Divadlo Continuo hraje ve staré vodárně. Diváci si příběh skládají ze silných obrazů

Spontánní dívčí koupel v inscenaci ukončí houkání sirény.
Snímek z inscenace V břiše velryby.
Foto: Michal Hančovský
Marie Reslová
12. 8. 2019 10:27
Stará písecká vodárna se letos stala dějištěm projektu, který každé léto a pokaždé pro jiný prostor připravuje Divadlo Continuo. Režisér a umělecký šéf souboru Pavel Štourač ten současný nazval V břiše velryby a do něj angažoval účinkující z 12 zemí.

Obrazy a bytosti zjevující se mezi rezivějícím potrubím nebo na dně obřích nádrží inspiroval život písecké rodačky Dagmar Šimkové, 14 let vězněné komunisty. A také myšlenky amerického religionisty Josepha Campbella, který se zabýval studiem mýtů. Břicho velryby prý považoval za "symbolické místo, kde člověka pohltí neznámo; místo, ve kterém se rodí hrdina, člověk schopný vzdorovat osudu, době, strachu či totalitě".

V útrobách navenek fádní budovy vodárny, která při premiéře pohltila na dvě stovky diváků, panuje přítmí, v němž je nejprve třeba se rozkoukat. Mezi spletenci mohutného potrubí a uprostřed strojů s motory, ventily, pákami a vypínači postupně identifikujeme lomozící obsluhu všech těch zařízení. Je netečná a vykonává mechanické pohyby s pohledem upřeným do prázdna.

V odcizeném industriálním světě se motá i mladík, přes rameno popruh s plastovou nádobou plnou vody, v níž je ryba. Za špinavou skleněnou stěnou nás upoutá magický pohled dívky v bílých šatech. Obě "postavy" nás budou provázet ještě v dalších částech instalace.

Můžeme se také po úzkých schodech vydat na průzkum do vlhkého podzemí, kde tísnivý pocit ještě zesílí. Mohutné roury visí i nad našimi hlavami, všude vlhko a málo místa. Podivné zvuky věstí katastrofu, nutkavě se nabízí představa vše zaplavující tekutiny, i když vodárna je už pár let mimo provoz. Navíc tu mezi potrubím divoce tančí ženy v černém, jako by sem zabloudily z nějakého mytického rituálu.

Účinek silně metaforického industriálního prostoru vodárny oslabují dvě okolnosti: máme příliš času na to, aby prvotní překvapení místem vyprchalo, a je tu příliš mnoho diváků, kteří připomínají zvědavé turisty, jimž je třeba se vyhýbat.

Z vily do vězení

Do druhé části inscenace procházíme chodbou s velkými ciferníky tlakoměrů, osídlenou záhadnými "bezhlavými" bytostmi v kabátech. Potkáme se i s jedním z nejsilnějších obrazů večera. V jakémsi mystickém "tunelu", úzkém, do špice klenutém prostoru prozářeném oslňujícím světlem a vyvolávajícím dojem chrámové lodi, zahlédneme siluetu mladé ženy.

Další prostor uspořádáním nejvíc připomíná divadlo. Publikum sedí v několika řadách podél betonového plata a sleduje taneční výstup chlapce s rybou. Díky hudebnímu doprovodu i chlapcovu legračně dojemnému pádu za rybou, která mu vyklouzla přes zábradlí, připomene svět němé grotesky.

Foto: Michal Hančovský

Dívku v bílém zahrnují chlapci obdivnými pohledy, někdo vytahuje cigarety. Ocitáme se na stylizovaném maloměstském korzu či v tanečním sále, mládež se baví, hraje hudba, ale brzy se objevují i symbolické momenty násilí, smutku a smrti.

Dagmar Šimková, dcera píseckého bankéře, kterou jako třiadvacetiletou zatkli komunisté v roce 1952 a dva roky nato ji za údajnou protistátní činnost odsoudili k patnáctiletému žaláři, se narodila v roce 1929 a dospívala během války.

Vilu, ve které vyrůstala a prožila idylická léta, rodině brzy po válce zabavili komunisté. Stojí jen několik stovek metrů od vodárny. Kousek pod ní ústí moderní lávka přes řeku Otavu, již navrhl architekt Josef Pleskot a která nese její jméno. O své zkušenosti z let strávených v krutých podmínkách komunistického kriminálu napsala Šimková knihu Byly jsme tam taky.

Vyčerpané dívky se zvedají z podlahy, na scéně se objevují rybí hlavy v nadživotní velikosti. Děvčata svlékají šaty a oblékají vybledlé mundúry. Chlapec stále hledá svoji rybu, proráží podlahu. Za ruku, jako z hrobu, vytahuje mladou ženu a lopatou vyhazuje z jámy písek.

Postupně temnějící obrazy prvorepublikové idyly mají i přes jistou nedokonalost tanečního pohybu - účastníci projektu jsou vesměs posluchači divadelních škol - silnou atmosféru. Tentokrát pocit neznámého nebezpečí nevyvolává prostor, ale lidská povaha snadno se zvrhávající k agresi.

Hudební kompozice, kterou společně s účastníky projektu vytváří švýcarský kontrabasista a skladatel Hannes Giger, je pro tuto část inscenace určující. Zaslechneme swingové motivy i klezmer, lehký tón vytváří kontrast k postupně se vkrádající temnotě.

Diváci si příběh inscenace vytvářejí na základě vlastních zkušeností, vědomostí i představ. | Video: Divadlo Continuo

V pekle

O mimořádném talentu režiséra Pavla Štourače proměnit neobvyklý prostor či přírodní lokaci světlem a divadelní instalací v magické místo, v němž se lze dotknout nevyslovitelného, už po více než 20 letních projektech Divadla Continuo na nejrůznějších místech v domovských jihočeských Malovicích či blízkém okolí nelze pochybovat. Vodárenská architektura ale nabízí skutečně neobvyklé možnosti.

Rastr několik metrů hlubokých vodárenských nádrží, protkaný průhlednými kovovými lávkami a ohraničený ochozy, vyvolává představu betonových vězeňských kobek či bájného Minotaurova bludiště, z něhož není úniku před krvelačnou bestií.

V každé z děr lze zahlédnout lidské drama, utrpení, mučení, stopy zápasu. Třeba části těl zahrabané v suchém listí. Je tu osamělý vězeň dotýkající se rukou vlhkého betonu jako při modlitbě u Zdi nářků. Dřevěným přístřeškem se nahoru probíjí člověk. Zdola jeho tělo chtivě ohmatává několik rukou, aby je posléze stáhly znovu do hlubin. V bahně uvízl člun s černým uprchlíkem. Někdo visí na dřevěné konstrukci jako na kříži…

Každý z návštěvníků vidí jen něco - úzké lávky jsou přeplněné diváky a nelze po nich volně přecházet. Navíc je třeba si zatraceně dávat pozor, kam šlapeme. V loužích vody lze snadno uklouznout, na mnoha místech číhají nerovnosti, schůdky či díry. Přirozeně to rozptyluje a oslabuje silný zážitek.

Foto: Michal Hančovský

Očista

Obdélník poslední místnosti dělí mělčí, vykachlíkované nádrže napříč, na dně širších a hlubších leží písek, úzká koryta jsou naplněna vodou. V mundúru se blíží ona dívka v bílém, jejíž oči nás na začátku hypnotizovaly za sklem. Po improvizovaných dřevěných lávkách z prken přechází nad nádržemi bosa, křehká, skoro odhmotněná.

Její družky ji následují. Jedna po druhé sestupují, svlékají se, oblečení zahrabávají do písku. Voda omývá těla a radost proměňuje rituál očisty ve spontánní dívčí koupel, kterou ukončí houkání sirény. Nezbývá než se znovu obléci a vrátit.

Kdo zná osudy Dagmar Šimkové, může si je snadno dosazovat za metaforické scény inscenace, které je nahlížejí z jakési hloubky obecnější lidské zkušenosti. Nutné to ale není.

V břiše velryby

Režie: Pavel Štourač
Divadlo Continuo, Stará Vodárna, Písek, do 15. srpna.

Stejně tak nevadí, že přesně nevíme, se kterými mýty režisér a spoluautoři výtvarné podoby inscenace - Helena Štouračová, Jakub Štourač a Filip Bednár - dávají život Šimkové do souvislostí. Jako diváci máme možnost vnímat obrazy inscenace autonomně a vytvářet si svůj příběh na základě vlastních zkušeností, vědomostí i představ. Stojí to za to.

Projekt V břiše velryby je uváděn denně do 15. srpna. Zároveň lze v písecké městské knihovně do 16. srpna vidět výstavu Ta krásná holka z vily nad řekou, která osudy Dagmar Šimkové přibližuje ve fotografiích a dokumentech.

 

Právě se děje

před 20 minutami

Ministerstvo zemědělství poslalo odpověď na bruselský audit k střetu zájmů Babiše

Ministerstvo zemědělství v pondělí odeslalo odpověď na bruselský audit zemědělských dotací ohledně střetu zájmů premiéra Andreje Babiše (ANO), informoval ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD). Obsah odpovědi nekomentoval. Česko mělo na odpověď na předběžnou auditní zprávu čas do 20. září. "Odpověď na audit Evropské komise zpracoval Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). A bylo to odesláno prostřednictvím ministerstva. Takže by to mělo být dneska nebo zítra předáno," uvedl Toman.

Další zprávy