reklama
 
 

Divadlo Continuo hraje ve staré vodárně. Diváci si příběh skládají ze silných obrazů

12. 8. 2019 10:27
Stará písecká vodárna se letos stala dějištěm projektu, který každé léto a pokaždé pro jiný prostor připravuje Divadlo Continuo. Režisér a umělecký šéf souboru Pavel Štourač ten současný nazval V břiše velryby a do něj angažoval účinkující z 12 zemí.

Obrazy a bytosti zjevující se mezi rezivějícím potrubím nebo na dně obřích nádrží inspiroval život písecké rodačky Dagmar Šimkové, 14 let vězněné komunisty. A také myšlenky amerického religionisty Josepha Campbella, který se zabýval studiem mýtů. Břicho velryby prý považoval za "symbolické místo, kde člověka pohltí neznámo; místo, ve kterém se rodí hrdina, člověk schopný vzdorovat osudu, době, strachu či totalitě".

V útrobách navenek fádní budovy vodárny, která při premiéře pohltila na dvě stovky diváků, panuje přítmí, v němž je nejprve třeba se rozkoukat. Mezi spletenci mohutného potrubí a uprostřed strojů s motory, ventily, pákami a vypínači postupně identifikujeme lomozící obsluhu všech těch zařízení. Je netečná a vykonává mechanické pohyby s pohledem upřeným do prázdna.

V odcizeném industriálním světě se motá i mladík, přes rameno popruh s plastovou nádobou plnou vody, v níž je ryba. Za špinavou skleněnou stěnou nás upoutá magický pohled dívky v bílých šatech. Obě "postavy" nás budou provázet ještě v dalších částech instalace.

Můžeme se také po úzkých schodech vydat na průzkum do vlhkého podzemí, kde tísnivý pocit ještě zesílí. Mohutné roury visí i nad našimi hlavami, všude vlhko a málo místa. Podivné zvuky věstí katastrofu, nutkavě se nabízí představa vše zaplavující tekutiny, i když vodárna je už pár let mimo provoz. Navíc tu mezi potrubím divoce tančí ženy v černém, jako by sem zabloudily z nějakého mytického rituálu.

Účinek silně metaforického industriálního prostoru vodárny oslabují dvě okolnosti: máme příliš času na to, aby prvotní překvapení místem vyprchalo, a je tu příliš mnoho diváků, kteří připomínají zvědavé turisty, jimž je třeba se vyhýbat.

Z vily do vězení

Do druhé části inscenace procházíme chodbou s velkými ciferníky tlakoměrů, osídlenou záhadnými "bezhlavými" bytostmi v kabátech. Potkáme se i s jedním z nejsilnějších obrazů večera. V jakémsi mystickém "tunelu", úzkém, do špice klenutém prostoru prozářeném oslňujícím světlem a vyvolávajícím dojem chrámové lodi, zahlédneme siluetu mladé ženy.

Další prostor uspořádáním nejvíc připomíná divadlo. Publikum sedí v několika řadách podél betonového plata a sleduje taneční výstup chlapce s rybou. Díky hudebnímu doprovodu i chlapcovu legračně dojemnému pádu za rybou, která mu vyklouzla přes zábradlí, připomene svět němé grotesky.

Dívku v bílém zahrnují chlapci obdivnými pohledy, někdo vytahuje cigarety. Ocitáme se na stylizovaném maloměstském korzu či v tanečním sále, mládež se baví, hraje hudba, ale brzy se objevují i symbolické momenty násilí, smutku a smrti.

Dagmar Šimková, dcera píseckého bankéře, kterou jako třiadvacetiletou zatkli komunisté v roce 1952 a dva roky nato ji za údajnou protistátní činnost odsoudili k patnáctiletému žaláři, se narodila v roce 1929 a dospívala během války.

Vilu, ve které vyrůstala a prožila idylická léta, rodině brzy po válce zabavili komunisté. Stojí jen několik stovek metrů od vodárny. Kousek pod ní ústí moderní lávka přes řeku Otavu, již navrhl architekt Josef Pleskot a která nese její jméno. O své zkušenosti z let strávených v krutých podmínkách komunistického kriminálu napsala Šimková knihu Byly jsme tam taky.

Vyčerpané dívky se zvedají z podlahy, na scéně se objevují rybí hlavy v nadživotní velikosti. Děvčata svlékají šaty a oblékají vybledlé mundúry. Chlapec stále hledá svoji rybu, proráží podlahu. Za ruku, jako z hrobu, vytahuje mladou ženu a lopatou vyhazuje z jámy písek.

Postupně temnějící obrazy prvorepublikové idyly mají i přes jistou nedokonalost tanečního pohybu - účastníci projektu jsou vesměs posluchači divadelních škol - silnou atmosféru. Tentokrát pocit neznámého nebezpečí nevyvolává prostor, ale lidská povaha snadno se zvrhávající k agresi.

Hudební kompozice, kterou společně s účastníky projektu vytváří švýcarský kontrabasista a skladatel Hannes Giger, je pro tuto část inscenace určující. Zaslechneme swingové motivy i klezmer, lehký tón vytváří kontrast k postupně se vkrádající temnotě.

Diváci si příběh inscenace vytvářejí na základě vlastních zkušeností, vědomostí i představ. | Video: Divadlo Continuo

V pekle

O mimořádném talentu režiséra Pavla Štourače proměnit neobvyklý prostor či přírodní lokaci světlem a divadelní instalací v magické místo, v němž se lze dotknout nevyslovitelného, už po více než 20 letních projektech Divadla Continuo na nejrůznějších místech v domovských jihočeských Malovicích či blízkém okolí nelze pochybovat. Vodárenská architektura ale nabízí skutečně neobvyklé možnosti.

Rastr několik metrů hlubokých vodárenských nádrží, protkaný průhlednými kovovými lávkami a ohraničený ochozy, vyvolává představu betonových vězeňských kobek či bájného Minotaurova bludiště, z něhož není úniku před krvelačnou bestií.

V každé z děr lze zahlédnout lidské drama, utrpení, mučení, stopy zápasu. Třeba části těl zahrabané v suchém listí. Je tu osamělý vězeň dotýkající se rukou vlhkého betonu jako při modlitbě u Zdi nářků. Dřevěným přístřeškem se nahoru probíjí člověk. Zdola jeho tělo chtivě ohmatává několik rukou, aby je posléze stáhly znovu do hlubin. V bahně uvízl člun s černým uprchlíkem. Někdo visí na dřevěné konstrukci jako na kříži…

Každý z návštěvníků vidí jen něco - úzké lávky jsou přeplněné diváky a nelze po nich volně přecházet. Navíc je třeba si zatraceně dávat pozor, kam šlapeme. V loužích vody lze snadno uklouznout, na mnoha místech číhají nerovnosti, schůdky či díry. Přirozeně to rozptyluje a oslabuje silný zážitek.

Očista

Obdélník poslední místnosti dělí mělčí, vykachlíkované nádrže napříč, na dně širších a hlubších leží písek, úzká koryta jsou naplněna vodou. V mundúru se blíží ona dívka v bílém, jejíž oči nás na začátku hypnotizovaly za sklem. Po improvizovaných dřevěných lávkách z prken přechází nad nádržemi bosa, křehká, skoro odhmotněná.

Její družky ji následují. Jedna po druhé sestupují, svlékají se, oblečení zahrabávají do písku. Voda omývá těla a radost proměňuje rituál očisty ve spontánní dívčí koupel, kterou ukončí houkání sirény. Nezbývá než se znovu obléci a vrátit.

Kdo zná osudy Dagmar Šimkové, může si je snadno dosazovat za metaforické scény inscenace, které je nahlížejí z jakési hloubky obecnější lidské zkušenosti. Nutné to ale není.

V břiše velryby

Režie: Pavel Štourač
Divadlo Continuo, Stará Vodárna, Písek, do 15. srpna.

Stejně tak nevadí, že přesně nevíme, se kterými mýty režisér a spoluautoři výtvarné podoby inscenace - Helena Štouračová, Jakub Štourač a Filip Bednár - dávají život Šimkové do souvislostí. Jako diváci máme možnost vnímat obrazy inscenace autonomně a vytvářet si svůj příběh na základě vlastních zkušeností, vědomostí i představ. Stojí to za to.

Projekt V břiše velryby je uváděn denně do 15. srpna. Zároveň lze v písecké městské knihovně do 16. srpna vidět výstavu Ta krásná holka z vily nad řekou, která osudy Dagmar Šimkové přibližuje ve fotografiích a dokumentech.

autor: Marie Reslová | 12. 8. 2019 10:27

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama