Čtvrtek 22:00 - O belgickém soutěžním snímku Hitler Hollywoodu vám už napsal recenzi kolega Tonda Tesař, ale míra zhovadilosti tohoto počinu si zaslouží i zmínku v blogu; a nejen proto, že poměrně úzce navazuje na předchozí příspěvek o Michelu Cimentovi.
Tento mystifikační film se falešně tváří, že je dokument, ale stejně tak, že je komedie, že je nějak napínavý, sofistikovaný, nebo určený filmovým fajnšmekrům. To všechno je ale jen přetvářka a fligna. Ve skutečnosti jde o nekoncepční, úmorný, a navíc hodně drzý blábol. Nejde o moji nevstřícnost, ale zjevně o dojem většiny diváků - snad nikdy po skončení filmu ve Varech publikum tak dlouho neváhalo s potleskem, který byl nakonec rozpačitě krátký.
Je to možná zvláštní - dalo by se předpokládat, že festivaloví diváci a divačky, kteří sem jezdí, aby viděli něco jiného než „monopolní Hollywood", budou mít radost z toho, když si někdo z Hollywoodu dělá legraci, nebo ho upřímně kritizuje.
Problém s Hitlerem v Hollywoodu je ale v tom, že není ani na nejzákladnější úrovni jasné, co chtěl film říct, respektive čeho chtěl dosáhnout. Řekněme, že chce opravdu šířit konspirační teorii, že Hollywood se bál evropských filmů, které byly komerčně úspěšné, a proto je chtěl politicky, ekonomicky i jinak zlikvidovat.
Proto se tu buduje spojení Hitlera s Hollywoodem, který byl jen zčásti židovský a protiněmecký, ale mezi americkými producenty existoval i obdiv k Třetí říši. Pomiňme nyní faktický nesmysl, že před válkou Hollywood nedominoval a že by se musel nějak obávat Evropy. Nesmyslná dotčenost dnešních evropských filmařů by tak stála jen na tom, že vydělávají míň, protože pokud se bavíme o opravdu úspěšných filmech, byly i ty staré evropské stejně komerční, zábavné a žánrové jako ty americké. Čili příběh dotyčného díla nemůže obhájit umělecký film a kulturní rozmanitost.
Řekněme si tedy druhou variantu, že si film z této paranoie dělá legraci. Ale proč potom zneužívá spoustu žijících reálných filmařů (Volker Schlöndorff, Wim Wenders, Andrej Končalovskij, Theo Angelopulos, Manoel de Olivera, Emir Kusturica), aby s upřímností mluvili o nebezpečí monopolizace a používali ještě vyhrocenější rétoriku než zbytek filmu? Například Kusturica blouzní o tom, že ve všech kinech na světě se hraje 99 procent amerických filmů…
Můžeme pokračovat dál a budeme se stále zaplétat do kontradikcí. Pokud chtěl snímek ukázat, že evropský film je nezávislejší, svobodnější, výrazově bohatší a tematicky nápaditější, proč se snaží chvílemi působit jako hollywoodský thriller nebo romance? Nakonec se jen ukáže, že to řemeslně dělá hůř, bez energie a šťávy. Už jsem se zmínil, že Hitler v Hollywoodu je strašná nuda?
Navíc celá zápletka je pitomá, zhruba na úrovni Šifry mistra Leonarda a nefunguje na stejném principu: i kdyby se svět dozvěděl onu hrozně utajovanou pravdu, nic by se nezměnilo, protože na ní není nic šokujícího. Připočítejte si k tomu samoúčelné hrátky s barvou a černobílým materiálem a zjistíte, že tento film dělá evropské kinematografii vskutku kukyovskou službu.
Včera jsem se na hotelovém pokoji díval na ČT24, kde říkali, že o Hitlerovi v Hollywoodu se šušká, že je jedním z největších favoritů na hlavní cenu festivalu. Upřímně doufám, že zůstane u nesmělého šuškání a nikdo s aspoň polovinou funkčních mozkových buněk něco takového nebude navrhovat nahlas.
Kdyby snad Hitler v Hollywoodu přece jen dostal nějakou cenu, byla by to zpráva o nesmírně tristní úrovni letošní soutěže. Tu ovšem nyní nemůžu moc hodnotit a nechávám předchozí větu v kondicionálu. Viděl jsem totiž jen 3 sezóny v pekle, Kuky se vrací a vypravěčsky komplikované jihokorejské drama Pa-ju, které se mi líbilo (i když jsem trochu váhal, jestli jsem ho pochopil).
Čtvrtek 17:30 - Nejsem si jistý, kolik řadových návštěvníků zajímá, že na karlovarský festival přijel jeden z nejvýznačnějších filmových kritiků všech dob, dlouholetý redaktor a šéfredaktor francouzského časopisu Positif Michel Ciment; něco málo si o něm můžete přečíst i zde.
A už vůbec si nejsem jistý, co komu mohly dát dva dokumenty, které se k jeho příjezdu vážou: jeden je přímo o něm, ve druhém vede rozhovor s význačným britským režisérem Johnem Boormanem (Point Blank, Vykoupení, Excalibur). Od Cimenta jsem četl v životě jenom pár rozhovorů a jeho jméno mělo pro mě spíš „auru klasika", než aby se pod ní skrývalo vědomí něčeho konkrétního.
Z cirka padesátiminutového dokumentu Michel Ciment: Umění vnímat film jsem se ale k velkému zklamání opět nedozvěděl nic víc než pár povšechných frází a nezaznamenal nic jiného než uctivé vzdychání. Režisérka Simone Lainé se projevila paradoxně jako zcela nekritická obdivovatelka, jíž bohužel chybí i smysl pro jakékoli systematičtější představení objektu jejího zájmu.
Představa, že tento film by měl někoho strhnout k tomu, aby se začal zajímat hlouběji o kinematografii, či se dokonce chtěl stát filmovým kritikem, nebo aspoň filmovou kritiku začal uznávat jako obor, jenž má potenciál kultivovat veřejnou diskusi, působí ve světle této rozhárané prázdné amatéřiny hodně absurdně.
Ano, je jasné, že Cimenta mají filmoví tvůrci rádi, protože s nimi vede zasvěcené rozhovory a umí si všímat věcí, jichž si nikdo jiný nevšimne; dokonce občas umí ukázat autorovi na filmu či celém jeho díle něco, čeho si sám nevšimnul, protože to stvořil intuitivně a/nebo podvědomě. (To je ovšem něco, co by mělo být naprosto normální.)
Jenomže filmu se ani na okamžik nepodaří zpřítomnit tyto momenty odhalení či radostného dialogu. Snad jen krátká pasáž s rozhlasovým pořadem, kde Ciment vystupuje proti několika kolegům, respektive s nimi, ale atraktivní je právě jeho ustavičný nesouhlas, dává přibližně tušit, v čem spočívá ona jeho aura.
Není dána jen tím, že má „nakoukáno" a že se vyzná v literatuře, hudbě a výtvarném umění, zkrátka, že patří k onomu vymírajícímu druhu všeobecných vzdělanců obsahujících svým živým věděním (téměř úplný) celek kultury.
Ciment má dar řeči nejen v tom, že umí formulovat zapamatovatelné věty a soudy, byť zjevně silně subjektivní, generalizující a nahodilé. (Kdo někdy zažil, jak hovoří akademicky vzdělaní teoretikové a historikové filmu, uvědomí si propastný rozdíl v tom, co je myslet skutečně systematicky bez zbytečného citového zabarvení…)
To, čím se Ciment stal takovou legendou, podle mého spočívá v tom, že vše říká a píše tónem, který je smířlivý a nepobuřující. S Cimentem můžete zásadně nesouhlasit, ale nevadí vám, jak svůj názor podává.
Z toho, co v dokumentu zaznělo a co se dalo vyvodit z následujícího filmu s Johnem Boormanem, vychází Ciment jako kritik, který si lpí na tom, že „film=režisér, tj. jeho osoba, nitro a minulost" a že „to nejlepší už bylo natočeno" a „dnes je film v krizi a všechno ovládají jen peníze".
Cimentův rozhled a zájem o film končí někdy s polovinou 90. let (a "zlatá éra" skončila ještě o 20 let dřív) a v naprosté většině případe jde pouze po těch nejvýznačnějších uměleckých dílech, případně dříve odmítnutých dílech velkých autorů. Proklamovaná demokratičnost, anti-snobismus a anti-elitářství znamenají v Cimentově pojetí zjevně něco VELMI odlišného od toho, co prosazují kritici z mojí generace.
Jsem docela zvědavý, jak moc se zítra křísneme v rozhovoru, kde sice budeme na starého pána v přesilovce s Radomírem Kokešem, ale zase nám bylo dáno jen 15 minut. Jistým varováním může být, že Cimentovi se dnes líbil soutěžní film Hitler v Hollywoodu.
Podle mě jde o totální zmetek a donebevolající nesmysl, prakticky nejhorší a nejnudnější film, jaký jsem tu letos viděl, zatímco Ciment o něm při vycházení z kina na mou otázku „Excuse me, monsieur Ciment, did you like this film?" utrousil spokojeně „Yeah, it´s just fine. It has very interesting idea".
Čtvrtek 11:00 - Už ani ty mediální kachny nejsou, co bývaly. Včera jsem vám schválně přinesl falešnou poplašnou zprávu, že při natáčení v Rakousku zemřel Robert Rosenberg (pročež tisíce nejen českých žen zaplakaly) - a ejhle, nyní vysvitlo, co byla ta pravá kachna: V Kitzbühelu se ze stometrové skály zřítila Jiřina Bohdalová a nepřežila to.
Jsem ale rád, že Jiřinka je stále mezi námi. Nerad bych totiž psal nekrolog, protože její tvorba stále ještě spadá do rubriky Kultura. O skonu Roberta Rosenberga by pravděpodobně psali naši sporťáci. I když, aby byl uznalý, některé Rosebergovy počiny mi přinesly velký kulturní zážitek (klikejte jen, pokud chcete vidět fakt vostrou kultůru).
Na dnešek můžu jen doporučit zajít na vynikající černou komedii Čtyři lvi, která líčí přípravu sebevražedných muslimských teroristů v Londýně. Režisérem je Christopher Morris známý ze seriálu Ajťáci; herce pravděpodobně neznáte.
Jsou to všechno Arabové jak polena, až na jednoho (ten, který navrhuje vyhodit do povětří mešitu, aby se „umírnění bratři radikalizovali"), jenž vypadá úplně jako Jaroslav Dušek, kdyby si oholil vlasy a nechal narůst vousy.
Film měl pro mě jen několik vad. A) viděl jsem ho v malinkatém sále na narvané novinářské projekci vsedě na schodech (a zjistil jsem, že na tohle už jsem fakt starej), b) mrzelo mě, že tvůrci natáčeli pravděpodobně jen na digitální kameru (a dojem z jinak celkem velkoryse pojaté akce působí nechtěně trochu laciněji, než by mohl), c) film je tak neskutečně nabitý neuvěřitelně vtipnými hláškami, že na něj nejde ani psát recenze, protože byste většinu času vyplácali na to, že budete ty dialogy jen nudně reprodukovat.
Troufám si říct, že takhle legrační a mrazivý film jsem nezažil minimálně za poslední tři čtyři roky.
