Mimořádná zpráva

V Posedlosti Na zábradlí defilují výstřelky a bizarnosti lidského jednání

Saša Hrbotický Saša Hrbotický
5. 5. 2016 11:00
Novinka Divadla Na zábradlí s lakonickým názvem Posedlost navazuje na předchozí Požitkáře a Hamlety. Opět jde o představení bez tradiční dějové stavby, konstruované jako zřetězení nesouvisejících epizod, kratičkých situací i rozvinutějších, vypointovaných grotesek.
Inscenace Posedlost zaujme již na první pohled svou vizuální složkou.
Inscenace Posedlost zaujme již na první pohled svou vizuální složkou. | Foto: nazabradli.cz

Autorský tandem Jan Mikulášek (zároveň režisér představení) a Dora Viceníková v úzké součinnosti s herci a stálým scénografem Markem Cpinem vytvořili v Divadle Na zábradlí originální podívanou, která plyne lehce na vlně absurdního humoru, místy se ovšem povážlivě odchyluje od vytyčeného tématu lidských obsesí.

Mikuláškova divadelní Posedlost vyrůstá na půdorysu domu s osmi bezejmennými nájemníky. Každý z nich zažívá více či méně běžné situace, zamilovanost, sexuální třeštění, boj se samotou, radost, úzkost, totální beznaděj a nakonec i ztrátu smyslu vlastní existence. Inscenace je to rozhodně zábavná a vábivá svou imaginací, uvolněnou fantazií a hravostí. Určující podíl na tom má výtvarné pojetí scény i kostýmů Marka Cpina, jenž už dostatečně proslul tím, jak jedinečný koncept umí pro každé nové zadání vymyslet.

Foto: nazabradli.cz

Pro Posedlost navrhl dvoupodlažní scénu s poněkud katastrofickým zabarvením. Byt v přízemí a v patře nad ním jsou vzájemně propojeny obří trhlinou, která divákům umožňuje průhled do obou pater a zároveň navozuje pocit bolestné rány, efektní výtvarnou metaforu trýzní, které si hrdinové způsobují svými posedlostmi a nenaplněnými touhami.

Bizarní kostýmy a účesy jsou inspirované převážně normalizační módou 70. let minulého století, použité rekvizity odkazují na minulost (klasické telefony a telefonní záznamník, stařičký gramofon s vinylovým singlem), jiné na bezprostřední přítomnost (plochá televizní obrazovka v koutě pokoje). Neobvyklé scénické uchopení dovoluje paralelně rozvíjet herecké akce ve dvou podlažích či plynule přecházet od jedné situace k druhé. U všech osmi aktérů je vyžadován důraz na stylizovaný pohybový a verbální projev, občas až za hranicí výrazné hlasové deformace. Některé z epizod si vystačí s pantomimou, jiné jsou mluvené, ale i v nich slovo doprovází expresivní rozpohybování.

Jednotlivé skeče přecházejí od realistického detailu k ostré karikatuře a nezřídka dospějí až k absurditě, vyšinuté přízračnosti, servírované ovšem s kamennou tváří. Uhranutí surrealistickou poetikou španělského filmového režiséra Louise Buňuela je víc než zřejmé.

Už po pár úvodních minutách vyvolá výbuchy smíchu v hledišti groteska o neurotické ženě s excelentním hereckým výkonem Jany Plodkové. Nervní očekávání návštěvy milence je zdůrazněno reprodukovanými údery srdce, herečka je navíc doprovází ostrými záškuby celého těla, takže více než živou bytost připomíná gumovou loutku. Překotně kontroluje oheň v krbu, náladovou hudbu z desky na gramofonu i dokonalé líčení před zrcadlem. Poté, co se před dveřmi bytu ozve zvonek, se však spustí série minikatastrof, a než se konsternovaná žena vzchopí, aby přicházejícímu milenci otevřela, netrpělivý muž zmizí.

Výmluvná je i minutová etuda narcise před zrcadlem, jak ho ztělesňuje Miloslav König. Mladý muž je natolik unesen vlastní krásou, až ho zrcadlo zcela pohltí. Také dialogu mezi katastroficky uvažující manželkou (Dita Kaplanová) a jejím mužem (Leoš Noha), jenž domů „bezdůvodně“ přinese kytici řezaných květů, se dostane tak brilantního hereckého ztvárnění, že jste ochotni přehlédnout otřepanost námětu. A při výčtu nejvydařenějších variací na téma radostí i pekla partnerských vztahů nelze zapomenout ani na morbidní grotesku, v níž nesnesitelně štěbetající domácí kvočna (Anežka Kubátová) opakovaně používá nejdrsnějších metod citového vydírání, aby si udržela svého zděšeně prchajícího partnera (opět Miloslav König).

U některých jiných epizod, jako je scénická anekdota s neomaleným mužem a nesrozumitelně artikulující babičkou (Stanislav Majer, Dita Kaplanová), se vytyčené téma lidských posedlostí povážlivě vytrácí, což divákovi poněkud znesnadňuje, aby se s inscenací hlouběji identifikoval. U minipříběhu osamělého smolaře nalézajícího jedinou útěchu v hovorech s dívkou na erotické lince (Jiří Vyorálek a Johana Matoušková) zase vadí předvídatelnost zápletky.

Představení ve výsledku působí spíš jako zábavné, herecky přesné a esteticky vypiplané defilé výstřelků a bizarnosti lidského jednání, než coby hluboké zamyšlení nad tím, jaké podoby a důsledky mohou mít lidské posedlosti. Bez ohledu na toto rozmlžení tématu jde o představení, které se organicky začleňuje do zdejší inscenační linie, která se sympatickou svéhlavostí ignoruje ubíjející požadavek většinového diváka vyprávět na jevišti velké příběhy. Svými formálními kvalitami, brilantní syntézou pohybového a činoherního divadla s vizuální složkou je Posedlost nepřehlédnutelná.     

Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kol.: Posedlost, Divadlo Na zábradlí, 30. 4. 2016, režie: Jan Mikulášek

Hodnocení: 70 %

Podání Hamleta se v různých zemích a divadlech dost liší. Podívejte se na video, které natočili redaktoři Rádia Svobodná Evropa. | Video: Rádio Svobodná Evropa
 

Právě se děje

Další zprávy