Oba díly veršovaného dramatu v překladu Otokara Fischera a režisérově úpravě uplynulou sobotu uvedlo pražské Divadlo pod Palmovkou.
Výsledná mozaika svědčí o úzkosti ze současného světa, který se "upsal ďáblu". Režisér ho vidí jako veselý apokalyptický hřbitov pouťových atrakcí, popkulturní show a přehlídku neuróz i groteskních mocenských rituálů. Goethův text interpretuje coby podobenství o pošetilém lidstvu, jehož je Faust zástupcem, posedlém touhou ovládnout přírodu a učinit každého šťastným.
Na konci Faustova "velkého díla", jak v představení ironicky poznamenává jeho průvodce Mefisto, však nečeká odvodňovací příkop, který má umožnit osídlení močálů, ale hrob. A z mlhy jako špatné svědomí přicházejí tři Faustovy ženy: Matka, Markéta a Helena jako Bída, Starost a Strast.
Faust a jeho průvodce
Faust v podání herce Jana Teplého je tuctový fešák v kožené bundě, náš současník svíraný depresí a frustrací ze života. "Narodí" se z úzké štěrbiny rakve, nastojato opřené o horizont, a už si stěžuje: chybí mu uspokojení i uznání. S igelitovým sáčkem přes hlavu trapně koketuje se smrtí jako únikem z nepohodlné reality.
Skrze magii chce získat všechno snadno a hned. Vyvolá Ducha Země, jejich setkání ale ukáže jen marné ambice. Bezbarvý hezoun se však stává snadnou kořistí pro Mefista, který mu s injekční stříkačkou v ruce slibuje, že teď "pozná život ze všech stran".
Faust podepisuje úpis peklu jako manažerskou smlouvu, na duši se neptá.
Mefisto, kterého hraje Tereza Dočkalová, je útlá androgynní bytost. Balancuje na mohutných střevících s vysokou podešví a silnými podpatky, jež evokují kopyto. V kapuci bílé mikiny přetažené přes hlavu se skrývá drobná bledá tvář a mohutná ironie, ostrá jako břitva. A že tato herečka umí chlápka, jako je Faust, postavit do latě a vodit si ho, jak se jí zlíbí!
Dočkalové Mefisto vypadá trochu jako lúzr a feťák, ale moc dobře ví, co dělá. Fausta pokouší, ale nechává mu možnost svobodně rozhodnout o svém konci. "Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná," říká, když se představuje Faustovi. Je tu tedy jistá naděje, že faustovská zkouška má nakonec jakýsi smysl.
Pros za nás hříšné
Režisér Jan Klata diváky vtahuje do svých obrazů univerzální řečí těla i vesměs ironickými popkulturními odkazy. A také skrze ozvláštněné vizuální momenty, s nimiž máme autentickou zkušenost v každodenním světě, jako je smečka novinářů pokrývajících smrt Markétčina bratra či choreografie politických jednání.
České publikum může mít problém porozumět v jediném, leč zásadním momentu. Postavu Markétky a závěrečný obraz režisér opírá o asociace spojené s mariánským kultem, který je ve zdejším prostředí ukotven mělčeji a s jinými konotacemi než v katolickém Polsku, odkud Klata pochází.
V rozích Markétina imaginárního pokojíčku stojí sošky Bohorodičky jako strážkyně a ochranitelky. Dívčino nehybné, zkroucené tělo, jemuž chybí noha i ruka, je upoutáno na invalidní vozík. Markétka oslovuje Fausta nesnesitelnou fistulí a vyslýchá ho stran víry jako bigotní katolička.
Je poměrně obtížné tuto koncepci čistoty ducha a těla přijmout. Nejenže je diametrálně odlišná od konvenčního zpodobení nevinné dívčí oběti Faustova chtíče, ale touha zmocnit se této dívky má příchuť čehosi perverzního, překračujícího všechny hranice.
Emocionálně ovšem jde o silný, typicky "klatovský" moment, který se nás dotýká až fyzicky. Je to zkouška i pro publikum. Zasmějeme se drasticky komickým výstupům s mrzákem? Třeba když Markéta zuby rve z kopretiny lístek po lístku a piští "Má mě rád, nemá mě rád"? Tohle zabolí.
O duši a její spáse se v Klatově inscenaci nemluví. Spíš to vypadá, jako by si tím, jak to s lidskou duší vlastně je, na konci už nebyl jistý ani Mefisto. Markétka si z onoho světa pro mrtvého Fausta nakonec přijde, ale žádné nanebevzetí se nekoná, nanejvýš odpuštění.
Mefisto na konci odkráčí do záře hollywoodských paprsků za zvuku triumfální hudby, jenže unavený, vyčerpaný Faustovými požadavky se sotva vleče. Shůry se snáší desítky sošek Panny Marie a zůstávají tiše viset v prostoru místo modlitby. Zdrávas Maria, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší…
Jan Klata sám kdesi řekl, že jeho inscenace Fausta se pokouší hledat v tomto světě naději v ženském principu.
Ďábelská show
Režisér ve svých představeních ironizuje svět popkultury, zároveň šikovně využívá jeho postupů a stereotypů. Na rozdíl od jeho předchozí režie na Palmovce - temné loňské inscenace Shakespearovy hořké komedie Něco za něco - je Faust docela veselý kousek.
Struktura rychle se střídajících výjevů z mefistovské road movie, hudebních a choreografických čísel až na ojedinělé momenty vychází vstříc divákům a jejich chuti se bavit. Herci obsazení do drobných rolí vystupují ze sboru, který má mnoho tváří, a zase se do něj vracejí. Precizně plní nejednoduché úkoly režiséra a hlavně choreografa Macka Prusaka.
Je tu také vtip se svítícími růžky, které diváci při sobotní premiéře obdrželi při vstupu do sálu a měli je mít nasazené po celou dobu představení.
Šlo jen o chytrý marketingový tah s předpokladem, že se fotky z rudě blikajícího hlediště rozlétnou po sociálních sítích a stanou se trendy symbolem kultovní inscenace? Nebo je tu šance, že obraz sálu plného ďáblových znamení vyvolá i podstatnější úvahy?
Klata se jako bytostný divadelník se smyslem pro show a sebeprezentaci pohybuje na hraně. Ale podezírat ho z povrchnosti nelze.
Johann Wolfgang von Goethe: Faust
Režie a adaptace: Jan Klata
Divadlo pod Palmovkou, Praha, premiéra 2. března, nejbližší reprízy 1., 5. a 24. dubna a dále 9. května
Palmovka je letos vážným aspirantem na titul Divadlo roku, který česká divadelní kritika v rámci dalších ocenění udělí v polovině března. A Klatovo loňské Něco za něco je mezi třemi produkcemi, které jsou nominovány na inscenaci roku.
Praha má navíc rok po premiéře Fausta, kterého ve Stavovském divadle nazkoušel Jan Frič, druhou velkou inscenaci Goethova díla. Obě pracují s popkulturními odkazy a Faustův příběh čtou v souvislostech současného globalizovaného světa. Ironie a groteskní nadsázka se v nich opírají o respekt k textu. Zásadně se naopak oba režiséři liší v interpretaci duchovní roviny faustovského tématu.
