hrdinka příběhu čelí. Ironické voicebandy a choreografie chóru patří k nejpůsobivějším místům Langovy režie, která zde vtipně pracuje i s mužským obsazením ženských rolí.

Pro inscenaci je určující scéna Jana Duška. Prostor vymezují dozadu se sbíhající zdi s mnoha dveřmi, z nichž se vynořují minulé děje. Na neutrálním pozadí vynikají grafické prvky - světelné obdélníky dveří a bílá klikatá "čára osudu", vyjadřující peripetie cesty, kterou musí ujít Dora Idesová, aby pronikla k tajemství svých předků.

Zrádný jazyk

Langovi se možná zalíbilo rázovité kopaničářské nářečí nebo si při čtení Žítkovských bohyní vzpomněl na vlastní dětství - v Třinci, kde vyrůstal, se mluvilo "po našemu" a život tam byl podobně drsný. Každopádně postavy v jeho adaptaci mluví dialektem, kterým Tučková v knize šetří jako šafránem. Spisovatelka ho používá, jen když cituje zaříkávání nebo jednotlivá slova, především termíny související s léčitelskou praxí bohyní, například andzjel pro dětské asistenty, kteří vědmám přiváděli zákazníky.

Těžko říct, nakolik je skutečně autentický jazyk, jímž mluví postavy libeňské inscenace. Každopádně Lang tou zvláštní směsicí slovenštiny a češtiny se spoustou "divných" slov naházel sám sobě, hercům, ale také divákům klacky pod nohy.

Nezvyklý dialekt na začátku ztěžuje srozumitelnost děje, hrnoucího se na publikum už tak na hranici možného vnímání. Postavy, jimž řeč nejde přirozeně "z huby", vždy působí méně věrohodně - známe to z filmů, v nichž se pražští herci snaží napodobit například ostravštinu. Když se k tomu občas nepochopitelně přejde z dialektu do knižní češtiny a sem tam se anachronicky objeví současný výraz jako prudit, je zmatek dokonán.

Jazyk snadno oslabí i emocionálně vypjaté, drsné scény, kterých je v inscenaci několik, protože některá slova v nich mohou zaznít až komicky.

Tenká hranice pravdy

Langovo uchopení látky jako příběhu, v němž se mísí poetické s groteskním, brutalita života s humorem a magické schopnosti bohyní s jejich pragmatickým přístupem k životu, to vše na pozadí dvou totalitních režimů, nacistického i komunistického, je určitě dobrá cesta. Navíc má jasnou kontinuitu v kontextu jiných režisérových inscenací, například adaptací knihy Radky Denemarkové Peníze od Hitlera nebo Littelových Laskavých bohyní. Problém inscenace je v míře uvěřitelné exprese, věrohodné psychologii postav a rovněž v délce.

Role Dory Idesové připadla herečce, která je pravdivá skoro za každých okolností - Tereze Dočkalové. V obnošeném baloňáku působí jako ztřeštěný inspektor Colombo v sukni. Divočí, rozhazuje rukama, reaguje jako mimozemšťan, úderným vtipem, který nečekáme, odráží blbé řeči, a občas nás dostane do kolen tichou zranitelností své postavy. Ale i jí ke konci už dochází dech. Poznáme to podle toho, že použije intonace vlastní její hubaté feministce ze satirického internetového pořadu Branky, body, kokoti.

Role tělesně a mentálně postiženého je pro herce vždycky danajský dar. Přesto Jakub Albrecht v roli Dořina bratra obstál. Diskutabilní je jediná scéna - pokus o znásilnění sestry. Ale tady bylo na úvaze režiséra, zda je vůbec nutné ji zařadit do inscenace, která drastickými výjevy už tak nešetří.

Přestože jsou role bohyní Surmeny, Irmy a Baglárky obsazeny skutečnými hereckými osobnostmi, jako jsou Ivana Wojtylová, Marie Málková a Hana Seidlová, ošíváme se, když jim máme uvěřit zemité venkovské charaktery a magické schopnosti. Wojtylové Surmena vyvolá mrazení v zádech až v otřásající scéně z psychiatrické léčebny.

Pro každého herce je asi složité zahrát ožralého venkovana, který znásilňuje svou ženu nebo dceru, každopádně si však připusťme, že křik, explicitní roztažení nohou a přirážení pánví problém nevyřeší.

Hrůzyplnou mužskou postavou je naopak klidný esesácký i estébácký slouha Schwannze alias Švance Milana Mikulčíka, který v domě s výhledem na Kopanice - jak štika pod drnem - léta trpělivě čeká na svou kořist.

Nejslabším momentem inscenace je vztah, který je pro vyznění zásadní: lesbická láska mezi Dorou a tajemnou Janigenou, z níž se vyklube nevlastní sestřenice a také nástroj osudu. Ten ovšem vykonstruovala už autorka knihy, aby mohla příběh uzavřít. Inscenace jeho neživotnost přes veškerou snahu obou hereček potvrdila.