Komplic je asi nejtemnější a nejbeznadějnější z Dürrenmattových černých komedií. Odehrává se mezi mrtvými těly v podzemním skladišti. Sváží je sem "firma", která obstarává nájemné vraždy a vládne jí muž řečený jednoduše Boss. Úkolem protagonisty Doca je, aby těla beze stopy zmizela.
Doc býval úspěšným chemikem, než mu zrušili vědecké pracoviště, a teď obsluhuje svůj vynález - takzvaný nekrodialyzátor, ze kterého rozpuštěné oběti odtékají kanalizací.
S páchnoucími těly jako by se v podzemí shromažďovala všechna hniloba společnosti prolezlé korupcí, kterou tušíme "tam nahoře". Nejvyšší soudce, guvernér ani státní návladní nemají zájem na Bossově odhalení, o které usiluje náčelník policie Cop, ale na podílu ze zisku vzkvétajícího kšeftu se smrtí.
Cop, který věřil, že jako akt individuální pomsty "je možný čas od času uskutečnit trochu spravedlnosti", se nakonec stává dalším, kdo zmizí.
Doc dělá svoji práci. A právě tuto postavu má Dürrenmatt na mysli, když v doslovu ke Komplicovi píše o "negativním účastníkovi". O tom, který se neangažuje, přestože se účastní: "Jeho účastenství je povolnost, slabost, nedostatek morálního stanoviska."
Vtip této komedie spočívá v lapidární konverzaci a úhlu pohledu - o nejhrůznějších věcech se hovoří jako o nejběžnějších pracovních záležitostech. A také spočívá v nemilosrdné a exaktní analýze absurdity světa, kde je "kriminalita už dávno formou naší civilizace". Jedná se ovšem o druh humoru, u kterého smích zamrzá na půl cesty.
Komplic po česku
Dürrenmatt dopsal Komplice v roce 1973, premiéra v divadle Schauspielhaus Curych téhož roku neměla zrovna úspěch. Možná i proto byla hra do češtiny přeložena z autorova díla jako poslední. Objevila se až s dalšími devíti Dürrenmattovými texty, přeloženými Jiřím Stachem, v souborném vydání, které roku 2006 vydal Divadelní ústav pod stručným názvem Hry.
O dva roky později měl Komplic českou premiéru v Divadle Na zábradlí. Na 70. léta možná až příliš šokující podobenství se náhle ocitlo v jiném kontextu. Humor tarantinovských krváků i krutost takzvané cool dramatiky se staly mainstreamem, Dürrenmattova nadsázka se v Česku jevila téměř jako popis reality. V živé paměti ještě zůstávaly orlické vraždy z 90. let minulého století, média byla plná Mrázka a Krejčíře.
K tehdejší inscenaci si režisér David Czesany jako odborného poradce pozval plukovníka Jana Kubiceho, autora skandální zprávy o prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, i tehdy populární mluvčí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Blanku Kosinovou.
Na videu v představení jsme poznávali pražské ulice, budovu magistrátu, tváře českých politických špiček i obou zdejších bossů. Mezi scénami běžely dialogy z odposlechů, narážející na aktuální přesah Dürrenmattova příběhu.
Kdo je komplic?
Dejvické divadlo teď naštěstí přímým paralelám s českým prostředím odolalo. Autor ostatně nepsal žádný "zeitštyk", ale dramatickou analýzu současného světa, v němž už stát či firmu "nejsme s to přehlédnout jako celek", přesto jsme do nich "zapleteni nespočetnými společenskými, kulturními, politickými a ekonomickými vlákny".
Dürrenmattova pozornost patří těm, kteří se tohoto světa účastní bez "morálního senzoria", intelektuálům Docova ražení, kteří predátorské praktiky Bossů přijímají jako danost a dělají svoji práci - jsou tedy komplici.
Antihrdina v podání Martina Pechláta tento typ naplňuje neustálým, jaksi rozpačitým úsměvem, přizpůsobivou měkkostí, ale především Docovou až dětinskou ochotou přistoupit k čemukoliv, včetně likvidace oběti nájemné vraždy, jako k něčemu úplně běžnému.
S touto pasivní, všepřijímající polohou Pechlát vystačí po celou inscenaci, což na rozdíl od autorského záměru sugeruje, že je pouhou bezmocnou obětí zločinecké struktury.
Ani groteska, ani moralita
Inscenátorům klade odpor především komplikovaná forma Dürrenmatova textu. Stručné, úderně vtipné, absurdní dialogy střídají tlusté špalky sólových promluv, jakési árie, které rekapitulují pozici postavy v ději, ale také vypovídají o jejím postoji a myšlení. Ocitáme se mezi černou groteskou a svébytným typem morality. Komplic chce bavit, ale zároveň apeluje na naše vědomí ve vysoce abstraktní rovině.
Režisér David Šiktanc se zpočátku pokouší o mluvní i pohybovou stylizaci v duchu sofistikovaného komiksu. Relativně sjednocující forma zpomalované dikce a zastavovaných gest se ovšem brzy stane mechanickou. Ještě před pauzou ji režie definitivně opouští a karty nechává v rukou herců, kteří s postavami a především s mírou jejich groteskní stylizace nakládají každý po svém.
Inscenace se stylově i myšlenkově rozpadá na více či méně zábavné výstupy a vyznívá neurčitě.
Nejdůsledněji se smyslu i žánru Dürrenmattova textu drží Tomáš Jeřábek v roli Bosse. Dobře vystihl směsici bezohledného pragmatismu, zákeřnosti i sebelítosti, typickou pro burana s predátorskými instinkty.
Krajním případem je Jaroslav Plesl v roli Copa, policejního náčelníka, který v dávné přestřelce s Bossem přišel o ruku a nohu. Jeho brilantní kreace na téma robotických končetin je sama o sobě vtipná, stejně jako krysí mimické tiky, ale v rámci inscenace i charakteru postavy působí nadbytečně. Legrácky ve fantasy kostýmu s blikajícími displeji na sebe strhávají víc pozornosti než klíčové pasáže Copova textu.
Friedrich Dürrenmatt: Komplic
Režie: David Šiktanc
Dejvické divadlo, Praha, premiéra 2. února, nejbližší reprízy 6. a 11. února a znovu 6., 22. a 25. března.
