Autorskou hru nazvanou Ženy, držte huby! napsala členka kolektivu Lucie Trmíková, v režii Jana Nebeského ji Jedl uvede 7. února v pražském Švandově divadle. Nejbližší reprízy následují 9. a 20. února.
"Podnětem k vytvoření scénáře pro mě byl nekrolog Josefa Zvěřiny, ve kterém zmiňuje moment její konverze," říká Trmíková. Zvěřina byl katolický teolog a kněz. Divadelnici zaujalo, že Vacková v zásadní životní chvíli racionálně zvolila víru. "Fascinovalo mě, že pro víru se lze rozumově rozhodnout, a bylo mi jasné, že s touto bytostí chci trávit čas a vytvořit o ní představení," dodává.
V inscenaci cituje z vězeňských dopisů Vackové, inspirovala se příběhy z knihy Byly jsme tam taky autorky Dagmar Šimkové nebo sbírkou Noc s Hamletem básníka Vladimíra Holana. Vackovou ztvárnila třiapadesátiletá držitelka Ceny Alfréda Radoka i Thálie Trmíková, role mladého dozorce se ujme Jiří Černý, anděla zpodobní Filip Dámec. Skladby Johanna Sebastiana Bacha naživo zahrají Monika Knoblochová na cembalo a Libor Mašek na violoncello.
Růžena Vacková, která žila v letech 1901 až 1982, byla teprve druhou profesorkou v historii pražské Univerzity Karlovy. Původně se chtěla věnovat archeologii a umění, nakonec život zasvětila boji proti totalitní moci. S nespravedlností se nesmířila ani za mřížemi. Roku 1954 s dalšími ženami ve věznici držela protestní hladovku, dva roky nato napsala dopis švédskému generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi, jenž se chystal navštívit Československo a po němž žádala zlepšení podmínek v ženských věznicích.
Rodačka z Velkého Meziříčí vystudovala klasickou filologii a dějiny umění, od roku 1930 působila jako soukromá docentka archeologie. Zaměřovala se na egyptské, řecké, římské a provinciální umění, zpracovala mimo jiné hesla pro Slovník jazyka českého nebo Ottův slovník naučný.
Věnovala se i divadelní vědě, celá 30. léta publikovala Vacková divadelní kritiky v tehdejším deníku Národní střed. Ještě před druhou světovou válkou vydala esej Sokrates, vychovatel národa a roku 1940 soubor studií Žena v českém umění dramatickém.
Nacisté za okupace zatkli a popravili jejího bratra i švagra. Vacková se zapojila do domácího odboje, ukrývala vysílačku a svůj byt propůjčovala k tajným schůzkám odbojové skupiny. Za to byla v posledním roce války zatčena a uvězněna na Pankráci. Popravě unikla jen díky květnovému povstání. Zřejmě i pod vlivem bolestných zážitků a blízkosti smrti se silně přimkla ke katolické církvi.
Roku 1947 se dočkala jmenování mimořádnou profesorkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 25. února 1948 se jako jediná z profesorského sboru přidala k protestnímu pochodu studentů na Pražský hrad za prezidentem Edvardem Benešem, čímž si vysloužila nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru fakulty se opět jako jediná ohradila proti vylučování účastníků této akce.
V zimě 1950 už nesměla přednášet. Nedlouho nato byla jako údajná "špionka a agentka Vatikánu" zatčena, v červnu 1952 pak odsouzena ve vykonstruovaném procesu za vyzvědačství a velezradu ke 22 letům vězení. Podmínečného propuštění se dočkala až v dubnu 1967.
Během 15 let prošla vyšetřovacími vazbami a věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně, Opavě a Ostrově. O milost žádat odmítla. "Za nic nepykám, protože i toto místo, na němž jsem, je místo, které mám ze svého svobodného rozhodnutí. I to, že zde setrvávám, zase vyplývá z toho, že se řídím svou svobodnou vůlí," napsala v jednom dopisu.
Už opět na svobodě se Růžena Vacková angažovala ve sdružení politických vězňů K 231. V lednu 1977, ve věku 75 let, jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. V posledních letech života organizovala bytové semináře pro mladé, kterým přednášela o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v prosinci 1982 na následky mrtvice, stojí v jejím profilu na webu Filozofické fakulty.
Roku 1992 jí prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka, poté získala i Zlatou medaili Univerzity Karlovy. V roce 1999 vyšla publikace Vězeňské přednášky. Shrnuje promluvy o dějinách umění, které Vacková měla ke svým spoluvězeňkyním.
Roku 2004 její osud širší veřejnosti přiblížil dokumentární film Doctissima Růženka, jenž je dnes k vidění v iVysílání a ve kterém na Vackovou vzpomínají známí i studenti. Její osud připomněl časopis Revolver Revue. Před sedmi lety pak o ní Milena Štráfeldová vydala román nazvaný Trestankyně - Příběh Růženy Vackové. "Svou statečnost předávala i dalším ženám za mřížemi. Dodávala jim odvahu vzdorovat nelidským podmínkám," řekla Štráfeldová v rozhlasu.
