Vídeň (od našeho spolupracovníka) - Dávno pryč jsou doby, kdy se režisér Dušan David Pařízek v Praze handrkoval o peníze na provoz Divadla Komedie. Teď už déle než pět let působí na prestižních scénách německy mluvících zemí, mimo jiné v Berlíně, Düsseldorfu, Curychu, nejčastěji ve Vídni.

Do Burgtheateru, největšího rakouského činoherního divadla a jedné z nejvýznamnějších scén německojazyčné oblasti, se letos Pařízek vrátil režírovat už potřetí. Po předchozích vysoce ceněných inscenacích her současných rakouských autorů tentokrát uvedl vlastní adaptaci románu izraelského spisovatele Davida Grossmana nazvaného Přijde kůň do baru. Jak velkou důvěru do Pařízka Burgtheater vložil, dokládala i srpnová slavnostní premiéra inscenace, která se uskutečnila na ostře sledovaném Salcburském festivalu.

Román Přijde kůň do baru, který letos v českém překladu vydalo nakladatelství Mladá fronta, je pro divadelní zpracování přímo předurčený. Popisuje dvouhodinový komediální výstup stárnoucího baviče Doveleho Greensteina neboli Dovíka v laciném suterénním baru periferního města.

Publikum si zprvu užívá jeho nekorektního, antracitově černého humoru, Dovík je svou vypravěčskou úporností a nevypočitatelností nesmírně zábavný. Záhy však skrze jeho jízlivý humor začne prosakovat intimní zpověď a více či méně podařené vtipy se stávají marnými náplastmi na otevřené rány hluboko v nitru zatrpklého samotáře.

Pokleslý komik nevybíravě zatahuje diváky do svých životních traumat, činí tak ovšem s nebývalou vypravěčskou bravurou a intenzitou. Střídá výbuchy radosti s hněvem, utrápeností, zmateností a stále zesilující trapností, improvizuje, útočí, dokonce se fyzicky sebepoškozuje. Slibná one-man show končí jako osudové requiem zlomeného muže. Jen část publika dokáže s Dovíkem dohrát smutnou hru, diváci odcházejí rozzlobení, znechucení, ba i ponížení.

Přijde kůň do baru je mistrovské, mnohovrstevnaté literární dílo, souměřitelné s portréty životních vyděděnců, z donucení žijících paralelní existence, jaké tvořil například Franz Kafka - a není náhoda, že právě k němu se David Grossman hlásí jako k velké inspiraci a v románu ho na několika místech cituje.

Pařízek si v jevištní verzi vystačí se dvěma postavami, kromě Dovíka ještě s náhodnou divačkou, které se klaunův cynický humor příčí a s jeho bezohledností se nebojí konfrontovat. Obsazení hlavní role je znamenité: dvaapadesátiletý Samuel Finzi, původem Bulhar, ovšem již od začátku 90. let působící v prvotřídních ansámblech německých scén, je herec špičkové techniky a nebývale širokého rejstříku. Suverenita, se kterou zvládl v podstatě permanentní monolog v rozsahu takřka 150 minut (!), je obdivuhodná.

Na jevišti Pařízek nepotřeboval mnoho, doprostřed forbíny postavil velkou stěnu z prken, která stejně dobře znamenají svět anebo máry. Prázdný prostor, vymezený vztyčenou hladkou plochou, evokuje upřímné, čisté prostředí, zpočátku bez komplikací. Na tom mělkém prostoru si protagonista vystačí s proudem řeči a kamerou, kterou snímá detaily vlastní tváře a promítá je na stěnu za sebou.

S velkou názorností seznamuje diváky se svým osudem a rozbíhá předlouhý, jen vzácně přerušovaný proud řeči. Tato sobecká expozice sebe sama jako hlavní a jediné postavy večera trvá skoro hodinu a nutno poznamenat: je opravdu záživná.

Pak se však stand-up prudce zlomí, zazní píseň z muzikálu All That Jazz: "Bye bye life, bye bye happiness, hello loneliness, I think I'm gonna die…" Nastal čas nahlédnout do nitra toho nešťastlivce, pod tvrdou slupku, tvořenou agresivitou a drzostí. Dřevěná stěna s rachotem spadne a odhalí se odstrojený prázdný prostor jeviště. Zároveň jako by se otevřela i Dovíkova duše, do proudu jeho vyprávění se začnou mísit srdcervoucí detaily.

Zpověď, na jejímž konci není nic, nenaplněný život, který končí ve vyčerpání. Na rozdíl od všech těch Dovíkových anekdot, tahle fatální nemá pointu.

Režisér Pařízek uzavírá citlivou adaptaci Grossmanovy prózy silným obrazem: vyčerpaný člověk stojící osamoceně jak vyčítavý vykřičník na prázdném jevišti, unavenou dikcí završující svou biografii, v ruce kytici vlčích máků. V květomluvě je to symbol spánku, zapomenutí… a útěchy.

Autor, režisér i herecký protagonista v tomto případě došli k harmonii, která u adaptací literárních děl nebývá samozřejmostí. Oprávněně sklidili uznání premiérového publika a následně i recenzentů - autor tohoto textu se s radostí připojuje.

Autor je dramaturgem a ředitelem Městských divadel pražských.