Hra reflektuje roli tradic v současné společnosti a konflikt nachází v rozdílném přístupu k jejich dodržování: zatímco rodiče a prarodiče lpí na nejrůznějších zvyklostech či obřadnostech, možná i ze setrvačnosti nebo piety, děti a vnoučata se proti nim bouří. Případně je ignorují coby vyprázdněný pojem, relikt starých časů nebo nepříjemný a hlavně nesmyslný závazek.
V Říhové inscenaci se symbolem tradic stává husa coby nepostradatelná součást rituálu nedělního oběda. Pro trojici spolubydlících vyznávajících vegetariánství je však objemné překvapení v mrazáku danajským darem.
Téma narušování tradic jako by odrážela i práce s divadelním prostorem. Při vstupu na Novou scénu Národního divadla autorka vybízí diváky, aby se chopili jednoho z předmětů vyskládaných u dveří. Jsou zde starožitné obrazy, lampičky a sošky, pomůcky na úklid, knihy, žehlicí prkno, ba i srolovaný koberec, prostě všemožný mobiliář průměrné domácnosti.
Kdo se ujme předmětu, stává se Nositelem - tak jsou pojmenovány i postavy rodičů, kterým náleží úvodní scéna. Diváci ji nesledují z hlediště, ale vestoje přímo ze scény. Pro hůře pohyblivé jsou připraveny židle.
Uprostřed jeviště trůní velká žlutá krychle obložená platy od vajec, takový podivný malý domeček. Zpoza ní se náhle vyloupne důvodná dvojka, od hlavy k patě oděná do pleteniny. Matka-nositelka v růžové, Otec-nositel v zelené. V pravidelných intervalech obíhají kolem domku a vedou vpravdě havlovský dialog o předání odpovědnosti za dodržování tradic generaci potomků, v tomto případě synu Petrovi.
V podání Marka Daniela a Martiny Preissové jsou rodiče groteskní, trochu nelidské figury, roboti naprogramovaní jazykem tradic. Škoda, že kvůli neustálému kroužení dvojice kolem domku diváci rozptýlení do všech koutů jeviště nemohou spatřit a bohužel často ani slyšet všechno. Překvapivé uspořádání prostoru v této fázi naráží na své limity. Skoro se zdá, že by bylo výhodnější sledovat dialog z hlediště.
Zejména v tomto prologu autorka hry Eliška Říhová prokazuje dramatický talent, invenčně komprimuje každodenní vyjadřování do stylizovaného jazyka tradic, jenž rytmem a jistým naivismem připomíná poezii lidových pořekadel a písní - na samém počátku ostatně zazní známý popěvek Koleda, koleda, Štěpáne.
Promluvy rodičů až obsedantně variují téže motivy typu nést a předat, neděle, včera, dnes a zítra. Jsou tematicky zacyklené a mají podivně vykloubený slovosled, jako by absurditu lpění na tradicích zrcadlil i způsob mluvy.
Tak jako v textech Václava Havla přitom proudem zdánlivě banálních výroků čas od času problesknou "velké pravdy": Na vysvětlování není čas. Dneska člověk nese a zejtra nesou jeho. Nesli jsme my, ponese i on. Společnost je založená na repetici, ne na inovaci.
Jenže synovi Petrovi se moc spolupracovat nechce. V podání Petra Vančury jde o nejistého klučinu v příliš velkém pleteném svetru a krátkých kalhotách, který má k tradici sice respekt, tím spíše se ale bojí převzít odpovědnost. Navíc by ještě rád cestoval a vůbec neplánuje mít děti.
Nakonec váhavě přijímá a v tu chvíli dojde k proměně uspořádání prostoru. Konstrukce domku se rozevře a diváci jsou pozváni dovnitř, kde se mohou usadit na stupně přiléhající ke stěnám. Symbol tradic, mražená husa, se totiž v rodině Nositelů předává s celým bytem napěchovaným starožitným nábytkem a drahocennými upomínkovými předměty, které za žádnou cenu nesmí přijít k úhoně. A kdyby, rozhodně se nesmí opravit - musí se pečlivě uložit do krabičky pro archivaci.
Petr však vymyslel šalamounské řešení, jak se odpovědnosti alespoň prozatím vyhnout: byt pronajme trojici kamarádů. Škoda, že při prohlídce, jejíž součástí je výčet mobiliáře, si vůbec nevšímají věcí, které s sebou přinesli návštěvníci, a tento režijní nápad zůstává pohříchu nevyužit i nadále. Diváci tak do hry nejsou zapojeni o nic víc, než kdyby seděli v hledišti.
Zatímco na Petrovi je přeci jen vidět formující vliv tradicionalistické filozofie rodičů, trojice spolubydlících v podání Veroniky Lazorčákové, Anny Fialové a Štěpána Lustyka vykazuje všechny znaky progresivní mládeže zahleděné do budoucnosti. Tradice jsou jim už jen pro smích, všechny nad čtyřicet považují za "geronty" a jíst maso je pro ně barbarstvím. A jestliže v jejich šatníku převažují retro kousky, pak jen proto, že jsou "hipsterské" a "cool".
Zatímco prolog si zachovával jisté tajemství, zejména proto, že téma tradic ani předmět "nošení" nepojmenoval příliš explicitně, v této fázi Říhová vykládá všechny karty na stůl. Po objevení husy v mrazáku až do konce řeší jedinou dramatickou situaci, totiž jak by měla skupinka zapřisáhlých vegetariánů naložit s tímto danajským darem.
Petr i rodiče se vytrácejí a na scéně zůstává jen trojice spolubydlících se svým dilematem. Vyhodit, nebo uvařit a pak někomu darovat? Recept ale neznají, ačkoliv Agáta hraná Annou Fialovou váhavě přiznává, že její rodina nedělní husu dosud připravuje a ona si dá také - nechce poslouchat vyčítavé poznámky.
V tomto momentu se z řad přihlížejících vyloupne herečka Jana Pidrmanová v dlouhé plisované sukni, naškrobené běloskvoucí halence a botách na vysokém jehlovém podpatku, aby přednesla staročeský recept na pečenou husu. Je otázka, zda inscenace potřebovala další postavu zastupující tradice, když by tuto úlohu dost dobře mohli zastat rodiče. Graciézní Pidrmanová je nicméně esencí prvorepublikové elegance.
Jinak ale na jevišti začíná převládat ordinérnost. Dramatická situace husa versus vegetariáni neposkytuje dost materiálu na další hodinu, navíc odklání pozornost k problematice stravování šetrného k životnímu prostředí.
Také autorčin zprvu invenčně stylizovaný jazyk se s příchodem spolubydlících stává běžným, postavy mluví, "jak jim zobák narostl", prostě jako dnešní mládež, bez jakéhokoliv autorského posunu. Těžko k nim získat sympatie, když stále povýšeně trvají na svých progresivistických postojích, což nakonec ústí v nápad husu obřadně pohřbít a demonstrativně tak ukončit jednu pro ně nesmyslnou zvyklost.
V tu chvíli se partičky spolubydlících na jevišti začnou zmnožovat, na znamení toho, že zavrženou tradici konzumace husy okamžitě nahradila tradice nová - její pohřbívání. Docela důvtipná pointa inscenace, která jinak tématu zůstává mnoho dlužna. Ani to však není úplný konec: následuje už zcela zbytečný přesun diváků do hlediště, odkud sledují několikavteřinovou nonverbální tečku, posouvající pointu ještě o krok dál, či spíše zpět k výchozímu bodu.
Říhové text má jistě velký potenciál, možná měl být ale svěřen režisérovi či režisérce, kteří by na něj nahlédli čerstvýma očima. Tak jako inscenace Otec hlídá dceru, též uváděná na Nové scéně Národního divadla, kdy dramatický text Ondřeje Novotného vzešlý ze stejného Studia pro nové drama zrežíroval Jan Frič.
Divadlo
Eliška Říhová: Všem se nám uleví
Režie: Eliška Říhová
Nová scéna Národního divadla, Praha, psáno z předpremiéry 1. června, nejbližší reprízy 11., 13. a 14. června.
