Také režisér "Kočky" Martin Čičvák vsadil především na mužného Jana Hájka, který hraje alkoholika Bricka, a tentokrát jej doplnil drzou elegancí Anny Fialové, ztvárňující Hájkovu ženu Maggie.
Právě Fialová si bezprostředností od začátku podmaňuje publikum, spouštíc kulometnou palbu pomluv na adresu Brickova bratra Goopera v podání Matěje Dadáka, jeho ženy Mae a jejich potomstva "bezkrkých zrůdiček", které se množí tak rychle, že už je snad nikdo kromě vlastní matky nestíhá počítat.
Ani náznakem přitom Maggie nedává Brickovi najevo závist - naopak působí jako nadmíru sebevědomá, nezávislá mladá žena, která k dětem absolutně nemá vztah.
Skutečnost, že by jednou dítě přece jen chtěla a je pro to připravená udělat téměř cokoliv, vyjde najevo až o mnoho později. Ani po její intrikánské lži, když celé rodině slavnostně oznámí své údajné těhotenství, čímž se apatického Bricka pokusí zmanipulovat k odpíranému aktu, však není zcela jisté, že opravdu touží po dítěti a manželově lásce.
Souboj o rodinné dědictví
Inscenace naopak vyznívá jako nelítostný souboj o rodinné dědictví, neboť Brickův a Gooperův otec alias taťka umírá na rakovinu. Pravou diagnózu mu ale na jedné straně Maggie a na druhé Gooper s Mae tají, aby mohli využít příležitosti a zdánlivě bezelstně se mu vetřít do přízně.
Vyrovnaný souboj dvou do rodiny přivdaných švagrových dokresluje obdobně sebevědomá interpretace Gabriely Míčové v roli Maggiiny konkurentky Mae i její vínové šaty s luxusním matným odleskem a žlutými doplňky, jež herečce přes vycpané těhotenské břicho skvěle padnou. A to skoro v kontrastu s Maggie, která vymění krajkové šaty polité od "bezkrkých zrůdiček" za světle modré, na nichž ne a ne správně urovnat ramínka a z jejichž výstřihu jí přes splácnuté poprsí vykukuje negližé.
Scénu pokrývá červený koberec, který sice připomíná abstraktní prostor mezi divadelní šatnou a foyer, ve skutečnosti však představuje vstupní halu rodinné vily.
V levé části jeviště Maggie většinu času úzkostlivě pečuje o svůj zevnějšek, když se líčí a maže různými krémy před zrcadlem v naději, že přece jen probudí jiskru vyhasínajícího vztahu. Jindy se jako kočka v různých polohách vystavuje na sametové kulaté pohovce či na "rozpálené plechové střeše" v jejím středu, zatímco Brick se z nepříjemného dialogu snaží uniknout do jakési zimní zahrady plné květin. Ta se nachází v pravé části a od haly ji odděluje průsvitný závěs - symbol nepřekonatelné překážky mezi individualistickými, do sebe zahleděnými postavami.
Nenápadní tyrani
Právě tudy na scénu přichází oslavenec, taťka v podání vitálního Vladimíra Kratiny. Díky falešné zprávě o svém vyléčení se představí v plné síle jako nekompromisní hlava rodiny, která si chorobou sražené ego léčí tím, že veřejně ponižuje manželku alias mamku. Tato dortíkem se nacpávající baculka je přitom v o poznání komediálnějším pojetí Nadi Konvalinkové spíše ukdákanou slepicí než dominantní semetrikou.
Díky zrcadlení téhož pokřiveného vztahu mezi upovídanou, hádavou ženou a zdánlivě upozaděným, ve skutečnosti však despotickým mužem ve všech třech párech získává drama z patriarchálního světa až misogynní charakter - a to i díky novému překladu Zuzany Joskové, v němž taťka na mamku opakovaně křičí třeba "nas*at!".
Ačkoliv režisér Čičvák v textu hledal neurózu z nemožnosti vzájemného porozumění v politických či obecně společenských tématech, vykresluje především propastný rozdíl mezi mužským a ženským světem, které za tímto účelem zákonitě typizuje a zplošťuje.
Postavám žijícím v přetvářce se každý po svém rozhodnou postavit taťka a Brick - první aktivně, druhý pasivně, oba však stejně krutě a sobecky. Oproti exaltovaným výkonům Elizabeth Taylorové a Paula Newmana ve slavném filmovém zpracování z roku 1958 zde přitom krutost a sobectví postav působí až chladnokrevně.
Právě díky tomu se však na hru, napsanou převážně z pohledu Maggie a Bricka, může divák podívat i jinýma očima. Ať už prostřednictvím Mae, která rodí jako na běžícím páse a nikdo si toho ani nevšimne, nebo Goopera, jemuž se v bratrově konkurenci nikdy nepodařilo získat otcovu lásku, přestože byl na rozdíl od alkoholika a průšviháře Bricka vždy vzorným synkem. V Činoherním klubu tenhle souboj zkrátka nemá morálního vítěze.
Autorka je redaktorkou Divadelních novin.
Divadlo
Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše
Režie: Martin Čičvák
Činoherní klub, Praha, premiéra 19. dubna, nejbližší reprízy 29. dubna a 28. května.
