Rozhovor - Po čtyřleté mateřské pauze se se svojí novou a dlouho očekávanou inscenací vrací na jevištní baletizol Dora Sulženko Hoštová, která navzdory svým někdejším úspěchům se sólovými vystoupeními pojala aktuální představení Proces jako duet, v němž ji doprovází herec Jan Čtvrtník.
Navzdory tomu, že tanec ani během mateřské dovolené úplně neopustila, umožnila jí tato tvůrčí pauza získat určitý odstup od zbytku tuzemského tanečního provozu. A právě jeho reflexe by měla tvořit jednu ze zásadních součástí nového představení, jež bude premiérově uvedeno 17. prosince v Experimentálním prostoru NoD. Kromě Hoštové a Čtvrtníka se na jevišti objeví také hudebnice a DJka Johana Švarcová z formace Kazety.
Aktuálně.cz: Váš nový počin se jmenuje Proces. Nejde ale o „kafkovinu“ že?
Dora Sulženko Hoštová: Ne, nemá to s Kafkou nic společného.
A.cz: O jaký proces tedy v tomto případě jde?
Jde o tvůrčí proces, „hrabeme“ se ve vnitru toho, jakým způsobem ty věci ve studiích, pracovnách či ateliérech vznikají, jak přicházejí a také odkrýváme různá klišé, s nimiž se všichni potýkají.
A.cz: Půjde tedy spíše o něco jako pohled na samotný proces vzniku představení očima Dory Hoštové nebo tím chceš spíše reflektovat českou (česko-slovenskou) scénu a její postupy?
Je to tak trochu obojí – myslím, že si tím prochází úplně každý. Dotýkám se toho i já sama v samotné tvorbě, snažím se však mít kontrolku, která mi nedovolí přejít moje zásady - dělat něco jen tak, opisovat a nevědět co dělám. Potom se od toho snažím odejít - nebo je tu možnost, že v tom někdo zůstane a prezentuje to dál na jevišti a nevadí mu tyto další aspekty.
A.cz: Když už zmiňujete ta klišé – dá se jim vůbec v současném tanci vyhnout?
To je otázka – myslím, že ano; možná i tím, že jistou dobu nebudeme nic dělat, že bude nějaká pauza – začíná toho totiž být až moc, produkujeme toho příliš mnoho na to, jak jsme malá země.
A.cz: Má fakt, že jste si vybrala téma samotné tvorby tanečního představení, něco společného s návratem po několikaleté pauze zpět na jeviště?
Myslím, že ano. Vzešlo to tak nějak přirozeně, tlak na to, abych po té dlouhé pauze něco udělala, jsem měla nejen sama od sebe, ale také od svého okolí – řekla jsem si, tak jo, tak to udělám. A potom jsem se dostávala do mrtvého bodu, kdy jsem měla nějaký obraz, téma a kdy jsem si řekla – „ne, to už někdo dělal“, nebo „to mi připomíná tohle“ či „to se opakuju“. Přišlo mi vtipné ten problém nějakým způsobem ventilovat.
A.cz: Když už se tu bavíme o klišé či zavedených postupech a jejich opakování. Mohla byste některé takové neduhy tuzemské scény zmínit konkrétně?
Tady jsem si řekla, že nechci na nikoho ukazovat prstem, nikoho konkrétně zesměšňovat – je to čistě moje záležitost a můj pohled, kterým se na tyto věci dívám a jakým způsobem je vnímám. Nechci tím nikoho shazovat.
Těch klišé je spousta a jsou ve všem – například to, že se spousta věcí na jevišti používá zbytečně, přitom jich tam spousta vůbec být nemusí, lidé se svlékají, používají se videoprojekce, když nejsou zapotřebí, jen aby zaplnily jeviště – a další věci, ale to už bych asi i dost odkrývala z našeho představení.
A.cz: Když se tedy na představení přijde podívat někdo z vašich kolegů, je šance, že se v něm „najde“?
Myslím, že ano. Neděláme tedy konkrétní inscenace, ani se neinspirujeme konkrétními věcmi, ale spíše tím, co mně osobně, když nějaké představení vidím, vadí. Co třeba kritizuji, to je absence konce, že představení tak nějak vyprchá, nebo že je představení plné pohybu, který nic moc neznamená, nebo že může naopak znamenat cokoliv a tak dále. Takže možná se v tom někdo najde, ale není to tak, že bych ukazovala na konkrétní skupiny a konkrétní osoby, to vůbec ne. Ale je pravděpodobné, že se tam někteří opravdu uvidí.
A.cz: A nebude se jim to líbit…
Nevím, ale myslím, že ti, kteří jsou chytří, tak se nad tím zasmějí a nebudou to brát jako nějakou újmu. Z velké části moje okolí vidí ty věci podobně jako já. Lehce se pousmíváme, vidíme-li svlékající se těla, rekvizity používané nepatřičně a bezvýznamně, jistá zacyklenost, která nikam nevede a podobně. Nejde jen o taneční představení a odráží se to v divadle obecně!
A.cz: Před zmiňovanou pauzou jste měla za sebou úspěšná sóla, přesto nyní přicházíte s duetem a ještě navíc spolupracujete s netanečníkem – je to účel, nebo spíše shoda okolností?
Mám ráda výzvy, vybrat si netanečníka, to byl úkol. Pole neorané, ale zároveň něčím nezkažené! Druhá věc je, že pracujeme také trochu divadelně, nejen s pohybem, proto jsem potřebovala někoho, kdo na jevišti vládne nejen tělem, ale i mluvou.
A.cz Kromě toho jste se v tomto případě rozhodla vyhnout systému grantů. Odradila vás byrokracie?
Možná je to do určité míry nějaká moje lenost, ale zejména to pro mě znamená svobodu.
A.cz: A dá se to?
Je to těžké a jde to jen do té doby, kdy to bereme jako hobby a scházíme se ve studiu a nezávisle zkoušíme. Ve finále to bez peněz opravdu nejde, protože jsou do toho namočení další lidé, kteří na jevišti vidět nejsou - pro ně to hobby je také, ale vedle toho je to především jejich práce, za kterou musí být zaplaceni, jinak můžeme mluvit o otroctví. Díky Everfundu (webová služba umožňující crowdfunding, pozn. red.), se nám podařilo vybrat částka, která pokryje malou část nákladů. Za to všem přispěvatelům moc a moc děkujeme.
Proces. Námět a choreografie: Dora Sulženko Hoštová. Spolupráce: Jan Čtvrtník. Hrají, tančí: Dora Sulženko Hoštová, Jan Čtvrtník. Dramaturgie: Marta Ljubková. Hudba: Johana Švarcová, Jiří Konvalinka. Light design: František Fabián. Kostýmy: Vladimíra Fomínová. Premiéra 17. prosince 2014 v Experimentálním prostoru NoD, Praha.
