Sarkastický humor a sebeironie jsou pro její vyčerpané a rezignované postavy - dva herce, scénografku a režiséra - nadějí na přežití, záchranným lanem.
Divadelníci, kterým je mezi třiceti a pětatřiceti, avšak cítí se alespoň na šedesát, sedí za stolem v černé díře sklepního sálku a zkoumají na sobě syndrom vyhoření. Tápavě i trochu bizarně se dobírají vlastní diagnózy, která má pro leckterého diváka povědomé rysy.
Pro vyjádření svých pocitů aktéři asociativně sahají do divadelních textů, literatury, poezie či pop-music. Zazní Čechovovi "vyhořelci" z Ivanova nebo Strýčka Váni i slova Matky Terezy obklopené temnotou bez Boha. Citace z knih Radkina Honzáka Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření nebo Vyhořelá společnost od Byung-Chul Hana. Ale také skladba Ring of Fire od Johnnyho Cashe, ironicky "přebásněná" na Work of Fire, nebo Lampa od Marty Kubišové.
Mezi svěřujícími projevy, které na začátku představení připomínají trapné skupinové psychoterapeutické sezení nebo žvanění v divadelní šatně, vznikají vtipně, skoro z ničeho přízračné obrazy existenciální úzkosti, prázdnoty a duševní vyprahlosti.
K těm nejsilnějším patří soupis inscenací, na kterých se ti čtyři podíleli. Běží na stěně, každému za zády jako titulky na konci filmu - Fričových šedesát představení, více než stovka scénografických a kostýmních prací Jany Hauskrechtové, podobně jsou na tom oba herci. Po třicítce mají všichni odpracováno, co jiní nestihnou za celý život.
Supermuži a superženy
Pohled na přepracované divadelníky je mrazivě zábavný. Včetně nejistoty, nakolik jde o osobní zpověď, nebo fikci, která žánr dokumentárního divadla jen předstírá.
Herec Jiří Panzner se krčí za stolem v plandavém kostýmu Supermana, který naznačuje, že role, kterou by od něj okolí možná očekávalo, mu tak úplně nesedí. Jeho supermansky vztyčená ruka připomíná gesto, kterým si člověk nad sebou utahuje oprátku.
Herečka Natálie Řehořová, nacpaná do o dvě čísla menších blýskavých minišatů s holými rameny, se snaživě viklá na podpatcích. Hodná, oplácaná holka, co jde do věcí s nadšením a všechno poctivě oddře. Běží, dokud nepadne vyčerpáním.
Scénografka Jana Hauskrechtová, oblečená do montérek, vypadá jako skeptický pracant a také se tak chová: co je třeba, udělá, podrží, podá. Působí rezignovaně a její lapidární poznámky jsou nejvtipnější. Na rozehřívací otázku, jak se má, odpovídá: "Tak já mám dítě, takže to nad tím už nemůžeš moc přemýšlet."
Režisér Jan Frič si téma vymyslel, a tak tušíme, že se ho osobně týká. Snaží se mluvení moderovat, ale ztrácí se uprostřed vět, usíná únavou nebo jen tak upřeně zírá na Rubikovu kostku a mechanicky s ní otáčí.
Duch autorství
Do Rubínu, který vloni oslavil padesáté narozeniny, se odjakživa chodilo na představení, která rezonují s dobovou atmosférou a dosud nevyslovenými generačními pocity. Vždy tu vznikalo jedinečné autorské divadlo. Naposledy zde od roku 2007 sedm sezon jako umělecký šéf působil Petr Kolečko, dnes známý jako scénárista televizního seriálu Most!
Mnoho jeho divadelních textů inscenoval právě spolužák z pražské DAMU Jan Frič. Ten nyní působí jako kmenový režisér Národního divadla, ale pravidelně se vrací do Rubínu, který je pro něho "symbolem divadla, protože je malý a v divadle by lidi měli být blízko sebe".
Před dvěma lety umělecké vedení A studia Rubín, jak zní oficiální název této scény, převzala dramaturgyně Dagmar Radová: absolventka brněnské JAMU, spolutvůrkyně mnoha autorských inscenací, která vyrostla na německojazyčném divadle a jeho posedlost společensko-analytickou funkcí bere jako samozřejmost.
Představení Burnout aneb Vyhoř! je součástí sezony pojmenované "S kým žijem?" a širší dramaturgické linie intimních témat, zasazovaných do současného společenského kontextu, kterou si Radová pro sklepní scénu vytyčila.
V Rubínu také nedávno vyhlásili projekt Autor v domě, otevřený divadelníkům bez omezení věkem i zkušenostmi. Jeho patrony jsou dvě výrazné osobnosti autorského divadla - René Levínský a Lucie Ferenzová.
"Jestliže někdo vyhořel, musel zákonitě předtím hořet."
Kniha Radkina Honzáka Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření, z níž pochází tento citát, se od roku 2013 dočkala už třetího vydání. Zájem o ni naznačuje, že vyčerpání z práce, do níž investujeme sami sebe, deprese a pocit ztráty smyslu či sama sebe, je dnes nejen pro generaci třicátníků možná větší problém, než jsme ochotni si připustit.
Německý filozof korejského původu Byung-Chul Han zase v knize Vyhořelá společnost charakterizuje současnou společnost jako místo velké svobody ("Užívejte si světa a těla všemi prostředky") i velkého útlaku ("Produkujte, vyrábějte, pracujte"), který směřujeme sami na sebe. Tvrdí, že "sebevykořisťování je nejefektivnější formou otroctví" a může vést až k "infarktu duše" či výbuchu davu.
Jan Frič, Dagmar Radová a kolektiv: Burnout aneb Vyhoř!
Režie: Jan Frič
A Studio Rubín, Praha, premiéra 1. března, nejbližší repríza 3. dubna
Inscenace Burnout aneb Vyhoř! působí na první pohled jako amatérská psychoterapie pro kamarády, do níž autoři i účinkující vstupují - jak je pro ně přirozené - s nasazením sebe sama a obnaženi až na kůži. Doslova to platí pro režiséra Friče a scénografku Hauskrechtovou, kteří před diváky na konci stojí, jak je pánbůh stvořil.
Sebezáchovným otevřením tématu se ale zdají být oslovení mnozí - svědčí o tom plný sál i kritické reflexe.
