Tehdy se širší veřejnost poprvé setkala s prací řeckého choreografa a výtvarníka Dimitrise Papaioannoua, který zahájení režíroval. Dnes šestapadesátiletý aténský rodák, jenž patří ke špičce současného tanečního divadla, toto úterý uvedl svou novou inscenaci Transverse Orientation na Tanci Praha. Vyvrcholila tím první část festivalu, který se letos kvůli pandemii koná v odděleném červnovém a zářijovém bloku.
Fascinace živly a odkazy na staré řecké báje se prolínají celým Papaioannouovým dílem. Těžko definovat uměleckou formu, s níž přichází. Čerpá ze své zkušenosti výtvarníka a komiksového autora, ale pracuje s výbornými tanečníky a performery. Mimořádný cit pro stylizaci tříbil jako stážista u slavného režiséra Roberta Wilsona. Jeho tvorbu můžeme zařadit do silného proudu takzvaného fyzického divadla nebo ji zkrátka vnímat jako surreální obrazy tvořené tanečníky.
Jeho novinku teď publikum na Nové scéně pražského Národního divadla zhlédlo sotva dva týdny po světové premiéře v Lyonu. V Transverse Orientation najdeme typické znaky Papaioannouovy tvorby. Silnou stylizaci, jakýsi sled absurdních a esteticky vycizelovaných volně na sebe navazujících obrazů plných symboliky, odkazů k řeckým mýtům a nejrůznějším inspiracím ve výtvarném umění. Rozvážně a jen chvílemi zaznívající Vivaldiho hudba to vše jen zdánlivě idealizuje.
Scéna je rozvržena prostě: bílá stěna přes celou šíři jeviště, na níž visí zářivka. Ta inscenaci rytmizuje - s praskáním poblikává, má tendenci padat ze stěny; každou chvíli se k ní performeři vracejí, aby ji lépe připevnili a opravili. Funguje jako permanentní zcizení v pozadí hlavního dění. Neustále připomíná nestálost mezi světlem a temnotou.
Polarita prostupuje celým dílem, zejména prostřednictvím nejrůznějších podivných bytostí: abnormálně vysoká štíhlá postava provází malou silnou, žena a muž srůstají v protáhlé stvoření s ženskou tváří a mužským pohlavím, po scéně se zvonečky se pasou kentauři, tedy tvorové se znaky lidskými a zvířecími.
Jsou tu obrazy relativizace mládí a stáří, kdy šourající se stará obézní žena se v mžiku mění v dívku. Velice efektní je obraz zrození, kdy se díváme do břicha těhotné dívky, z něhož odtéká útrobní sliz, aby se objevily kontury novorozence a dívka se proměnila v madonu s dítětem. A stejně tak zásadní je obraz zmaru a ztráty reprodukčních schopností, kdy jsou muži z těla vyrvány pohlavní orgány a jeho nová hodnota je přirovnána k býčím výkalům.
Také v tomto díle jsou patrné odkazy na řeckou mytologii, především na báj o Minotaurovi, krvelačném býčím netvorovi, který dlí v temnotě krétského labyrintu. Obrovská loutka černého býka vévodí několika klíčovým scénám. Ve chvílích zápasu s Théseem se část performerů stává "čerňáky" - vedou loutku a jsou její součástí, zároveň jsou s ní ale v pomyslném dialogu.
Scény s loutkou býka působí silně vizuálně. Netvorovo obří tělo se střetává se zranitelným nahým mužem. Zprvu je to zápas, podmaňování divoké energie, proces ochočování a nakonec něžný dialog hrdiny s pokojným zvířetem, které svému krotiteli poddajně a láskyplně olizuje tělo. Jsou to scény s odérem mužského potu, sexuálního pudu, adrenalinu a zároveň maskulinní krásy - například když nahý muž býka osedlává a triumfuje.
Motiv Minotaura se stále vrací. Netvor vzešlý z lásky královny Pásifaé a bílého býka sám rodí mužsko-ženské bytosti, opakovaně a v různých podobách se setkává s pomyslným Théseem. Je zde odkaz na Théseovo vítězství s Ariadniným mečem i motiv nitě, která hrdinovi pomůže utéct z labyrintu.
Místa znepokojivá až šokující střídají přirozeně odlehčené komediální výstupy. Papaioannou se rád inspiruje černobílými filmovými groteskami. Hned úvodní scéna jako by vypadla ze snímků Charlieho Chaplina nebo Bustera Keatona. Postavičky s komicky malými odendávacími hlavičkami se nemotornou chaplinovskou chůzí pohybují po scéně a pinoží se s neposlušnými skládacími žebříky.
Jindy ostré světlo reflektoru do potemnělé scény vyryje bílý kruh, čímž vzniká prostor pro malé sólové komediální číslo. Do nespoutané dětské hravosti se pak rozvíjí scéna, v níž performeři balancují na otáčených polystyrenových hranolech.
Inscenace drží diváka v napjaté nejistotě. Čas u Papaioannoua často plyne pomalu. Motivy - například stavba mohyly z polystyrenových kvádrů, kterou nakonec nešikovní stavitelé zboří - rozvíjí dlouho. Relativní je i prostor: dívka odlévající vodu z vědra se postupně vpíjí do podlahy. Ta nakonec praská jako zemská kůra a pod ní se odhaluje jezero.
Finále patří Papaioannouovu zásadnímu živlu, vodě. Podlaha, ještě před chvílí pevná a jednolitá, se mění v rozervané útesy po stranách, na nichž v estetické póze sedí nahý muž sledující poklidnou jezerní hladinu s balvany. Obraz idealizované krásy krajiny narušuje jen postava s mopem, aby všechnu tu iluzi zase uklidila. Představení je u konce.
Transverse Orientation je sledem nezapomenutelných obrazů: absurdních, spojujících nízké a vysoké, hnus s krásou, ponor do meditace s groteskou. Papaioannouův svět odvádí diváka do nové reality, která je daleko za tím, co lze ověřit rozumem.
Inscenace
Dimitris Papaioannou: Transverse Orientation
(Pořádá festival Tanec Praha)
Nová scéna Národního divadla, Praha, premiéra 15. června, reprízy 16. a 17. června.
