Recenze: Národní divadlo uvedlo hru podle Topola, kazí ji příliš mnoho stylů

Inscenace načrtává téma češství formovaného zlými okamžiky 20. století.
Foto: Martin Špelda
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
17. 2. 2019 17:45
„Z mých knih je tahle pro mě nejzamotanější,“ říká spisovatel Jáchym Topol o románu Noční práce, jako by jej sám nenapsal, ale nějak se mu přihodil.

Halucinační prózu z roku 2001 si nyní vybral režisér Jan Mikulášek, který ji spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou zdramatizoval pro Národní divadlo v Praze. Představení nazvané Kouzelná země mělo na scéně Stavovského divadla premiéru uplynulý čtvrtek. A diváka nad ní napadalo: jako by komplikovanost literatury mohlo divadlo vystihnout hlavně technickou a žánrovou pestrostí.

Foto: Martin Špelda

Činohra se zde střídá s pantomimou, stínohrou, videoprojekcí i deklamováním herců u mikrofonu. Víceúrovňová scéna je chvíli abstraktní bílou krychlí osvětlenou neonovými trubicemi, chvíli obřím projekčním plátnem, potom zase lehce surreálným interiérem hospody se sáňkami místo židlí a se dřezem, jehož výlevka končí ve vzduchoprázdnu. V popředí jsou rozházené matrace a mezi nimi stojí malá trampolína.

Zlé okamžiky 20. století

Kouzelná země vypráví dramatický příběh, který začíná v srpnu 1968 a hned se zadrhává a drolí v jiné, ještě tragičtější. Inscenace v syrové zkratce načrtává téma češství formovaného zlými okamžiky 20. století.

Dospívajícího Ondru v podání Oskara Hese a jeho malého bratra posílá jejich otec na vesnici, protože do Prahy vtrhly tanky. Na venkově, v otcově rodišti, je bezpečněji. Jenže i sem přichází fízl a z místního posmívaného esenbáka - přezdívaného Kašlavka a ztvárněného Robertem Miklušem - se stává bestie.

Také ostatní venkovské postavy se vybarvují, jejich paličatý odpor se mění ve slabošský strach. Ani strýc zvaný Polka v podání Davida Prachaře není švejkujícím básníkem, jak se jeví zpočátku. V poslední scéně dává přednost sobě před skutečnou záchranou svého hledaného bratra a jeho synů.

Utopit se ve dřezu

Divákovo napojení na příběh bohužel kazí příliš mnoho různých scénických postupů. Napětí často zůstává jen ve slovech, pro která se inscenátorům nepovedlo najít stejně ostré i tajuplné divadelní vyjádření.

Nejhůř je ve chvíli, kdy v mišmaši různých divadelních postupů tvůrci sahají k patosu. Působí nesnesitelně, protože je neopodstatněný. Polkovo sebetopení ve dřezu je nevěrohodné a zděšení přihlížející Zuzy přehnané. Ani lynč cikána Standy, zachycený videoprojekcí, skutečně neděsí. Působí jako krátký, zmatený klip.

Foto: Martin Špelda

Pár obrazů, které diváka mohou skutečně "sebrat", se přece najde. Setkání zamilovaného Ondry v zaplněné hospodě se Zuzou v podání Jindřišky Dudziakové, která v kýblu máchá hadr na podlahu, to je dychtivost zahnaná do kouta banalitou. A později přebitá jiným vábením: "Vodvedu tě vocaď, uvidíš svět. Budeme mít děti, to musíme, jináč bys zdrhla. Budu je mít rád, tebe taky. Budu se starat. Chceš?" mrouká mazlivě Polka do ucha Zuze, která je přitom už těhotná. Možná s ním?

Věra Čáslavská tančí s lahví

Provokativním sáhnutím na českou ikonu je zase pantomimicky ztvárněná rodina, v níž je matka neuvěřitelně věrně připodobněná Věře Čáslavské. Typický drdol, trikot, dokonce i tanec s gymnastickou stuhou nedovoluje pochyby. Taneční kreace ale čím dál víc váznou, matka hraná Terezou Vilišovou je alkoholička a lahev ji vykolejí z rytmu.

Foto: Martin Špelda

Archetypálnost obrazů Jáchyma Topola skvěle vystihuje i scéna se Starou, již hraje Johanna Tesařová. Cikánka, ke které muži chodí pro rady a dívky s nechtěným těhotenstvím, pláče nad nevděčnou rolí.

"Mrtvejch máma, tak mi řekla ta drzá holka," vede drsný monolog o ženách, kterým "pomohla" a ony se pak vrací, nešťastné. "Choděj za mnou, slyšej svý malý, po letech se roztřesou, sotva sem dojdou, říkaj mi: Bábo, dyť já byla tak mladá a blbá holka, proč jsi mi neřekla? Ale já ti říkala! Stejně budeš pořád s nim, někde bude to maličký, tehdys mě neslyšela."

Démoni odjinud

Jáchym Topol v předloze vykreslil vesnici, jejímž předobrazem bylo Poříčí nad Sázavou. Tam skutečně jezdil se svým mladším bratrem, předčasně zemřelým hudebníkem Filipem Topolem.

Jáchym Topol: Kouzelná země

Režie: Jan Mikulášek
Stavovské divadlo, Praha. premiéra 14. února, nejbližší reprízy 20. února a dále 1. a 15. března

"Byli jsme každé léto do této vesnice vhozeni a žili se zvířaty, opici v hospodě, se staříky, kteří vzpomínali na první světovou a na našeho zastřeleného pradědečka," říká spisovatel v rozhovoru otištěném v divadelním programu. A k poznámce, že Poříčí není v Sudetech, jak to líčí v knize, poznamenává: "Chtěl jsem, aby Poříčí zhoustlo, a tak jsem tam vecpal démony odjinud."

V rozhovoru Topol také přiznává, že nepatří k autorům, kteří by do adaptací svého díla zasahovali. "Pokud někdo dělá divadelní hru z mých knih, jsem poctěn a nadšen, ale ať si to udělá po svém," říká. "Ať mi nevolá, ať mi nepíše, ať se na nic neptá. Vždyť já už mám v hlavě dávno něco jiného," dodává.

 

Právě se děje

Další zprávy