Repertoár festivalu, jejž poslední dobou obohacovaly hlavně komedie a romance, se letos rozrostl o dvě autorovy slavné tragédie - kromě Macbetha měl v Bratislavě premiéru Hamlet, kterého režíroval Pavel Khek s Ľubošem Kostelným v hlavní roli.
Na programu přitom stále zůstává noir inscenace Michala Vajdičky z roku 2017, v níž dánského prince ztvárnil Jaroslav Plesl. Arzenál komedií letos rozšíří ostravské nastudování Snu noci svatojánské v režii Adély Laštovkové Stodolové a poprvé bude představen scénicko-koncertní program Daniela Fikejze a Filipa Nuckollse pojmenovaný Koncert pro Mr. Shakespeara.
Macbeth je nejkratší a nejsevřenější Shakespearovou tragédií, s hutně vyjádřeným tématem bezskrupulózní touhy po moci, která nevyhnutelně troskotá v kalužích krve. Možná proto se k tomuto titulu divadelníci tak rádi vrací, v poslední době zdá se častěji než dřív. Pravděpodobně to má co do činění s alarmujícím vývojem světové politiky.
V právě skončené sezoně Macbetha nastudovali v pražském Činoherním klubu, loni v ostravské Komorní scéně Aréna. Americký filmový režisér Joel Coen jej nadto zadaptoval v artový černobílý snímek, který získal tři nominace na Oscara.
Kromě motivů krve a násilí, temnoty a chaosu je v Macbethovi neobyčejně důležitý čas, s nímž režisér nové hradní inscenace Jakub Krofta pracuje velmi zručně. Děj letí kupředu jasně a přehledně, bez odboček a psychologizujících kudrlinek, zatímco slunce osvětlující letní scénu pádí za obzor. Světlo spěšně nahrazuje soumrak, houstnoucí s přicházejícími mraky. Jako by obloha odrážela stav Macbethovy duše, která se též odívá do čím dál temnějších tónů.
Ve finální bitvě mu temnota dokonce obkrouží oči v podobě černého bojového líčení. A opět odbíjejí zvony, jež se v osudových okamžicích ozývají z reproduktoru, živě pak také ze svatovítské katedrály - na znamení, že Macbethovi odzvonilo.
Tvůrci vytvořili nadčasovou studii sebedestruktivní vražedné touhy po moci. V tomto duchu výpravu oprostili od dobového koloritu. Nepouštějí se ani do explicitních aktualizací, nejsou nutné. Členitá, stupňovitá scéna Jany Bačové Kroftové splývá v jeden velký obraz, pomyslný modro-šedo-černý akvarel, z nějž vystupují obrysy trůnu a schodiště. Připomíná mlhu nad skotskými vřesovišti, rozbouřené moře či nevyzpytatelnou krajinu lidské duše rozežírané záští a chamtivostí. Každopádně evokuje cosi nezachytitelného, efemérního, rozplývajícího se. Zároveň tak poukazuje na motiv času a jeho nezadržitelného běhu do nicoty.
Vpravo nad scénou jako na bidýlku trůní v černé kukani trojice čarodějnic. Jsou originálně pojaté, jako nespoutané rockerky s rozčepýřenými účesy, které místo kouzlení a intrikaření muzicírují na violoncello (Anna Bubníková), bicí (Kateřina Eva Lanči) a altsaxofon s klarinetem (Eliška Hurábová). Své repliky většinou zpívají v rozdováděných, opět téměř rockových aranžmá Vratislava Šrámka. S Macbethem si pohrávají snad z dlouhé chvíle, snad si ho vybraly jako aktéra svého zvráceného videoklipu. A on tančí, jak ony pískají.
Jediná škoda, že reakce čarodějnic mnohdy nejsou dobře vidět přes lesknoucí se průhlednou plachtu obalující jejich působiště. Výstupy nicméně akusticky skvěle podtrhují motiv času i myšlenku, že podvědomé tužby je snadné vyprovokovat, zahraje-li člověk na správnou strunu.
V překotném tempu krvavého koncertu lze sotva usledovat vztahy mezi vedlejšími postavami. Režisér Krofta je redukoval na nutné minimum a herci jejich charakter i motivace spíše naznačují. O to víc ale podtrhují pocit stihomamu, kdy člověk neví, co může od kterého pěšáka boje o moc očekávat. Každý se zřejmě trochu pošpinil, třeba jen tím, že se v příhodný okamžik díval jinam, což ale neznamená, že se jindy nemůže zachovat morálně.
Dobře je to vidět na postavě mstitele Macduffa. V podání Václava Vašáka dlouho zachovává poker face nenápadného muže v pozadí, pak se ale dá strhnout zbabělostí Malcolma, nanicovatého syna zavražděného krále, uprchne s ním do Anglie a ženu i děti nechá napospas vrahům.
Brilantní niterný výstup má Klára Issová jako Lady Macduff. Shakespeare ho koncipoval coby dialog matky se synem, Kroftova protagonistka však na scénu přichází s nemluvnětem v náručí. Původní dětské repliky jemně odstiňuje změnou hlasu, jako by Lady Macduff četla synovi myšlenky, je ale jasné, že zoufalá žena hovoří hlavně sama k sobě. Výstup je esencí křehkosti a bezbrannosti, tichem před bouří.
Až zpráva o vyvraždění celé jeho rodiny učiní z nenápadného Macduffa známého chrabrého mstitele. Bije se jako lev, zatímco právoplatný následník trůnu Malcolm se krčí v koutě s kápí přes hlavu. Jeho představitel Filip Kaňkovský dává jasně najevo, že budoucí skotský král mnoho ctností nepobral, neboť se potatil - ani Macbethem zavražděný král Duncan se totiž v podání Davida Matáska nejevil jako příkladný panovník. Spíše jako zpohodlnělý neduživec, který svá vítězství nechává vybojovat druhé.
O to svůdněji, ba takřka přirozeně, působí macbethovské zlo, jak jej rozehrává Marek Němec. Jeho Macbeth disponuje nakažlivou chlapeckou energií, mate sympatickým vystupováním a smyslem pro humor.
Když se na začátku po boku Banqua navrací z vítězné bitvy, oba mají trochu upito, vtipkují a vyvádějí klukoviny, i ze zjevení čarodějnic si nejprve trochu dělají legraci. Představivost však pádí mílovými kroky. Zatímco férový Banquo v podání Tomáše Měcháčka je odhodlán zachovat si čistý morální štít, v Macbethovi začíná neodbytně hlodat myšlenka na královraždu.
Souboj se svým svědomím prohrává až po zásahu výmluvné, neústupné Lady Macbeth, kterou Lenka Krobotová ztvárňuje se smyslem pro nadsázku, jako ženu až plebejsky se opájející představou triumfu, bezostyšnou vizionářku s prořízlou pusou, jež ale ve správný moment dokáže protřele intrikařit. Tvůrci ještě zvýrazňují její podíl na celé vražedné anabázi, když ji místo Macbetha nechávají vyjednávat s Banquovými vrahy. Svědomí ji však nečekaně zradí dřív než manžela, to když Macbethovy vražedné choutky zacílí na Macduffovy děti. Dokonce projeví soucit a vydává se Lady Macduff varovat, což je další posun oproti původnímu textu.
I když je koruna Macbethovi pomyslně i doslova příliš velká, chce si ji udržet za každou cenu, a tak zběsile pádí od jedné vraždy k druhé. Po další věštbě čarodějnic navíc uvěří, že je neporazitelný, a v totálním obležení nepřátelskými vojsky svou převahu arogantně manifestuje provokativním tanečkem. Stále kupředu.
Až zpráva o manželčině smrti přiměje Macbetha, aby se zastavil. Tehdy je vrah konečně schopen sebereflexe a pronáší jasnozřivý monolog, doprovázený jemnou, nadpozemskou hudbou, která tentokrát rozhodně nepochází od čarodějnic. Tematizuje zběsilé tempo žití, jemuž nyní zvoní hrana: zítra a zítra, zítra, pořád zítra, svůj krok sun krok si ze dne na den sune až do poslední slabiky všech příběhů a naše včerejšky nám bláznům svítí na cestu k smrti. Zhasni, knůtku, zhasni. Prchavý stín je život, špatný herec, co chvilku křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy. Pustý žvást idiota je to, jen hluk a vřava, a neznamená nic.
Život zbytečně promarněný zlem, to je odkaz Macbetha v podání Marka Němce. To už ale čarodějnice rozdováděně pokračují v koncertu. Kdo se asi stane jejich příští obětí?
Divadlo
William Shakespeare: Macbeth
(Pořádají Letní shakespearovské slavnosti)
Režie: Jakub Krofta
Pražský hrad, premiéra 28. června, psáno z reprízy 8. července, inscenace bude na Hradě k vidění do neděle 17. července, následně zamíří do Brna, Ostravy a koncem srpna znovu do Prahy.
