Jak v adaptaci románu Serotonin od Michela Houellebecqa, která zde měla premiéru předloni a herci vynesla nominaci na Cenu divadelní kritiky, tak v novince nazvané Dech ztvárnil Hájek osamělého muže, jenž podléhá depresivním stavům, bilancuje špatná životní rozhodnutí a vyrovnává se se smrtí blízkých i se stárnutím.
Dech se však z velké části překvapivě odehrává v úplné tmě, což z něj činí experiment na pomezí divadelní a rozhlasové tvorby, jakousi "činohru hlasů".
Třiačtyřicetiletý Hájek i o tři roky mladší Deáková mají bohaté zkušenosti s rozhlasovou tvorbou. Nápad na tento experiment dostali, když během covidové uzavírky divadel připravovali audioverzi úspěšného Serotoninu. Neopominutelný je samozřejmě vklad autora textu, zároveň dramaturga obou inscenací a uměleckého šéfa MeetFactory Matěje Samce. Při psaní jej inspirovala především próza Matka a tužka, v níž současný rakouský autor Josef Winkler tematizuje svůj vztah k nedávno zesnulé matce. Text dále cituje například z novely Zvláštní žena od Petera Handkeho či Deníku Henryho Thoreaua.
Samec s oblibou prozkoumává divadelní možnosti primárně nedramatických textů. Také novinka dramatický princip spíše potlačuje, neboť se v první řadě snaží evokovat vnitřní svět hlavního hrdiny Josefa, jeho myšlenky a vzpomínky. Snad by se dalo mluvit o dramatu, jež zůstává skryto lidským očím, neboť se odehrává hluboko v duši člověka. Ten se snaží smířit s náhlým odchodem milované osoby a odhaluje tak nečekaná traumata i strachy, dotýká se existenciálních, filozofických otázek. Pro co má smysl nadále žít? Není život v samotě promarněnou šancí?
Josefovo rozjímání doplňují dialogy, které vede - reálně či v duchu, ve vzpomínkách - se svou sestrou a matkou, případně náhodnou známostí z baru. Všechny ženské postavy hraje Barbora Milotová.
Inscenaci rámuje Josefova výprava do hor po matčině pohřbu. Na jevišti jsou pouze tři objekty: velký kámen, na kterém Hájek většinu představení sedí, na sloupu vpravo vedle něj je připevněná maketa choroše, vlevo leží převrácená vana, zpod níž se v některých okamžicích line tlumené světlo. Sedí na ní postava sestry a na konci vyjde najevo, že právě vana sehrála důležitou roli v matčině odchodu.
Jelikož se však většina dění odehrává ve tmě, tvůrci přibližují prostředí především pomocí audiostopy, již prý nahráli přímo v Alpách. Sugestivní je i kňourání koček v sestřině bytu. Než dialog ozřejmí, že jde o kočky, působí až démonicky, jako kvílení ze záhrobí. Či přímo z Tartaru, jelikož kočky se jmenují po bájných řeckých hrdinkách a Tartaros je dle řecké mytologie součástí podsvětí, kam putují duše zemřelých.
Zvukovým leitmotivem Josefovy horské pouti za sebepoznáním se stává jeho dech, přerývaný námahou výšlapu. Dokud člověk dýchá, zůstává naživu - ale Josef si připadá umrtvený, paralyzovaný samotou, z níž ovšem nedokáže vystoupit. Když se snaží usnout, připadá si jako v břiše velryby: těsno tu není. Jen je jasné, že dříve nebo později mi dojde kyslík a budu se odsud muset zkusit dostat, říká rezignovaně.
Hercův hlas jako by byl pro tento typ rolí předurčen: je hluboký a hloubavý, schopný pojmout všechna trápení duše a bez přepjatosti vyjádřit akutní existenciální tíseň. V dialozích s matkou Hájek pouze jemnou změnou hlasu dobře odstiňuje naivitu Josefova dětského já. Precizní výslovnost je u něj samozřejmostí, jen na dvou obzvláště ztišených místech ho na premiéře přehlušila doprovodná audiostopa.
Barbora Milotová je protagonistovi rovnocennou partnerkou s obdobně kultivovaným projevem. Civilními prostředky vytváří excentrickou postavu sestry, stárnoucí "kočičí mámy", která hledá útěchu v nejrůznějších konspiračních teoriích. Sestřiny dialogy s Josefem baví střetem dvou kontrastních nátur: věčně pochybujícího, citově vyprahlého, ztišeného intelektuála a řízné podivínky, která si nebere servítky a káže nesmysly, jako by šlo o nezpochybnitelné pravdy.
Postavu matky zase Milotová vybavila dvěma kontrastními tvářemi - a stačí jí k tomu pouze hlas. Je ženou láskyplně si hrající se synem, ale také vystresovanou matkou samoživitelkou, která nemá čas ani trpělivost zabývat se dětským trápením. Třetí ženská postava, Josefova náhodná známost z baru, pak přináší svědectví o jeho nepřekonaném oidipovském komplexu.
V některých momentech nelze v převládající tmě rozeznat, která žena zrovna mluví. Na jednu stranu to ztěžuje orientaci ve vztazích a ději, na stranu druhou posiluje dojem, že se coby diváci nacházíme uvnitř protagonistovy zjitřené mysli, kde se nekontrolovaně vynořují vzpomínky a překvapivě se propojují.
Pro publikum je to nezvyklý pocit, když se při návštěvě divadelního představení musí spolehnout převážně na sluch. Pocit výjimečné události ještě umocňuje možnost usadit se do komfortních sedacích vaků, které v prvních dvou řadách nahrazují židle - zřejmě aby diváky ze soustředění na slovo a text nevytrhovalo jakékoliv nepohodlí.
Herci mluví do portů, což jim umožňuje jemně modulovat hlas, například mu dodat echo vzpomínek a rozlišit tak jednotlivé vrstvy textu. V úplné tmě bohužel není poznat, kdy Hájek s Milotovou mluví naživo a kdy ze záznamu, lze se tedy jen domnívat, že repliky vyslovují naživo - jsme přeci v divadle, kde se vše odehrává "teď a tady".
S jevištním zvukem tvůrci pracují standardně, velká invence se nekoná. Přitom třeba pražské Divadlo NoD už testuje takzvaný binaurální zvuk, využívající speciální mikrofon ve tvaru lidské hlavy, jenž je schopen při nahrávání simulovat, jak slyší lidé. Takové nahrávky pak působí sugestivně, diváky s nasazenými sluchátky vtahují přímo do centra dění. Škoda že MeetFactory podobnou technologii nemá k dispozici, mohla by ještě podtrhnout dojem, že divák infiltroval Josefovo vědomí.
Rovněž je otázkou, do jaké míry zvolený inscenační klíč "hlasů ve tmě" rozvíjí téma inscenace. Jistě, Josefova duše se pere s temnotou, tvůrci chtějí zpřítomnit hlubiny jeho vědomí a podvědomí. To se ovšem daří také v momentech, kdy je jeviště tlumeně nasvíceno. Gestika a mimika herců sice zůstávají záměrně potlačeny na minimum, o to intenzivněji ale působí každé pootočení hlavy či změna výrazu. Herecký minimalismus může být vzrušující - když je vidět.
Pokus režisérky Deákové přenést rozhlasové postupy na jeviště nakonec dosahuje podobného efektu jako například formát scénického čtení: vzhledem k redukci vizuálních podnětů se divákova pozornost přimyká ke zvukové stránce, především k mluvenému slovu, a publikum tak tříbí svou schopnost skutečně vnímat, co se na jevišti říká.
Z hlediska možností, jež nabízí dnešní rozhlasové technologie, je Dech pouze částečně naplněnou šancí. V MeetFactory nicméně objevili cestu, kterou má smysl dále prozkoumávat.
Divadlo
Matěj Samec: Dech
Režie: Natália Deáková
MeetFactory, Praha, premiéra 7. září, nejbližší reprízy 19. září a znovu 6. a 31. října.
