Rodinné situace střídají vzpomínky na kolegy a role v krátkých, graficky oddělených epizodách, jako by Bohdalové přirozeně vyvstávaly z paměti. Letmo zahlédneme všechny její známé tváře: zpívající tramvajačku ve filmové hudební komedii Dáma na kolejích, rozjívenou moderátorku normalizačních estrád, hlas Křemílka a Vochomůrky nebo dojemnou prostoduchou Fany v Kachyňově stejnojmenném snímku. Chybí jen Béda Trávníček.
Bonusem je, že notoricky známé podoby Bohdalové vidíme na pozadí jejího osobního života, v souvislostech, byť kusých. Spoluautor knihy Janoušek tak představuje i trochu jinou "Bohdalku": ženu, která cílevědomostí a humorem, často i na hraně, překonává nepěkná období vlastního života.
Vyprávění v ich formě se dobře čte. Faktické pasáže, kde hrála, s kým, kdo režíroval, jsou tak akorát, abychom si uvědomili nejnutnější kontext. Zaostřené detaily působí autenticky, ať už jde o "krádež" šišlavé mluvy pro dabing pohádkové krysy, opakované setkání s vodnatýma očima jednoho estébáka, nebo lavor pořízený k péči o nemocného otce.
Novinář a publicista Jiří Janoušek je profesionál. Kromě dlouholeté praxe v časopise Mladý svět, kde působil od roku 1967 až do začátku 80. let, vydal dvě knihy o české filmové nové vlně a celou řadu portrétních interview se slavnými osobnostmi. Mezi nimi také Rozhovory s Janem Werichem, v nichž se herec před smrtí ohlížel za svým životem a prací. Před dvěma lety je Janoušek znovu publikoval pod názvem Jan Werich Za oponou, doplněné fotografiemi, komentáři a svědectvím lidí, kteří měli k oblíbenému komikovi blízko.
Život píše romány
Právě díky této knize se Jiřina Bohdalová znovu odhodlala vzpomínat, když ji Janoušek oslovil s nabídkou spolupráce. Parťáka si vybrala dobře. V knize zachovává pro "Bohdalku" typickou dikci a prostořekost, takže ji při čtení skoro slyšíme, zároveň ale její útržkovité autobiografické reflexi zručně vtiskl literární formu a vyprávění nenásilně doplňuje fakty.
Janoušek to neměl jednoduché. Jiřinu Bohdalovou a její role zná kdekdo a nebyl první, s kým se populární herečka podělila o svůj silný životní příběh, který by vydal na román nebo několik filmů.
Děvče z chudých poměrů přivede k divadlu a kinematografii maminka, která miluje ochotnické divadlo. Cílevědomá slečna se napotřetí dostane na pražskou DAMU a sotva přesvědčí o svém talentu, otěhotní. Její otec, truhlář, se odmítá v 50. letech vzdát živnosti a jen pár dní před dceřinou svatbou je odsouzen k 15 letům vězení ve Valdicích za velezradu, protože pomáhal lidem k útěku za hranice.
Bohdalová porodila dceru, herečku Simonu Stašovou, v den, kdy roku 1954 padl rozsudek. S matkou a mladší sestrou zůstaly bez prostředků, manžela měla na vojně.
Na DAMU byla jako dcera politického vězně nežádoucí, školu musela přerušit. Vše se obrátilo po návratu ke studiu, k němuž jí pomohla otevřená podpora spolužáků. Díky Stelle Zázvorkové dostala i první větší hereckou příležitost, která jí zajistila výdělek. Následovalo angažmá u Jana Wericha v ABC nebo úspěch v televizi s moderátorem Vladimírem Dvořákem.
Hvězdná herecká kariéra Jiřiny Bohdalové už začala, ale návštěvy otce ve valdické věznici nekončily. Právě této situace využila StB a pokusila se herečku přimět ke spolupráci. Měla donášet na Jana Wericha a další kolegy.
Bohdalová kličkovala jako zajíc, nechtěla ohrozit otce, naopak se mu snažila situaci ulehčit. Rozpadalo se jí manželství, živila rodinu. Záznamy v estébáckých seznamech z té doby, než ji soud očistil, jí v letech po sametové revoluci tvrdě zasáhly do života.
Žertování s mocí
K mrazivě vtipným místům knihy patří líčení hry na "blbou", kterou herečka používala při kontaktu s příslušníky StB. Například když se velitele valdické věznice chodila ptát, "zda se tatínek dobře chová", aby udělala dojem, že jsou slušná rodina. Nebo když se reakci na Chartu 77 vyhnula fingovanou operací rtu - s otokem přece nemohla na televizní obrazovku, aby odsoudila její signatáře.
Nechodila do přímých střetů. Až bizarní strategie, jak se vyhnout konfrontaci s mocí, vypovídají o povaze Bohdalové i smyslu pro humor, který vyrůstá z potřeby věci zlehčit: "Já udělám ze situace, kdy jsem byla bez sebe strachem, zábavnou historku s pointou. A uleví se mi."
Mnohoznačnější pohled se nabízí také na hereččinu snahu být nablízku mocným, jak ironicky dokumentují například po sociálních sítích kolující fotografie se všemi československými a českými prezidenty.
V dobrém slova smyslu usvědčující je v knize líčení okolností, za nichž vznikla rozverná fotka s Antonínem Novotným. A také dvě momentky ze setkání s Václavem Havlem. Pohrdavé: "Týhle snad ne!", které uslyšela od jeho doprovodu, když jí připínal "revoluční" placku. Jindy prý žertování čerstvého prezidenta, že "po ní šel", když pracoval v divadle u Wericha, kde hrála, uzemnila ironicky: "Vím, ale to jsi byl kulisák."
Nehraj jako Bohdalka
V knize zaplaťpámbu nenajdeme floskule o jedinečném, neopakovatelném nebo oslňujícím herectví, které četbu hereckých monografií zpravidla činí nesnesitelnou.
Jsou tu zmínky o všech důležitých divadelních, filmových i televizních rolích Bohdalové, ale Janoušek žádnou z nich nehodnotí a nekomentuje. Protagonistku nechává reflektovat vlastní práci nebo dává v citátech slovo jejím kolegům, například Miloši Kopeckému, Jiřině Jiráskové či Vladimíru Dvořákovi.
A ti "Jiřinu" rozhodně nešetří, i když jí vyslovují uznání. Jako Miloš Kopecký v publikovaném faksimile dopisu, který jí poslal, když spolu v Divadle na Vinohradech hráli v inscenaci Jedno jaro v Paříži: "… od věků vím, že jsi Velká Herečka - to je fakt a žádná novinka. Ale těch manýr! Tam, kde má být sloh, styl - manýra. Tedy BYLA! Už ne ‚lidovka‘, mňoukání, opičáctví, ale NOVÁ, pevná, jasné kontury a jasnou, čistou linii mající, myslící Bohdalová."
Herečka sama přiznává, že nad sebou potřebuje pevnou ruku a děkuje za ni režisérům, kteří ji měli a dávali jí "protiúkoly": Jaroslavu Dudkovi, Karlu Kachyňovi nebo Františku Filipovi.
Sebeironicky komentuje vlastní výkon v roli advokátky z filmu Černá slečna, slečna Černá: "Byl to velekontraúkol pro herečku, která roztomilostí vybavila desítky kreslených postaviček, zvířátek a pohádkových bytostí všeho druhu. Přirostly mi k srdci, ale vlezly taky pod kůži. Označkovaly můj hlas, poznamenaly můj mluvený projev." Režisér Petr Nikolaev jí prý při natáčení občas do ucha zašeptal: "Nehraj jako Bohdalka!"
Za svým odchodem z Divadla na Vinohradech po 34 letech se Bohdalová ohlíží hořce, ale stále s nadhledem: "Jsem na sebe docela pyšná, že jsem udržela emoce a nezachovala se jako domovnice, které někdo vlezl na rozmytou podlahu, což obvykle v podobných situacích dělám."
Věta, kterou uzavírá líčení nepříjemného rozhovoru s tehdejším uměleckým šéfem Martinem Stropnickým, naznačuje, že bouřlivý temperament, jež známe z jejích rolí, uplatňuje také v civilním projevu.
Stejně jako celá kniha svědčí o tom, že ještě v 90 letech se herečka umí podívat sama na sebe s odstupem, byť je to přirozeně pohled subjektivní.
Můj život mezi slzami a smíchem představuje ohlížení se v čase, který se chýlí ke konci. S tím neodmyslitelným faktem se Jiřina Bohdalová vyrovnává s příkladnou noblesou, podobně jako portrét fotografky Lenky Hatašové na titulní straně s její tváří - nic nezakrývající, neretušovaný, a přesto krásný.
Kniha
Jiřina Bohdalová, Jiří Janoušek: Můj život mezi slzami a smíchem
Nakladatelství Práh 2020, 224 stran, 399 korun
