Městská divadla pražská chystají na 11. září ve vaší režii premiéru novinky 60´ aneb Šedesátky. Co bylo impulsem ke vzniku hry?
V letošní divadelní sezoně se snažíme o reflexi aktuální společenské situace a na červen a na začátek září jsme připravili dva nové tituly, které jsou dvěma stranami stejné mince. V Rokoku budeme dávat jako memento hru Čapek. Připomíná druhou republiku, období mezi Mnichovem a okupací, kdy ve společnosti vyhřezly na povrch velmi temné věci. Obětí štvanice se stal i spisovatel a humanista Karel Čapek.
Druhá novinka s názvem 60´ aneb Šedesátky, již uvedeme v ABC, se vrací do desetiletí, které dodnes vnímáme jako výjimečnou dekádu společenského a kulturního vzedmutí. I po padesáti letech k té době vzhlížíme s obdivem, pořád posloucháme hudbu z té doby. Jenže nás najednou začalo nemile překvapovat, že se někteří lidé ideálu lásky, tolerance a překračování bariér vysmívají. Chtěli jsme proto připomenout tehdejší vize, atmosféru a dát je do přímé konfrontace s dneškem.
Vy jste 60. léta nezažil ani jako dítě. Co váš vztah k té době utvářelo?
Generaci mých rodičů šedesátá léta zformovala, sami byli v té době teenagery a žili jí, i když už byla pryč. Já jsem se narodil v roce 1972. Dospíval jsem v polovině let osmdesátých, kdy začalo postupně docházet k politickému tání a šedesátky se začaly i veřejně připomínat. Do kin se například vrátil Perný den s The Beatles, tu a tam se promítaly filmy Miloše Formana.
Vzpomínám si, že jsem náhodou uslyšel písničku The Beatles, která mi úplně učarovala. Stal jsem se pak vášnivým beatlemaniakem, což mě nepustilo dodnes. Fascinuje mě, jak hudba té doby neustále žije, pořád se někde hraje. Žádná jiná dekáda 20. století to takhle nemá, je to něco fenomenálního.
V anotaci se o představení 60´ aneb Šedesátky mluví jako o hudební komedii. Představa o tvaru hry a žánru byla od začátku jasná, nebo se nějak proměňovala?
S dramaturgem Jiřím Janků spolupracujeme už dvacet let. Zaujalo nás téma šedesátých let a věděli jsme, že chceme vytvořit komedii s písničkami, s živou hudbou v aranžmá našeho stálého spolupracovníka Jiřího Janoucha. Zároveň jsme představení chtěli zasadit do linie hudebních inscenací Bedřich Smetana: The Greatest Hits a V+W Revue.
Tentokrát jsme na to ale šli přes příběh. Hlavním hrdinou naší trochu bláznivé story je morous, jemuž se nelíbí v dnešním světě, rád by se vrátil do minulosti. Jeho manželka a rodina si o něm omylem myslí, že má velmi omezený čas života. Aby ho potěšili, zpřítomní mu šedesátá léta pomocí podvodné zážitkové agentury.
V představení zazní mnoho dobových hitů - od Satisfaction skupiny Rolling Stones přes Barbaru Ann od Beach Boys, Space Oddity Davida Bowieho, písně The Beatles, Louise Armstronga, Elvise Presleyho, Joan Baezové až po Petra Nováka. Záleželo nám na tom, aby každý z hitů zazněl v překvapivém kontextu.
Co je pro vás vedle hudby na šedesátých letech nejvíc inspirativní?
Šedesátá léta nesla ideu, že všechno je možné. Mladí revoltovali proti konzervativnímu světu rodičů. Dnes naopak jako by nás zachvátila skepse, že líp už bylo a že bychom se měli vracet k takzvaným tradičním hodnotám. Dokonce slýchám názory, že nám bylo líp, když jsme žili zavření za zadrátovanými hranicemi.
Jenže lidi různých skupin a názorů by k sobě měli nacházet cestu, ne se uzavírat. Vadí mi, když se z pravdy a lásky dělají sprostá slova. Vadí mi, když je někdo s despektem označován za pravdoláskaře a sluníčkáře. Jde přece o obecně platné hodnoty, s nimiž nemůžeme jen tak žonglovat, relativizovat je, nebo dokonce popírat.
Nejsem politik, ale myslím, že zpochybňovat naši integraci do Evropy kvůli provozním problémům Evropské unie je velká chyba. Máme-li obstát vedle Spojených států, Číny nebo Ruska, tak jedině, budeme-li jako Evropa mluvit společným hlasem.
Pár desítek metrů od místa, kde vzniká náš rozhovor (Divadlo ABC ve Vodičkově ulici) se nedávno odehrály poměrně velké protesty proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Jak vnímáte vývoj politické a společenské situace u nás?
Zjednodušeně: Existují tady dvě skupiny lidí s opačným názorem a ty se samy mezi svými utvrzují, že mají pravdu. Hloubení příkopu mezi oběma tábory je stále extrémnější. Otázkou tudíž je, jak postavit mosty, jak vést debatu s druhou stranou.
Idea překonávání příkopů je to, co nás v divadle pálí nejvíc a co bylo jedním z témat pro skladbu dramaturgického plánu příští sezony. Přemýšlíme, jak nementorovat. Hledáme, na čem se vlastně ještě vůbec všichni shodneme. Takovou spojnicí jsou pro mě i šedesátá léta. Skoro snad všichni jsou zajedno, že tehdejší ideály nám dlouho byly skoro svaté.
Jak se smiřujete s Milošem Zemanem jako prezidentem?
Pro mě je frustrující vidět trojici našich prezidentů po roce 1989, ten strmý pád. Za éry Václava Klause jsem si myslel, že každý jiný musí být lepší. Ale spletl jsem se. Nicméně věřím v demokracii, věřím v její samočistící mechanismy.
V ABC už třetím rokem uvádíme hru Davida Mameta Listopad. Je zajímavé sledovat, jak se postupně mění její vyznění. Komedie, která vůbec nebyla úspěšná ve Spojených státech, u nás úžasně rezonuje. Autor si v ní původně vyřizoval účty s Georgem Bushem mladším, a když jsme ji četli, zdála se nám hodně nadsazená, skoro sci-fi.
Hlavní hrdina, fiktivní americký prezident, nerozpozná Írán od Iráku, mluví vulgárně a s despektem o každém, především o minoritách, dává dohromady páté přes deváté a jediné, co opravdu řeší, je osobní prospěch. Chová se bez skrupulí, vydírá, prodává milosti, vynucuje si úplatky.
Ejhle, přišla volba našeho prezidenta a my jsme se nestačili divit, jak hra začala být aktuální, kolik konkrétních věcí "předpověděla". Úplně nový rozměr inscenace dostala ve chvíli, kdy byl v Americe zvolen Donald Trump. Ještě v době jeho kampaně jsme si říkali, že se to přeci nemůže stát. Co u autora hry Mameta zpočátku působilo jako hyperbola, se najednou změnilo v přesný odraz reality.
Městská divadla pražská
- Typickým divákem Městských divadel pražských, která zastřešují divadlo ABC (500 míst) a Rokoko (200 míst), je podle uměleckého šéfa Petra Svojtky středoškolák či vysokoškolák, jenž nevyhledává experimentální zážitky, ale ani nechce být permanentně bavený. Rád diskutuje o společenských tématech, ale zajímají ho i psychologické inscenace jako je Kdo se bojí Virginie Woolfové? nebo velké klasické příběhy typu Evžen Oněgin. Návštěvnost měla MDP loni 85 %. "V absolutních číslech jsme nejnavštěvovanějším činoherním divadlem v republice."
- V Městských divadlech pražských aktuálně hrají Jitka Smutná, Jan Vlasák, Aleš Procházka, Veronika Gajerová, Dana Batulková, Jiří Hána talentovaní Vasil Fridrich a Zbyšek Kalina. "Dostali jsme se teď do fáze omlazování souboru, nabíráme mladé herce a dáváme jim úkoly, na nichž by mohli růst. Nina Horáková, Aleš Bílík nebo Petra Tenorová, to jsou jména, o kterých myslím ještě hodně uslyšíme," říká Svojtka.
Městská divadla pražská mají stabilní divácké zázemí, ale nepatří zrovna ke scénám, které by si hýčkali divadelní kritici. Čím si to vysvětlujete?
Městská divadla si už od svého založení v roce 1950, tedy od začátku slavné éry Oty Ornesta, nesou nálepku bulvární zábavy. I když ani dnes neděláme vysloveně exkluzivní repertoár, označení bulvární zásadně odmítám. Náš dramaturgický plán je pestrý, systematicky sleduje několik dramaturgických linií, zahrnuje různé žánry. Nikomu neberu názor na konkrétní inscenaci, ale nemůžu brát vážně, když někdo naše divadlo reflektuje jen na základě předsudků a toho, co slyšel. Vadí mi, když lidi, kteří sem ostentativně nechodí, o nás vynášejí soudy.
Vedle soudobých komedií typu Monty Pythonův létající kabaret, Kancl nebo Top Dogs je vaší nejsilnější zbraní klasicky vystavěné drama s psychologickým herectvím. Režisérské pojetí divadla se silnou vizuální stránkou a nečekaným výkladem vás neláká?
Nedělám nic, k čemu by mě někdo nutil. Hlavním důvodem, proč mě v devatenácti letech začalo zajímat divadlo, byly herecké výkony. Herec je nejdůležitější složkou inscenace, jedině herecká souhra dokáže strhnout mou pozornost. Chovám respekt k výtvarnému divadlu, ale baví mě tak pět až deset minut. Já potřebuji vidět jednajícího herce v situaci, která vypovídá o nějakém tématu.
Efekty kolem mě vlastně příliš nezajímají, protože nemám rád okázalé věci a schválnosti. Není mi vlastní přesazovat děj hry zbůhdarma do úplně jiných kontextů, k tomu bych musel mít velice silný důvod. Hru chci vždycky režírovat tak, aby se témata skrze herce jasně přenesla na publikum.
Mám v sobě dva lidi, režiséra a diváka. Když něco režíruji, vyskočím vždycky na chvíli z kůže režiséra, posadím se do hlediště a říkám si, jestli mě to baví, zasahuje, oslovuje, jestli se na to chci dívat. Jako režisér musím především uspokojit sám sebe jako diváka. Věřím, že jedině taková autenticita může oslovit i někoho jiného.
