Obyčejná chodba činžáku s mnoha dveřmi, poštovními schránkami a prázdný pokoj s radiátorem ústředního topení. Když švýcarsko-německý režisér Christoph Marthaler začal zkoušet inscenaci nazvanou Ani ponětí, byla podle skotského herce Grahama F. Valentina, jednoho ze dvou protagonistů, hotová jen scénografie. Od režiséra nedostal text ani téma. Hudebník Martin Zeller, jenž je na jevišti jeho spoluhráčem, měl k dispozici navíc violoncello.
Vrženi do prostoru
Jak je u Marthalera obvyklé, i tady jsou anonymní domovní chodba a místnost s bílým dřevěným obložením a parketovou podlahou zároveň existenciálním prostorem, v němž se oba muži ocitli a který postupně objevují. Zatímco Zeller na začátku v pokoji za doprovodu kazeťáku donekonečna zkouší pár tónů z předehry Wagnerovy opery a jeho prsty naprázdno ulpívají na strunách v jakýchsi časových smyčkách, Valentine tu váhavě, tu odhodlaně bere za kliky, vchází do různých dveří a poté se objevuje v jiných, kde to nejméně čekáme.
Na základě hereckých a hudebních improvizací i útržků textů z děl Henriho Michauxe, Georgese Pereca či Kurta Schwitterse nebo dalších autorů, jež během zkoušení přinášel dramaturg, vytvořil Marthaler ve švýcarském divadle Théâtre Vidy-Lausanne za pouhé dva a půl týdne herecky neobyčejně svobodnou a imaginativní, zároveň ale precizní inscenaci. Dotýká se uvrženosti člověka do prázdnoty tohoto světa - nesmyslně se jevícího labyrintu, jenž je zároveň jeho domovem.
"Dialogy" a gagy jsou založené na propojení hudby, pohybu a slova, jež ovšem někdy představuje jen zvukomalebnou skrumáž slabik reagující na surreálné situace. Věci v prostoru mají svůj tajný život, který se projevuje různě - i radiátor, v jehož trubkách to sem tam jen rozčileně zabublá, si nakonec řekne své.
Jsme svědky absurdních výjevů: Valentine způsobně klepe na dveře a představuje se jako zloděj. Už příliš starý a unavený na to, aby se do bytu v noci dostával oknem či jinými obvyklými způsoby. Okrádaný, jehož pouze slyšíme, má naprosté pochopení, s lítostí se ale omlouvá za svou nemajetnost.
Jindy chce Valentine otevřít poštovní schránku, jenže svazek klíčů mu neustále vyklouzává z ruky. Když se to po sérii klaunských gagů konečně povede, objeví se - dle očekávání - dopis. Jenže: schránka také mluví, vyplivuje sešitky Bible a nakonec doslova vyvrhne záplavu reklamních letáků. Herec z jednoho předčítá a popis nářadí, jeho funkcí i příslušenství mění v báseň.
Vrcholným číslem je Valentinův virtuózní přednes dadaistického textu, k němuž si z odpojeného radiátoru vytvoří řečnický pultík. "Projev" připomíná něco mezi operní árií a strhujícím výstupem standupového komika.
Herec totiž virtuózně ovládá hlas. Ostatně často vystupuje v hudebních projektech a kromě toho mluví několika jazyky. S režisérem má specifický vztah: poprvé spolu zkoušeli před padesáti lety, když se tehdy sedmnáctiletý student Graham F. Valentine ubytoval u Marthalerových v Curychu. Společně pak studovali divadelní školu v Paříži a pracovali na mnoha inscenacích. Některé jsme mohli vidět na Pražském divadelním festivalu německého jazyka.
Vedle slavných prací jednasedmdesátiletého tvůrce z 90. let jako Zab Evropana nebo Hodina nultá, které s vervou, ironií i melancholií odrážely aktuální témata, vypadá novinka Ani ponětí jako drobnost. Je ale dokonalou, tentokrát naprosto nadčasovou trestí Marthalerovy poetiky. Že si s jejími herci bytostně rozumí i beze slov, je na výsledku znát.
Kromě divadla ve švýcarském Lausanne, kde vznikla, inscenaci koprodukovala nebo podpořila desítka divadelních scén, festivalů či kulturních nadací napříč Evropou. Možná nejen samo představení, ale i model jeho financování je pro českou scénu inspirativní.
V lese národních mindráků
Inscenace Státního divadla mladých z Vilniusu se jmenuje Povídky z Vídeňského lesa stejně jako hra rakouského dramatika Ödöna von Horvátha z roku 1930. Má s ní společných několik postav, dialogů, torzo dějové linky a především téma, ovšem výrazně posunuté do zcela odlišných reálií současné Litvy.
Na pozadí banální maloměstské každodennosti a vídeňských valčíků Horváth do hry promítl tísnivou atmosféru rozpadu Rakouska-Uherska, jež předcházela nástupu hitlerovského nacismu. Devětačtyřicetiletá lotyšská režisérka Yana Ross se o podobně varovný obraz litevské společnosti v době postsovětské pokusila o necelých sto let později. Během tříměsíčního zkoušení se souborem nejdříve analyzovala původní text, poté herci improvizovali na jeho motivy. Z tohoto základu pak režisérka s dramatikem Mindaugasem Nastaravičiusem napsala současnou verzi příběhu.
Zdi omšelého sálu ledabyle přemalované narůžovo, mezi nimiž se dění odehrává, přímo vyzařují ducha sovětských časů a zvedající se boule na parketové podlaze tvarem připomínají hroby. Permanentně se tu slaví: pohřeb, svatba, nakonec už ani není jasné co. Catering i trapnosměšné rituály zajišťuje společnost nazvaná Vídeňský les.
V mikrosituacích oslav, často pod vlivem alkoholu, vyplouvá neuvědomělá brutalita lidských vztahů, závislosti a deprivace. Litevští herci jdou nadoraz. Jejich groteskní postavy vyvolávají smích i lehkou nevolnost a místy ukazují skutečně děsivá zákoutí lidské povahy.
Sledujeme, jak se touha ještě dětské Maryté po lásce neúprosně rozkládá. Jak uprostřed společnosti, která dávno rezignovala na soucit, mladá žena vedle cynického hochštaplera Alfredase ztrácí poslední zbytky důstojnosti a při placeném sexu před kamerou si vydělává na holý život. Výstup se zeleninou imitující penis je skutečně odporný, avšak herečka Paulina Taujanskaité umí milou bezprostřednost své postavy zachovat i v těch nejnechutnějších okolnostech. O to drastičtěji výjev působí.
Yaně Ross a hereckému souboru Státního divadla mladých se podařilo přiblížit společenské klima, v němž jako kostlivci z hrobu vstávají potlačené pudy, kolektivní mindráky i frustrace, které vytvářejí živnou půdu pro agresi či nacionální ideologie.
Herci za svou nemilosrdnou výpovědí o současné Litvě zjevně osobně stojí, o to je přesvědčivější. Nicméně lapidární přesnost Horváthovy společenské diagnózy, jeho lehký, jakoby pobavený, a o to mrazivější nadhled, nahrazují spíš vnitřní naléhavostí a větší doslovností. Horváthovskou jasnozřivost ovšem Povídkám z Vídeňského lesa, které měly premiéru v roce 2019, upřít nelze. Končí replikou: "Bude válka."
Romeo a Julie v automyčce
V inscenaci maďarského režiséra Viktora Bodóa nazvané Shaxpearova myčka na ulici Kertész, se kterou na plzeňském festivalu hostovalo budapešťské Divadlo Istvána Örkenyho, se ocitáme v mafiánském podzemí, kde spolu drsně soupeří klany Montagů a Kapuleků. Chlapíci, co nejdou pro ránu daleko a na nějaká pravidla si moc nepotrpí.
Tragédii Romeo a Julie do tarantinovského krváku s love story a hromadou ironických odkazů - pro nás asi ne dokonale srozumitelných, protože adresovaných maďarskému publiku, přesto zábavných - přepsal Péter Závada. Při zkoušení ji pak nápady a improvizacemi významně doplnili účinkující herci, vysvětlil režisér.
"Jedním z cílů našeho představení je uchopit bizarní, temné, absurdní, nechutné, groteskní, matoucí, patetické, šokující, alarmující a rozporuplné stránky dnešní maďarské reality," napsal Viktor Bodó v roce 2019, těsně před premiérou dnes beznadějně vyprodaného představení.
V realisticky vyvedené automyčce, jejíž podobu údajně inspirovala jedna reálná, jsou drogy, násilí, vulgarity a sex všudypřítomné, krev teče proudem. Vše s obrovskou energií v patřičně groteskní nadsázce, s divokými tanečními scénami, rapem, rockovou muzikou i citacemi popových skladeb.
Romeo je hodný, trochu neslaný nemastný kluk. Jeho máma odkázaná na vozíček, táta ji všude tlačí s sebou. Julie zas vystupuje jako energická mladá žena, již chtějí rodiče provdat za "fideszáka" Parise. Mlčí, ale evidentně si o kšeftech svého otce a matce, která vypadá jako nafukovací panna, myslí své. Láska těch dvou působí autenticky a v temném, bizarním prostředí se objeví jako světlo.
Vše zkomplikuje, když Romeo kladivem na kousky roztříská Juliina bratrance Tybalta, který předtím střepem rozpáral břicho jeho kamarádovi Merkutiovi. Vévoda, tedy boss podsvětí v luxusní motorkářské kombinéze, ho vykáže, hrozí mu smrt.
Otec Vavřinec, jenž milence oddával, je sympatický drogový dealer maskující svou živnost servisem kol. Julii namíchá dryák, po němž má zdánlivě zemřít a zachránit se tak před nechtěnou svatbou. Pak už následuje otevřený konec, ze kterého si může každý po libosti vybrat. Není vyloučeno, že si Julie vezme Parise, ale může to být jen Romeův zlý sen.
Režisér Viktor Bodó umí vážnou látku interpretovat tak, aby publikum dostal do radostné extáze, ale přitom neobešel autora a nevypadal před poučeným divákem jako hlupák. Na jeho divadelní adaptaci Kafkova Procesu, kterou plzeňský festival uvedl roku 2009 pod titulem Semeloumězmizeljsem, nelze zapomenout. Shaxpearova myčka na ulici Kertész drsně pobavila a zároveň nás nenechala na pochybách, že láska je zázrak, nad jehož životaschopností v současném světě se ovšem vznáší otazník.
Zahraniční program letošního ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni byl nejen vyprodaný a v kontextu minulých let vzácně vyrovnaný, ale mohli z něj odcházet spokojení fajnšmekři i sváteční diváci. Tak to má být.
Divadlo
Mezinárodní festival Divadlo
Plzeň, 14. až 21. září.
