reklama
 
 

Recenze: Racka dua SKUTR sestřelily k zemi metafory, gesta a pózy

Aktualizováno 30. 5. 2017 16:06
Pražské Divadlo v Dlouhé uzavřelo letošní premiérový plán Čechovovým Rackem v režii dua Lukáš Trpišovský - Martin Kukučka alias SKUTR. V inscenaci plné výtvarné imaginace a pohybu se střídají slabší i silnější momenty. Vygradovaný závěr však naštěstí přebije únavu z pozvolně plynoucí úvodní poloviny plné nejrůznějších pantomimických detailů, gest a póz.

Každá z postav v Čechovově Rackovi marně touží po štěstí, naplnění milostného citu, uměleckých ambicí či aspoň po útěku z ubíjejícího venkovského prostředí. Inscenátoři se obvykle zaměřují buď na rozehrání melancholicko-lyrických, nebo naopak tragikomických stránek, případně kombinují obojí.

Režisérský tandem SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka) jde svébytnou cestou syntetizujícího divadla, nevyhýbá se grotesknímu detailu, ale celé defilé nešťastných lásek posouvá do obecnějšího obrazu věčné lidské touhy.

Těžiště se v jejich pojetí přenáší od textu a děje k vizuální symbolice. Ta od herců vyžaduje specifický projev, kde je se slovem v rovnováze pohyb, nečekaná póza či gesto. Pro soubor Divadla v Dlouhé je to obohacující zkušenost, pro diváka ale náročné sousto, neboť oba mladí tvůrci jsou natolik okouzleni poetikou jevištních obrazů, symbolů polidštěného racka, čokoládových zajíců či tančícího a střílejícího fauna, že zapomínají na srozumitelné tlumočení příběhu.

První část inscenace je pantomimickými detaily, gesty a pózami protkána velmi hustě, takže se rozroste do únavně dlouhé dvouhodinové stopáže. Druhá, podstatně kratší, působí hutněji, koncentrovaněji a naléhavěji.

Osvědčený spolupracovník SKUTRů Jakub Kopecký pro inscenaci navrhl scénu, která připomíná sál kina či kulturák. Ze tří stran jí dominují světle šedé špinavé stěny s lítacími dveřmi, za nimiž se ukrývá jemně snová přírodní scenérie, nechybějí ani řady sklápěcích sedaček. Podlahu pokrývá papírové seno - drť ze skartovaček jako metafora zmařených spisovatelských i lidských ambicí hlavního hrdiny Trepleva.

V dalších dějstvích se pod nánosy papírové podestýlky odkryje stříbřitá podlaha připomínající tajemné jezero, o němž se ve hře několikrát hovoří. V závěru zbývá ze sedaček jen torzo jedné řady, prudce nakloněné ke straně jako předzvěst několikerého lidského pádu. Zásadní funkci výtvarného konceptu podtrhují kostýmy Simony Rybákové, v nichž se potkává extravagance s všedností.

Pohled Konstantina Trepleva

Středobodem inscenace je postava Konstantina Trepleva. Veškerý děj divák sleduje jeho zneklidněným zrakem. Zaujatý, precizní výkon hostujícího Pavla Neškudly prozrazuje, že herec je s poetikou SKUTRů dobře obeznámený a sžitý už z předchozí spolupráce. Neškudův Treplev působí moderně, nemá v sobě stopu bolestínství, je přímočarý, překypuje zarputilou touhou po lásce i úspěchu v literární tvorbě, jenomže současně jako by tušil, jak je jeho úsilí odsouzené k nezdaru. Postava tak přerůstá v symbol samoty, existenciální úzkosti, obnažené lidské existence (v závěru i v doslovném smyslu slova).

Druhou nejvýraznější a vůbec nejvtipnější postavou inscenace se stává jeho matka, nesnesitelně afektovaná herečka Arkadinová v podání Kláry Sedláčkové-Oltové. Ačkoliv prakticky neodkládá masku obletované divadelní hvězdy, z letmých záblesků a vteřinových výpadků z naučených póz lze vyčíst tragickou úzkost a nejistotu.

Anton Pavlovič Čechov: Racek

Divadlo v Dlouhé, Praha, premiéra: 25. května 2017
Režie: SKUTR
Překlad: Leoš Suchařípa
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Petr Kaláb
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %

Nina Zarečná v podání Marie Poulové působí díky podobným vlastnostem jako ženský blíženec Trepleva, její charakter však není tak detailně propracovaný. Překvapivě autoři vykládají milence Arkadinové, znuděného literáta Trigorina. Hostující Petr Jeništa ho hraje jako zjemnělého pozéra, utajeného gaye, jenž projevuje větší zájem o Trepleva než o jeho matku. Poněkud nelogicky se potom jeví Trigorinův vztah s Ninou Zarečnou, vysvětlitelný snad jedině jako pomsta mladíkovi.

Jan Vondráček (doktor Dorn), Jan Meduna (učitel Medvěděnko) i další stálí členové Divadla v Dlouhé si bez problémů poradili s požadovanou stylizací, groteskní zkratkou, přesným pohybem i bezchybným zpěvem. Jestliže jsou přesto osudy jejich postav se všemi touhami i karamboly v rámci inscenace odsouvány na druhou kolej, můžeme to přičíst právě na vrub režijní koncepce, zaostřené víc na výtvarnou originalitu než na kresbu lidských charakterů. Ukazuje se, že poetika tandemu SKUTR naráží na své mantinely.

autor: Saša Hrbotický | 30. 5. 2017 5:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama