Recenze: Do diváků pálí laserové paprsky. Národní divadlo uvádí hru o životě po smrti

Matyáš Řezníček.
Jindřiška Dudziaková.
Magdaléna Borová.
Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček.
Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček.
Foto: Patrik Borecký/ND
Marie Reslová Marie Reslová
2. 3. 2020 17:21
Formou apokalyptické show s lasery a projekcemi vypráví o smrti nová inscenace Činohry Národního divadla v Praze, kterou podle scénáře Jana Tošovského a kolektivu připravil Jan Frič. Vizuálně i zvukově útočná kompozice nazvaná Koncové světlo ukazuje na souvislosti umírání člověka, společnosti a přírody. Inspiruje se texty o smrti i životě po ní, mýty nebo filozofickými vizemi.

Je zřejmé, že Tošovský toho hodně přečetl: nejen Život po životě od psychiatra Raymonda Moodyho, Tibetskou knihu mrtvých či Danteho Peklo, ale také spoustu textů, o jejichž autorech možná divák nikdy neslyšel.

Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček.
Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček. | Foto: Patrik Borecký/ND

Ex post se v programu může dočíst o náboženských představách indiánů z kmene Lakotů, "otci akceleracionismu" a "moderním šamanovi" Nicku Landovi a jeho chemicky dopovaných myšlenkách nebo o "spekulativním realismu" Landova žáka Rezy Negarestaniho, který uvažuje o ropě jako o živé a vnímající bytosti zrozené ze smrti. Jenže v průběhu představení nás bizarní obraznost pramenů a tvůrců inscenace zastihne nepřipravené - a slabší povahy uvrhne do panické apatie.

Od Černého jelena k tlustému červu

Na začátku se mladá žena vyrovnává s blížící se smrtí. Během jejího monologu Magdaléna Borová demonstruje pět fází umírání dle popisu americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové - od popírání až ke smíření. Načež se žena v doprovodu tří "duchů", holohlavých bílých bytostí, vydává na cestu.

Co následuje, by se snad dalo nazvat fantazijní variací na přechodové rituály. Borová a její kolegové - Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov a Matyáš Řezníček - se ocitají ve světě reinterpretovaných indiánských mýtů a s lahvemi Coca-Coly v ruce vyrážejí "po hrozivé černé stezce" za Modrým mužem a za svobodou.

Následuje cesta přes čtyři symbolické kopce a s ní vize rozpadající se společnosti. Uprostřed Vesmíru, jímž "vanou rozzuřené větry", se každý řídí vlastními pravidly. Situaci ilustruje absurdní bezdomovecký dialog na téma ztracených klíčů, snad jako obraz babylonského zmatení, nelásky a bloudění.

Následuje pád do hlubin, let do technofuturistické dimenze či cesta na Blízký východ. Odskočíme si k řecké mytologii za vládci podsvětí a už jsme na ropných polích, kde byla čistá panna obětována tlustému červu a splynula s ním v "obří všudypřítomnou kapku, která prostupuje zemí".

Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček.
Magdaléna Borová a Matyáš Řezníček. | Foto: Patrik Borecký/ND

Obřad ropy se zvrhne v jakési lamentum nad stavem životního prostředí, ironický hymnus na civilizační a technologický pokrok, totální odlidštění ohlašující se mimo jiné rozpadem jazyka. Vypadá to, že se vracíme na začátek…

Ze surfování po fragmentech mytologických nebo filozofických představ o smrti se v Koncovém světle brzy stává noční můra, v níž se marně pokoušíme sledovat asociativní logiku textu, natož abychom racionálně uchopili smysl obrazů, jež na nás útočí.

Božské disco

Podívaná je to ale místy velkolepá a v českém divadle dosud nevídaná. Do hlediště vystřelují laserové paprsky a tančí nad ním. Scéna v jedovaté popartové barevnosti se plní projekcemi a kouřovými efekty. Z podzemí vyrůstá obří kamenný "totem". Plane oheň všudypřítomné ropy.

Jindřiška Dudziaková.
Jindřiška Dudziaková. | Foto: Patrik Borecký/ND

Celé to připomíná nějaký šílený rituál, zaříkávání smrti nad troskami civilizace, v němž místo tanečníků kolem ohně přebírají iracionálně se projevující technologie a mezi nimi se scénou potácejí zmatené groteskní bytosti.

Pozadí vytváří hudba, kterou naživo produkuje dýdžej Mojmír Měchura oblečený v kněžské sutaně. Dunivé "vesmírné" ticho, ambientní intermezza, ale hlavně neúprosně tepající rytmus techna dovršují dvouhodinovou zkoušku divácké obětavosti. Řada nešťastníků usazených v křeslech Nové scény Národního divadla evidentně tiše vzdává snahu porozumět a uzavírá se do vlastních světů.

Divácký sukces to asi nebude, přesto lze Koncové světlo přijmout jako legitimní pokus uchopit hraniční téma extrémními prostředky. Je to velmi profesionální představení a herci uprostřed pulzujících efektů obdivuhodně hájí své místo. Smysl slov je pro nás sice z větší části nedostupný, ale jejich bytostná přítomnost na scéně nepřehlédnutelná.

Pokud šlo tvůrcům o excitaci publika, povedl se spíš opak. Pokud jde o to, do důsledku vytěžit téma umírání, mohl by to být i úspěch, neboť přihlížíme smrti divadla.

Jan Tošovský a kolektiv: Koncové světlo

Režie: Jan Frič
Nová scéna Národního divadla, Praha, premiéry 27. a 28. února, nejbližší reprízy 11. a 26. března a dále 20. dubna.

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Papež zrušil kvůli bolesti nohy obřady

Papež František kvůli bolesti nervů v noze zrušil dva náboženské obřady plánované na 24. a 25. ledna a každoroční projev pro diplomaty sloužící u Svatého stolce, který měl přednést v pondělí. Svou tradiční nedělní modlitbu Anděl páně ale přednese. Podobné zdravotní potíže trápily hlavu katolické církve již na přelomu roku. Nové problémy vznáší otazníky nad jeho cestou do Iráku plánovanou na začátek března, kterou už tak ohrožovala pandemie covidu-19. Papežovy zahraniční cesty jsou většinou velmi náročné, hlava církve se při nich setkává s velkým množstvím lidí, slouží dlouhé mše a hodně cestuje.

Zdroj: ČTK
Další zprávy