V publikaci nazvané Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka, kterou do češtiny přeložila Pavla Bošková a roku 2015 ji vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, autorka vedla mnoho rozhovorů s obyvateli postsovětského Ruska. Nabídla sondu do společnosti, jež věřila v socialismus, kde má autoritářský vůdce většinovou podporu obyvatel a 70 procent Rusů považuje někdejšího diktátora Stalina za velkého muže.
Divadlo v Dlouhé adaptaci plánovalo už minulou sezonu, kvůli protiepidemickým opatřením ji ale téměř o rok odsunulo. Premiéra se nakonec konala tento čtvrtek, týden po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Návštěvníci přispěli do jedné ze sbírek na pomoc Ukrajině, v prosklené kasičce byly tisíce korun.
V inscenaci slovenského režiséra Michala Vajdičky hrají Jan Vondráček, Johanna Tesařová, Tomáš Turek, Magdalena Zimová, Jan Sklenář, Štěpánka Fingerhutová či Pavel Neškudla.
Prozaička a novinářka Světlana Alexijevičová se narodila roku 1948 na Ukrajině, vyrůstala však v Bělorusku. Po studiích se věnovala žurnalistice. Kvůli svým postojům se brzy znelíbila režimu, poprvé zemi opustila v roce 2000, kdy našla útočiště v Paříži a Berlíně. O deset let později se do Běloruska vrátila a začala podporovat tamní opozici.
Po prezidentských volbách v roce 2020 se Alexijevičová stala členkou koordinační rady, kterou vytvořila tamní opozice s cílem zajistit předání moci od režimu autoritářského prezidenta Alexandra Lukašenka. Poté, co jako jediná členka vedení rady zůstala při potlačování protestů proti Lukašenkovi na svobodě, zemi opustila podruhé a dnes žije v Berlíně.
Její kniha Doba z druhé ruky: Konec rudého člověka popisuje systém, který měl vést k ráji na zemi a trvat navěky, jenže se zhroutil. Místo svobody nastal hon za penězi, místo demokracie chaos, místo spravedlnosti zuřivý boj oligarchů s žebráky. A lidé rychle zatoužili po silném vůdci, který nastolí pořádek.
Alexijevičová to vše vypráví skrze příběhy obyčejných lidí, s nimiž mluvila. Píše o životě "rudého člověka", o tom, co formovalo jeho myšlení v Sovětském svazu a také ve východní Evropě. Na základě těchto příběhů vytvořil Daniel Majling hru sledující osudy jedné privilegované komunistické rodiny v letech 1989 až 2003. Její život ovlivňují historické zkušenosti, frustrace ze ztracené moci, nepochopitelný sentiment a kult sebeobětování ve jménu idejí. Hra vypráví o rudém či sovětském člověku a ptá se, zda lze dnes vůbec mluvit o jeho konci.
Alexijevičová napsala několik knih se silnými příběhy, jako jsou černobylská havárie, druhá světová válka či válka v Afghánistánu. Režisér Vajdička říká, že nápad na adaptaci Konce rudého člověka dostali s Majlingem v době, kdy Rusko anektovalo Krym. "S mrazením jsme si uvědomili, že to, že jsme svobodní a v srdci Evropy, je velmi křehká věc a nikde není řečeno, že se rok 1968 nemůže vrátit. Ponor do východního myšlení je pro nás velmi podstatný," uvedl.
Knihu Konec rudého člověka už před několika lety adaptoval český divadelní soubor Spitfire Company.
