Tajný agent je posledním dílem Jařabova britského triptychu v Divadle Na zábradlí. Předcházel mu předloňský lapidární přepis Shakespearovy tragédie do esemeskové angličtiny s názvem Macbeth - Too Much Blood a loňská inscenace Podivuhodný případ pana Holmese, volná adaptace detektivní povídky Arthura Conana Doyla Dům u měděného buku.
Obě Jařabovy práce se soustřeďují na temné, potenciálně vražedné stránky lidské povahy, dřímající pod společensky přijatelným povrchem. Jako jeden z důvodů pro vytvoření cyklu Jařab zmiňuje současné dění v Británii, okolnosti brexitu a selhání tradiční demokracie.
S ohledem na podezření, že současnou ostrovní politiku ovlivňují lidé placení Ruskou federací, je děj třetí adaptace, Conradova románu Tajný agent z roku 1907, přímo pikantní. Hrdinou je agent řízený tajemníkem ruského velvyslanectví, britský občan jménem Verloc. Zároveň člověk, jenž donáší londýnské policii a pohybuje se v prostředí revolucionářů, dokonce jim poskytuje jakési skromné zázemí. Na oplátku získává informace, které umí zpeněžit na ruské i britské straně.
Příběh se opírá o skutečný teroristický útok na Královskou greenwichskou observatoř z roku 1894, jehož pozadí zůstalo nevysvětleno. Ve stejném roce se spisovatel polského původu Conrad, kterého proslavil román Srdce temnoty, natrvalo usadil v Londýně.
Instalovat neklid
Postarší agent Verloc se snaží žít nenápadně, má mladou pohlednou manželku a společně se starají o jejího retardovaného bratra. Když od Vladimíra, nového tajemníka ruské ambasády, protagonista dostane pokyn vyhodit do povětří observatoř, je zaskočený. Něco podobného po něm nikdy nechtěli. Pokud ale nechce přijít o živnost, musí vyhovět. Doba se změnila: "Už nejde o to, udržet klid, ale instalovat neklid."
Jařabův scénář vyšel v programu k inscenaci. Není to dramatizace v obvyklém slova smyslu, spíš jakási divadelní črta, velmi stručný dějový a myšlenkový "digest" knihy.
Režiséra zajímají analogie se současnou atmosférou v britské společnosti. Model postupného rozvracení systému, který nakonec vede k vytvoření "prostoru pro muže síly a razantních schopností, kteří nahradí reprezentanty současné lhostejnosti".
To je mise pro ironického, cílevědomého pana Vladimíra, kterého hraje Petr Čtvrtníček, a jeho myšlenku, že otřese-li se observatoř určující čas, otřesou se všechny dosavadní jistoty. Ale také pro kluzkého elegána Ossipona, ztělesněného Jiřím Černým, který zastává teorii společenské změny prostřednictvím davových emocí. A Profesora, jenž dodává potřebné "zboží" a kterému Jakub Žáček vtiskl podobu bizarní groteskní figury. Právě jeho výbušniny mají instalovat strach a "hluboké vědomí existenciální hrůzy".
Hororové přítmí
První polovina hry je vlastně prologem, v němž postavy přicházejí na scénu, aby představily své ideové koncepty a seznámily publikum s okolnostmi nezbytnými pro pochopení děje. Série popisných monologů, v nichž je často třeba doslovnosti, aby potřebné informace vůbec zazněly na relativně omezené ploše, zkouší trpělivost publika. Ale především před náročný a nevděčný úkol staví herce.
Ti se ocitají v prázdném kruhovém prostoru, vymezeném centrálně se rozvírajícími slupkami červených cihlových zdí, a jen výjimečně mají možnost vstoupit do vzájemného dialogu. I ten však jen demonstruje fakta, například "přecitlivělost" retardovaného Stevieho na projevy násilí.
V trochu hororovém přítmí inscenace a dokonalých dobových kostýmech i maskách Sylvy Zimula Hanákové nakonec mužské postavy rozlišujeme hlavně podle zdůrazněných tělesných proporcí nebo střihu vousů. Pohybová stylizace dává inscenaci punc tajemství i kultivované elegance, ale vytváří i dost monotónní a panoptikální dojem oživlého obrázkového leporela.
Největší prostor v něm logicky dostávají Verlocovi, především agentova žena Winnie, která se hned po pauze dozví, že při zpackané bombové akci jejího muže zahynul bratr Stevie - a rozhodne se k radikálnímu činu.
Potvrzení stereotypu
Jiří Vyorálek jako Verloc a především Anna Fialová v roli jeho krásné manželky vytvořili i v tomto inscenačním konceptu docela výrazné postavy, byť stále platí, že z fascinujících psychologických portrétů Conradova díla najdeme v divadle sotva jejich stíny.
Vyorálek zdůrazňuje Verlocovo přikrčené měšťáctví, pohodlnost a přizpůsobivost. Vlastnosti, které u teroristy působí nejen paradoxně, ale také groteskně. Anna Fialová umí prodat přitažlivost, kterou paní Winnie využívá, aby získala pozornost. Zábavný je intuitivně pragmatický přístup její postavy k životu, do něhož se, aniž by hnula brvou, vejde i vražda manžela.
Režisér se naštěstí opírá o charismatické herecké osobnosti, kterým se i pouhou přítomností na scéně daří v řídké divadelní předloze jakž takž udržet napětí a zvědavost publika.
David Jařab je už druhou sezonu kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí. Doplnil tak ředitele Petra Štědroně, uměleckou šéfku Doru Viceníkovou a režiséra Jana Mikuláška, kteří před pěti lety renomovanou scénu nově nasměrovali k autorskému divadlu a volným adaptacím vesměs literárních látek. Divadlo nedávno změnilo grafickou image a zdá se, že stojí před výzvou oživit i umělecký koncept, který poslední dobou zřetelně uvázl ve stereotypu. Tajný agent tento stav jen potvrzuje.
Joseph Conrad, David Jařab: Tajný agent
Scénář, scéna, režie: David Jařab
Divadlo Na zábradlí, Praha, premiéry 6. a 7. prosince, nejbližší reprízy 18. prosince a dále 13. a 31. ledna.
