Režie byla svěřena mladé absolventce DAMU Natálii Deákové, která se už za studia zviditelnila inscenací Polaroidy. Ravenhillovo drama je ovšem jiný šálek kávy než nostalgicky posmutnělý Andersenův svět.

Andersen ve svém příběhu vykresluje dvě vyhrocené podoby lásky. Proti chladné a majetnické lásce Sněhové královny staví obětavý a odvážný cit malé Gerdy, která se vydává na strastiplnou cestu za svým přítelem Kajem.

Inscenátoři se rozhodli připravit dětem pořádnou vánoční nadílku, a tak do textu Sněhové královny zakomponovali i jiné Andersenovy pohádky. Svou existenci v rámci inscenace ovšem obhájí jen první z nich.

Zamotané pohádky

Po odchodu Kaje se Sněhovou královnou vypráví babička nešťastné dívce pohádku O cínovém vojáčkovi, jehož velká láska k Tanečnici Gerdu vyprovokuje k rozhodnutí hledat svého přítele. Ostatní pohádky jsou ale už jen ornamentem a nepomáhají rozvíjet hlavní dějovou linii, čímž je příběh rozvolňován a vytrácí se z něj napětí.

Bohužel se tento problém týká i některých postav samotné dramatizace. Režisérka zřejmě vedena dobrým záměrem, aby i vedlejší postavy byly zajímavé, se příliš zaplétá do situací, které s ústředním příběhem nesouvisí.

Například postava Havrana (jinak výborně zahraná Petrem Bláhou) zbytečně recituje na důkaz výjimečnosti svého plemene slavnou báseň E. A. Poea, čímž zcela odvádí pozornost od hlavního děje.

Udržení napětí a jím podmíněné pozornosti dětského diváka neprospívají ani zdlouhavé přestavby jinak zdařilé scénografie.

V inscenaci se mihne i postava samotného dánského pohádkáře, k jehž výročí je hra také uváděna. Andersen zde touží napsat konečně příběh se šťastným koncem. Jeho hrdina, cínový vojáček se svému tvůrci ovšem vzepře a nezadržitelně míří k další tragédii. K té podobným způsobem míří i režisérka, která příliš nedůvěřovala příběhu malé Gerdy.