reklama
 
 

Dnešní děti jsou jiné, museli jsme zrychlit, říká Martin Klásek, Hurvínek i Spejbl dohromady

2. 5. 2016 6:30
Spejbl a Hurvínek slaví 2. května už 90. narozeniny. Jedním z těch, kdo jim propůjčili hlas, je i Martin Klásek. V divadle začínal v 70. letech jako jevištní technik a zanedlouho začal alternovat Miloše Kirschnera. Dnešní děti jsou podle něho jiné, a proto se jim musely přizpůsobit i scénáře. "Za našeho mládí bylo všechno klidnější. Děti měly mnohem větší trpělivost. Dnes se všechno kvůli moderním technologiím, počítačům a hrám zrychluje. I my jsme museli proto změnit přístup," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V Divadle Spejbla a Hurvínka pracujete od roku 1973. Změnily se podle vás od té doby děti?

Za našeho mládí bylo všechno klidnější. Děti měly mnohem větší trpělivost. Dnes se všechno kvůli moderním technologiím, počítačům a hrám zrychluje. I my jsme museli proto změnit přístup. Děláme krátké obrazy tak, aby v nich bylo co nejvíc, aby příběh byl dynamický, samozřejmě nosný a zároveň plný informací. Dnes se vlastně tak trochu vytratil zájem o poetiku. Samozřejmě se nemůžeme srovnávat s animací, i my se ale musíme snažit udržet pozornost dětí.

Ve hře a také knize Hurvínkovo přání jste spolu s Ondřejem Lažnovským nechal Hurvínka vyrůst. Prozraďte, jak se popasuje se současností?

Primárně jsme se inspirovali známým filmem Velký. Říkali jsme si, že by to mohlo fungovat i pro Hurvínka, který vždycky chtěl vyrůst, a nikdy se mu to nepodařilo. Základem tohoto příběhu jsou v podstatě takové ty dětské představy, že dospělý, ten se vlastně má, protože nemusí do školy a místo učení se válí odpoledne na gauči. Zkrátka jde o to, že si ten svět dospělých představuje jako „Hurvínek válku“ (smích).

Když už zmiňujete tohle přísloví. Kdy a v jaké hře bylo vlastně použito?

Myslím, že někdy v 60. letech. V čem přesně, ale nevím.

Soubor Divadla Spejbla a Hurvínka si dlouhá léta drží tradici. Představení nastudujete vždy v jazyce země, kde hostujete. Jakou řečí jste tedy jako Spejbl a Hurvínek už promluvil?

Je to tak. Spejbl a Hurvínek jsou slovní klauni a je nezbytné, aby jim divák rovnou rozuměl. Někde se používá překlad, ale to není vhodné, i protože pak nad tím nemáte kontrolu. Dosud jsem nastudoval hru ve čtyřiadvaceti jazycích.

Který byl pro vás nejtěžší?

Pro mě to asi byla vietnamština, čínština a arabština. Nedávno jsme se tedy potýkali i s dánštinou, která rovněž skrývá záludnosti ve výslovnosti.  Nejdůležitější totiž je se naučit vyslovovat, například v arabštině hrdelní hlásky, v asijských jazycích jsou to zase významotvorné tóny. Vietnamci jich mají například sedm. Když to spletete, věta pak nedává smysl. Například ale taková japonština je v tomto ohledu jednodušší. Japonci mají nastavená mluvidla stejně jako my.

Naučíte se Spejblovy a Hurvínkovy repliky. Dokážete se pak ale v daném jazyce i domluvit?

Ano, něco malinko. Základní věci, jako si objednat jídlo, poděkovat nebo pozdravit. Kdybych chtěl něco víc, musel bych samozřejmě daný jazyk studovat hlouběji.

Na Spejblovi a Hurvínkovi vyrostlo už několik generací českých dětí. Jak na jejich příběhy reagují děti v zahraničí?

Víte, my do zahraničí, obzvlášť do těch exotičtějších destinací, vozíme převážně rodinná vystoupení. Chodí na nás převážně maminky s dětmi. Z vlastní zkušenosti musím říct, že krátká sekání v dialogu a konfrontace mezi mládím a stářím baví každého. Jde vlastně o globální téma. Něco jiného je to v případě těžších témat pro dospělé, kdy se hrají třeba politické dialogy. To už je ožehavější, protože na to musíte důvěrně znát politické prostředí dané země. Tohle si v podstatě troufneme pouze v Německu. V prostředí, které důvěrně známe.

A stane se, že Hurvínek se pustí do komentování politické situace?

K Hurvínkovi se to moc nehodí. K politice se ale může vyjadřovat Spejbl svým selským rozumem. „Hurvajz“ mu samozřejmě může klást provokativní otázky. Děje se to především ve večerních hrách pro dospělé. Výsostnou autorkou našich politických komentářů je Helenka Štáchová. Snažíme se samozřejmě reflektovat aktuální dění a do dialogů to prosakuje. Lidi to myslím zajímá.

V uplynulých měsících se hodně řešilo „stěhování“ Krtečka do Číny. Vnímáte prodej autorských práv jako zpronevěření se české tradici?

Já vám to asi řeknu asi takhle. V současné době pracujeme na novém 3D filmu se Spejblem a Hurvínkem. Myslím, že to bude krásné a výpravné. A taky se to vyrábí na celém světě, od Korey až po Spojené státy. Divadlo Spejbla a Hurvínka má ale možnost konečnou podobu ovlivnit. Má ochrannou známku. Právě proto ale Helenka Štáchová kdysi absolvovala ten soud, protože by to možná dnes se Spejblem a Hurvínkem dopadlo zrovna tak.

V divadle jste začínal jako jevištní technik. Postupem času se váš hlas stal díky Spejblovi a Hurvínkovi jedním z nejznámějších. Jak jste se ze zákulisí dostal přímo na jeviště?

Divadlo jsem chtěl dělat vždycky. Narodil jsem se v herecké rodině, tatínek byl činoherní herec a maminka baletka. Dětství jsem prakticky strávil v zákulisí, protože nás rodiče neměli kam dávat. Divadlem jsem byl opravdu načichlý, od svých jedenácti let jsem hrál v českobudějovickém divadle činohru a tak nějak už jsem si nedokázal představit, že bych dělal něco jiného. Proto jsem se i hlásil na pražskou konzervatoř, kam mě nevzali. V roční pauze jsem se šel učit dřevomodelářem. Divadlo Spejbla a Hurvínka v té době sousedilo s Vinohradským divadlem, kde působil tatínek, který se znal i s panem Kirschnerem. Díky této známosti jsem pak dostal na rok šanci, kdy se zjistilo, že mám fistule a můžu tak mluvit za Hurvínka. Postupně jsem začal získávat drobné loutko-herecké úkoly a další sezonu jsem už nacvičil hru Hurvínek mezi broučky. Spejbl se tenkrát objevil pouze na začátku a na konci hry. Bylo mi tehdy 17 let a neměl jsem hlasově a ani mentálně na to, abych mohl hrát Spejbla.

autor: Petra Jansová | 2. 5. 2016 6:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama