Analýza - Poprvé v existenci ankety Inscenace roku, kterou už pojedenadvacáté uspořádaly Divadelní noviny, zvítězila inscenace z Ostravy. Konkrétně jde o hru Ruská zavařenina Komorní scény Aréna v režii hostujícího Ivana Rajmonta.

Komorní scéna Aréna již několik let přesvědčuje o tom, že je jedním z nejvýraznějších souborů u nás vůbec. V čem je její síla?

Ostravská Aréna má několik velice výrazných atributů, které můžeme bez strachu ze zjednodušování vyjmenovat. Jedná se v první řadě o herecké divadlo, ve kterém je uměleckým šéfem Ivanem Krejčím systematicky budován soubor silných individualit. Každý z herců má sobě vlastní a specifický projev, přičemž se ale všichni sjednocují na vlně ostré sebeironie a grotesky. Režie se taky zpravidla zaměřuje na práci s herci, jejich precizní vedení, načasování a logické odůvodnění každé akce a mizanscény.

Dále divadlo vždy potěší výraznou dramaturgickou interpretací, která i přes svůj originální pohled buduje na předloze a inscenaci rozvíjí výhradně v intencích původního textu. Bez zbytečného převracení nebo vulgarizace se tvůrci snaží hledat jemné významové nuance a jasně je tlumočit divákům. V neposlední řadě jsou inscenace Komorní scény Aréna lehce identifikovatelné díky výtvarným stylizacím, které jsou zpravidla plné hyperbol a grotesknosti.  

RUSKÁ ZAVAŘENINA - trailer

Ruské inspirace v Ostravě

Čtveřice inscenací roku 2013 je typickou ukázkou jejich tvorby. Od založení divadla na začátku devadesátých let tady tvoří významnou dramaturgickou linii ruská dramatika, a to od klasiky po nejmodernější kusy. Letos se na repertoáru objevily hned dvě ruské hry - Gogolovi Hráči a současný text Ludmily Ulické Ruská zavařenina. Byť se jedná o texty s výrazně odlišnou poetikou a tématem, mají společnou právě svojí "ruskost" - jemný humor, psychologizování a postupné odhalování bizarních situací a charakterů, společenskou prohnilost a zbloudilost postav.

V Ruské zavařenině autorka podává obraz o společnosti na přelomu tisíciletí, tedy v období chaosu a nejistoty. Výměnu generací ilustruje na mnoha čechovovských narážkách a citacích, které střídají výjevy ze současnosti. Tak jako u Čechova, i v dnešní rodině se trhají vazby s minulostí, neschopnost a nemožnost cokoliv změnit vyúsťuje do skepse.

Ironické citace Čechova, které lehce identifikuje i méně poučený divák, dávají inscenaci jakýsi celkový nadhled. Nesnaží se tedy vyvolat soucit s rodinou, která se absolutně ztratila ve viru politických a společenských změn přelomu tisíciletí, ale naopak podává spíš groteskní pohled na lidi, kterým vlastně vyhovuje, že "padli", protože nemusí dál vynakládat úsilí na udržení nějaké úrovně, která jim ani není vlastní. 

Čechov se často pohrával s kulturní a společenskou úrovní svých postav. Nikdy nám zcela jasně neřekl, jestli jsou tři sestry opravdu vzdělané a jak moc Kosťa Treplev je nebo není k smíchu. Autorka Ludmila Ulická a režisér Ivan Rajmont v tom mají více jasno. Falešnost jejich postavení a kulturnosti je cítit všude. Ohromná knihovna, která ční až ke stropu, je papírová atrapa a slouží akorát jako tajná skrýš pro láhve vodky strýce Lepechina (Marek Cisovský).

Ten se často, jako správný "intelektuál" uchyluje ke hře na piáně, ale z tohoto bohémského gesta nikdy nezůstane víc než pár falešně zahraných akordů. Stejnou hloupost je cítit z překladatelských ambicí matky (Alena Sasínová-Polarczyk), výtvarného talentu Jeleny (Petra Kocmanová) nebo falešné pobožnosti Varvary (Tereza Dočkalová).

Faleš a plytkost charakterů se ale ukazují postupně, nejsou jednoznačné hned od začátku. Dobrodružství odhalování zvratů a nečekaných psychologických proměn si diváci můžou užít i ve druhé ruské inscenaci, v Hráčích. Ačkoliv je Gogolův text notoricky znám a nepřinese proto překvapení v ději, inscenace Ivana Krejčího je postavena na vynikajících hercích, kteří si dokážou hrát i s nejjemnějšími významy.

Muži jsou špatní hráči a ženy jsou špatné panenky     

Inscenace Hráčů se tak stává hereckou exhibicí pánské části souboru, a to zejména Alberta Čuby, Marka Cisovského, Reného Šmotka a Josefa Kaluže. Příběh nás přenáší do světa podvodníků, kde i zloděj je okraden.

Ani jeden z pánů, který hraje karty nebo hře jenom přihlíží, nemá čistý úmysl, a jde o to, kdo vydrží déle hrát divadlo. Vzniká tedy několikanásobné divadlo na divadle, stupňující se přetvářka a změny dominance mezi hráči.

Čtveřice hráčů je herecky interpretována s naprostou lehkostí a jemným humorem. Všichni mají jasné charakterové odlišení, a proto je nesmírně zajímavé je neustále sledovat v interakcích. Jejich hyperbola ale nesklouzává do vyloženě groteskní jednoznačné typologizace, herci si neustále pohrávají s tím, jaká ve skutečnosti postava je, jak jí vidí diváci a jak jí vidí spoluhráči na scéně. Musí si tedy udržovat trojitou masku a zároveň spod masky propouštět dostatek indicií pro pochopení kamufláže. Jevišti dominuje Albert Čuba jako sebestřední egomaniak, jehož hráčské touhy vycházejí ze sebelásky.

Na jedné straně se má příliš rád na to, aby pracoval, a na druhé se vyžívá v tom, jak chytře umí lidi obelhat. Jeho nabubřelé ego cítit z každého pohybu, gesta či grimasy. Nakonec je ale sám obelhán skupinou, kterou vede hráč Marka Cisovského. Ten představuje daleko víc otrlého podvodníka, kterému jde jenom o peníze.

Nebojí se ani ponížení, žádnou sebeúctu totiž nemá. Cisovský ho představuje jako úlisného človíčka, který dokáže v správnou chvíli podlézat a lichotit, ale umí se i rozohnit a zahrát tvrdou ruku. Jeho dva pomocníci v podání Josefa Kaluže a Reného Šmotka jsou spíš přihlouplí poskokové, kteří se ale chytře naučili pravidla podvádění.

Odpovědí na mužskou inscenaci Hráčů je naopak zcela ženská inscenace hravého textu Arnošta Goldflama Ženy a panenky. Autor tu na pozadí vztahů pěti žen jedné rodiny sleduje genderové stereotypy, jejich vznik a dědičnost. 

Ženy různých generací od prababičky po malou holčičku a její panenku v inscenaci vystupují v kostýmech pohádkových princezen. Text je tak přenesen do jakési nereálné roviny, čímž se abstraktní problém ženství stává ještě naléhavější. Kontrast mezi vysněným světem pohádky a krutostí, která se odehrává pod pozlátkem, přináší další významy. Ženy si ubližují, přenáší své neurózy z generace na generaci a pohádka se mění na horor. 

ŽENY A PANENKY - trailer

Černý humor

Díky systematické práci s hereckou a inscenační nadsázkou umí soubor Komorní scény Aréna dělat naprosto brilantní černý humor. A co může být víc černého, než groteskní komedie - rakvičkárna z pera proslulého českého kabaretiéra Emila Artura Longena. Název Dezertér z Volšan napovídá, že hra je o milostpánovi, který se po své smrti rozhodne ještě na světě chvíli pobýt.

Smrt a oživování, nahlížené skrz komický a groteskní rámec, jsou témata Aréně vlastní. Prostředí hřbitova ukázali již před třemi lety v legendární inscenaci Taboriho Jubilea a Longenov Dezertér měl tady první premiéru v roce 2008. Jedná se tedy o remake a většina rolí zůstala v původním obsazení. Největší změnou jsou dvě klíčové ženské role - milostpaní Balabisovou ztvárňuje Tereza Cisovská a služku Manču Petra Kocmanová.

Přízemný fraškovitý humor pramení z konfrontací nebožtíka a jeho rodiny, ve které truchlí jenom služka, pánova bývalá milenka. Kabaretní rámec je doplněn klavíristou, který udává gagům svižné tempo.

Přestože se jedná, dle slov autorů inscenace o titul, který byl vybrán v krizové situaci, nelze inscenaci nic vyčítat. Naopak, je krásným doplněním letošních premiér, které odpovídají hlavním dramaturgickým liniím divadla. Aréna opět ukázala, co umí na divadle předvést nejlíp - ruskou atmosféru bezvýchodnosti, jemné psychologické nuance, grotesku přetvářky a zlodějiny, fraškovitý "hřbitovní" humor a zejména všudypřítomnou sebeironii.  

Dezertér z Volšan - rozhovory

Kde hledat dál vynikající divadlo?

Z mimopražských scén dosud vyhrálo jen v roce 2004 Divadlo Husa na provázku, o rok později Národní divadlo Brno a dvě plzeňské scény - v letech 2005 a 2006 Divadlo Josefa Kajetána Tyla a Divadlo Alfa.

V anketě Divadelních novin letos skončila druhá dramatizace Sorokinova románu Den opričníka v režii Kamily Polívkové v pražském Studiu Hrdinů a za ní inscenace Jana Mikuláška Zlatá šedesátá ještě z brněnské Reduty. Výsledky ankety zveřejnily Divadelní noviny v letošním prvním čísle.

Mikulášek má v anketě výrazně nejvíc inscenací - šest. V souhrnu získaly téměř třináct bodů, o trochu více než všechny inscenace Národního divadla dohromady. Výrazně se prosadil i režisér Jiří Havelka, který má v anketě tři projekty s celkem devíti body. Jeho Dechovka s domovským souborem Vosto5 inscenovaná v pražské Baráčnické rychtě je čtvrtá a Poslední trik Georgese Méliése v Divadle Drak se dělí s Nebeského Eyolfkem z Divadla v Dlouhé o sedmé a osmé místo. Před nimi jsou na 5.-6. místě Mikuláškova Šedá sedmdesátá v Divadle Na zábradlí a Gogolovi Hráči v režii Ivana Krejčího v ostravské Aréně.

Teprve pak následují první dvě inscenace pražského Národního divadla - Myslivečkova opera Olimpiade režisérky Ursel Herrmannové je devátá a Havlova Zahradní slavnost Dušana Davida Pařízka desátá.

Celkem se v anketě objevilo 76 inscenací, z toho 44 pražských ze 30 divadel či souborů, 14 brněnských od šesti divadel a šest ostravských ze tří scén. Z divadel bylo tradičně nejčastěji citováno Národní divadlo v Praze se sedmi projekty. Druhá je Komorní scéna Aréna následovaná pražským Divadlem Na zábradlí a Studiem Hrdinů.