Bez sebemenších protestů či výtržností se včera večer v pražském Divadle pod Palmovkou uskutečnilo nové představení kontroverzního chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Jeho inscenace nazvaná GOЯKI - Alternativa pro Německo? byla uvedena předposlední den třetího ročníku přehlídky Palm Off Fest.

Muž tmavé pleti začne přemýšlet, zda byl do souboru přijat díky svému talentu, nebo kvůli politické korektnosti. | Foto: Ute Langkafel

Prakticky každý Frljićův umělecký projekt přitom provází skandální pověst. Potvrdilo se to také letos v květnu při festivalu Divadelní svět Brno. V průběhu představení nazvaného Naše násilí a vaše násilí na jeviště napochodovali samozvaní "slušní lidé" s vyholenými lebkami a inscenaci - i vinou nepochopitelné liknavosti policie - skoro na hodinu přerušili.

Frljićovo nynější dílo nešokuje radikálním pohledem na Evropu v souvislosti s uprchlickou krizí jako představení Naše násilí a vaše násilí ani nepodrobuje rouhačské kritice katolickou církev jako "obrazoborecká" divadelní koláž Prokletí, kterou vyvrcholil loňský Palm Off Fest. Ačkoliv je umírněnější, také novým představením, jež nastudoval oceňovaný berlínský soubor Maxim Gorki Theater, Frljić naplňuje svoji vizi vyhroceného politického divadla, které se na tuzemských jevištích jinak nevidí. Vše se tentokrát obejde bez pobuřujících naturalistických obrazů, takřka bez nahoty a skoro bez explicitního násilí ve verbální či inscenační rovině. To ale neznamená, že z představení v nejsilnějších momentech neběhá mráz po zádech.

Jak naznačuje víceznačný název, Frljić tentokrát otevírá téma spojené s krajně pravicovou populistickou stranou Alternative für Deutschland, jež se po loňských volbách do Německého spolkového sněmu stala třetí nejsilnější v zemi. Navzdory jednoznačnému vyznění dramatu však režisér na jevišti nezavelel k přímočarému frontálnímu útoku na stranu, kterou vnímá jako fašizoidní a jejíž legitimizaci považuje za selhání demokratického systému. Pro rozkrytí podstaty programu AfD režisér využívá metodu takzvané subverzivní afirmace, což znamená, že důsledně pracuje s jejími ideologickými poučkami a dovádí je ad absurdum.

Fenomén úspěchu AfD režisér prozkoumává prostřednictvím vztahu divadla a politiky. Respektive prostřednictvím úvahy nad sociálními funkcemi divadla ve společnosti, ve které vzniká, i nad jeho potenciálem vytvářet prostor pro politický vzdor. Tvůrce si při tom jízlivě pohrává s myšlenkou, zda by skutečnou "alternativou pro Německo" nakonec nemohlo být samo Maxim Gorki Theater, tedy berlínské divadlo pověstné společenskokritickou angažovaností a otevřeností vůči menšinám.

Po osmdesát minut Frljić vybízí tři herce a tři herečky - a chvílemi rovněž jednoho malého chlapce -, aby prakticky z přední části jeviště nepřetržitě chrlili kvaziautentické zpovědi a dráždivá slova i myšlenky vmetali divákům do tváří. Ostatně režisér i berlínský soubor bývají řazeni mezi představitele nekompromisní dramatiky nazývané in-yer-face theatre, tedy divadla "bijícího do očí".

Oliver Frljić v kontextu protiuprchlické, islamofobní a euroskeptické rétoriky AfD využívá toho, že právě Maxim Gorki Theater se zaměřuje na kontroverzní témata a že většinu jeho souboru tvoří herci s takzvaným migračním pozadím. V rámci sebeironické hry nechává tyto různé charakteristiky divadla, přejaté ze skutečných mediálních výstupů, zaznít na jevišti a vzápětí je herci zpochybnit. Například muž tmavé pleti začne přemýšlet, zda byl do souboru přijat díky svému talentu, nebo jen proto, aby v rámci politické korektnosti naplnil "negerskou kvótu".

Další herci v první části představení sdílejí osobní traumata - jedna z hereček například vzpomíná, jak ji znásilnil bývalý přítel. Hranice mezi fikcí a realitou, tedy mezi tím, kdy herci vystupují ve své roli a kdy sami za sebe, je záměrně rozostřená. Tyto výpovědi mnohdy vyústí i do konfliktů mezi členy souboru.

Místy dojde také na "spílání publiku", které do Maxim Gorki Theater chodí a jež by tuzemští odpůrci multikulturalismu označili za "sluníčkářské". Zvolená forma představení hercům navíc otevírá prostor pro spontánní improvizaci.

Tento lehce narcistní, zároveň ale rafinovaně sebeshazující a sebezpochybňující přístup režisér dovádí do krajnosti ve druhé části představení, kdy se zvedne do té doby spuštěná opona a na jevišti se objeví replika budovy Maxim Gorki Theater.

Ve druhé části představení se na jevišti objeví replika budovy Maxim Gorki Theater. | Foto: Ute Langkafel

Polovina herců, včetně homosexuálního muslima z Turecka, se rozhodne vstoupit do strany AfD a platit své příspěvky z rozpočtu divadla. Z odhalených útrob budovy poté začínají stále hlasitěji a hrozivěji zaznívat představy o budoucím uspořádání Německa, potažmo Evropy. Program strany přitom rezonuje s některými myšlenkami nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Ačkoliv většina inscenace představuje dekonstrukci divadla jako takového, a to nejen ve verbální rovině, neboť pojízdnou dekoraci budovy herci rozeberou až na ocelovou kostru, k jedné "konstrukci" přece jen v samém závěru dojde. Kostymérka Sandra Dekanićová protagonisty oblékla do civilních šatů, na které více či méně "skrytě" navěsila části nacistické uniformy - někdo nosí vysoké boty, jiný polovinu vesty, další třeba jen rukáv.

Jako by tím tvůrci naznačovali, že v dnešní turbulentní době v sobě všichni, dokonce i herci levicově zaměřeného divadla, mohou nést zárodky nacismu. Režisér Frljić jde ovšem ještě dál, neboť herci nakonec všechny tyto součásti svého kostýmu sundají a obléknou je na tělo své ztepilé plavovlasé kolegyně. Společnými silami tak dokonají proměnu jednotlivce v jednotku zfašizovaného davu.

Jak už je u německých divadelních souborů příznačné, herci vytvářejí semknutý, skvěle sehraný kolektiv. Jejich výkony jsou vzácně vyrovnané, mimořádně intenzivní, v mnohých scénách vypjaté na dřeň, přitom beze stopy teatrální afektovanosti.

V podvratné snaze pojmenovávat příčiny znepokojivého stavu současné německé společnosti, těžce poznamenané i "strachem z vlastního strachu", představení místy sklouzává k přílišné tezovitosti a proklamativnosti. Nejde však o samoúčelnou provokaci. Nad všemi monology jako by se zlověstně vznášela reminiscence na dobu před osmdesáti lety, kdy se tehdejší německé problémy posléze proměnily ve strašlivé problémy celosvětové.