Připomeňme, že Daniel Špinar se s dramatikem dramatiků utkal během posledních sezon už potřetí. Nejdříve pozoruhodným způsobem inscenoval ve Švandově divadle Hamleta, když ho pojal jako naléhavou zpověď kluka tápajícího ve světě dospělých.
Autentický herecký projev Patrika Děrgela v titulní roli tehdy inscenaci povýšil na divadelní událost. Po příchodu do činohry Národního divadla jako by nastal ve Špinarově kariéře zlom. Každá z jeho režií se víc a víc upíná k vizi podívané ovlivněné pop-kulturou, koncentruje se, aby co nejefektněji zaplnila velké jeviště, jenže jí chybí myšlenka, důvod a nezbytný prostor pro herecké sebevyjádření.
Už Othello ve Stavovském divadle byl přijímán podstatně rozpačitěji než zmiňovaný Hamlet. A nyní nám na prkna zlaté kapličky vtrhl Sen čarovné noci. Režijní pokus o přenesení klasika do moderního světa by se dal charakterizovat jako jeden dlouze nastavovaný, bláznivý a bezbřehý klip.
Klasický titul o nevyzpytatelnosti a čarovném kouzlu lásky patří na českých scénách k nejfrekventovanějším Shakespearovým komediím. Autor v ní stvořil nesmrtelný příběh dvou aténských mileneckých dvojic bloudících lesem, jejichž osud se střetne s nadpřirozenými bytostmi i s partou popletených ochotníků.
U Špinara je podle předpokladu vše jinak. Skryté významy a vážnější podtóny zůstávají opomenuty, směřuje se k jediné vidině bohapusté crazy komedie situované do soudobých kulis. Les se změnil v arénu uzavřenou půlkruhem bílé zdi s ochozy. Podlahu pokrývá molitanová drť a jediné dvě dominanty tvoří trampolína a velká soustava reprobeden.
Oba páry aténských milenců se z vůle režiséra přetransformovaly v teenagery vybavené na noc spacáky. Polonahý vládce lesa Oberon má k dispozici ušatého elfa Puka, jenž připomíná Mistra Yodu z Hvězdných válek. Ve stejném filmu mají svůj předobraz i svítící meče, které použijí při souboji rivalové v lásce, Lysandr a Demetrius. Oberonovu partnerku Titanii doprovází namísto suity víl trojice vykroucených tanečníků. A skupinku řemeslníků - hereckých amatérů nahradila bizarní rodinka v červených celotrikotech, která si v lese pod vedením pitomoučké cvičitelky připravuje show ke svatebnímu veselí.
Pro herce musí být účinkování v inscenaci nesmírně náročné. Fyzicky. Během hodiny a čtyřiceti minut (hraje se bez přestávky) nesčetněkrát přeběhnou po vysokém ochozu, sešplhají a sjedou po kovovém žebříku, vydrápou se na trampolínu a předvedou pár skoků, protáhnou se úzkými otvory v půlkruhové stěně nebo předvedou pohybovou etudu soukání se do spacáku. A samozřejmě že na závěr si při svatebním veselí po špinarovsku vesele zakřepčí při dusajícím technu.
Z herců dostává v inscenaci relativně největší prostor hostující Michal Kern. Jeho elf Puk, skákající, běhající a šklebící se polozvíře, poločlověk, ze všeho nejvíc zaujme bravurní sestavou na trampolíně. Ze směsice ostatních postav se výrazněji vyčleňuje korpulentní smolařka Helena v sebeironickém podání Lucie Polišenské, mužný a majestátní vládce lesa Oberon Pavla Baťka a komicky zkarikovaná šéfka svatební agentury Martiny Preissové. Zbývajícím protagonistům nezbývá než se pohybovat v úzkých mantinelech prvoplánové zábavy, která se i po pouhých sto minutách jeví jako úmorně dlouhá.
Sen čarovné noci cílí na nezkušeného diváka, jemuž uniká rozdíl mezi moderností a módností. Případně na snoba uspokojeného zjištěním, že v klasickém kuse je zase všechno divoce jiné, než si dokázal představit.
William Shakespeare: Sen čarovné noci, Národní divadlo, 16. 6. 2016, překlad: Jiří Josek, režie: Daniel Špinar