DVD - Point Blank je snímek, který se dočkal kultovního statusu v tom správném slova smyslu. Ačkoli v kinech nebyl moc úspěšný, postupem času začal být skoro fetišisticky zbožňován pozdějšími generacemi cinefilů a jeho montážní postupy citovány v jiných filmech (třeba u Soderbergha). Navíc některé záběry se osamostatnily nezávisle na filmu - tedy už jste je velmi pravděpodobně viděli, ale netušili, odkud jsou.
Film z roku 1967 vypráví o drsňákovi Walkerovi, kterého kamarád podrazí, ukradne mu peníze, sbalí manželku a ještě vpálí pár kulek do těla. To ho ale nezabije, jen rozzuří: po zotavení se vrací, jde si pro svých 93 tisíc a po cestě vezme pár duší.
Walker není intelektuál, ale umí se bít, umí střílet, umí strategicky myslet a překonávat bolest. Takhle se to jeví jako nabušený akční film 60. let, ale omyl. Akce je v něm pomálu a především jde o umělecký snímek… fakt, nekecám.
Podvratná norma
Režisér John Boorman v rané fázi kariéry rozhodně netočil standardní žánrové filmy a Point Blank je klasický akční thriller zhruba stejně, jako jsou jeho megabizarní Zardoz (1974) velkolepým sci-fi nebo Vysvobození (1972) dobrodružným dramatem. Boorman se ve Francii očividně inspiroval, ale nečekejte nic ve stylu pozdějších belmondovských akčních kriminálek. Point Blank nejvíc připomíná některé filmy francouzské nové vlny.
Přes žánrový základ a největšího amerického hereckého drsňáka Lee Marvina v hlavní roli Point Blank ve skutečnosti představuje jeden z formálně nejradikálnějších filmů období Nového Hollywoodu. Nejenže ve vyprávění neustále skáče tam a zpět, přičemž některé záběry se opakovaně vrací jako Walkerovy představy, ale dokonce vkládá otevřený rozpor do vztahu mezi zvukovou a obrazovou vrstvou.
Něco vidíte, něco slyšíte a něco jiného se skutečně děje, případně zvuková stopa a tok obrazů pocházejí z úplně jiné časové linie příběhu. Realisticky motivovaný zvuk kroků zesílí do ohlušujícího dunivého rámusu, který prochází obrazy minulosti, přítomnosti i budoucnosti - a stává se motivovaným čistě umělecky.
Jindy se zvuk vytratí zcela a scéna je doprovázena jen hrobovým tichem, které posiluje napětí, když důležitá postava vyjíždí výtahem do bytu padouchů.
Hrdina v jiném světě
Přitom nelze Boormanův film napadnout ze samoúčelného blbnutí, protože vlastně vůbec nemá tradiční žánrové ambice a ukazuje především boj jedince ze staré školy proti novodobým korporacím nové éry. Podobně jako když sebevědomý individualista „z gangsterek třicátých let" bezradně čelí byrokratickému systému mafiánské „firmy" čtyřicátých let ve skvělém americkém filmu I Walk Alone (1948).
Nelítostný hrdina z první třetiny se mění v postupně rezignující kafkovskou figuru, jež navíc žije ve fikčním světě, ve kterém vše souvisí se vším a nic s ničím. Úplně na závěr se relativizuje i hierarchie v nedotknutelné společnosti a kauzální vztahy jednotlivých událostí.
Zpomalený záběr střelby se dostává do různých kontextů; nehledě na to, že navzdory pozici „nejslavnějšího záběru z filmu" v něm vlastně Walker na nikoho nestřílí a prošpikovává kulkami prázdnou postel.
Člověk si občas vzpomene na geniální úvod Peckinpahova Pata Garretta a Billyho Kida z roku1973, v jehož úvodu postavy „střílejí napříč časoprostorem": pálí na slepice, ale montáž je sestavena tak, že „zabíjí" zestárlého Garretta z fikční budoucnosti. V Peckinpahově Divoké bandě (1969) zase najdeme scénu, ve které začne vzpomínat jedna postava, následuje flashback, který „dovzpomíná" druhá postava.
Likvidace očekávání
Boorman vlastně destruuje akční žánr tím, že relativizuje jeho základní vyprávěcí nástroje, jimiž jsou kauzální vazby mezi událostmi, přímá linie vyprávění, rytmická dynamičnost v pravidelném střídání tempa.
Opojné zpomalené záběry střelby využívá na scény bez vyústění, drsné rvačky naopak bolestivě protahuje a ukazuje jejich nesmyslnost. Ani divák těšící se na milostné vyústění linie vztahu mezi Walkerem a jeho bývalou švagrovou si nepřijde na své…
Milostná scéna, která by konečně měla zanechat pocit naplněného diváckého očekávání, vůbec milostnou scénou v tradičním chápání není. S každým otočením milenců vidíme jiný pár během milování (z nichž přinejmenším jedno se určitě nikdy neodehrálo) - což poněkud odvádí pozornost od milostného aktu stávajícího. Boormanův film ale nemá ani nic z pozdějších postmoderních extravagancí 70. let, navzdory žánrovému založení zůstává přísně modernistický.
Dívat se na něj jako na akční film by bylo pomýlené, respektive divácky neuspokojivé, ačkoli některé žánrové momenty jsou parádní. Lee Marvin dovádí škatulku málomluvného drsňáka až k existenciálně narušenému hrdinovi neschopnému porozumět světu kolem sebe; paradoxně ve stejném roce hrál v naopak ikonizujícím Tuctu špinavců.
Divný ... okouzlující Boorman
Jako by se Walker po zázračném uzdravení už nedokázal vrátit do téhož časoprostoru, ze kterého byl zradou kamaráda i manželky odstraněn. A mnohovýznamový závěr, který šokujícím způsobem popře veškeré divácké předpoklady, tomu plně odpovídá.
Je mimochodem ironické, že „devadesátkový" remake Odplata (Payback) s Melem Gibsonem v hlavní roli na základě identických východisek vykřesal impozantní žánrový kousek, který ovšem významově nemá s Point Blank skoro nic společného.
Nicméně doporučuji podívat se na Point Blank i Odplatu: oba filmy jsou vynikající, ale každý úplně jinak. A byla by zásadní chyba očekávat od Point Blank, který se k nám dostává s velkým zpožděním na DVD, že bude nabízet drsnou šedesátkovou verzi Odplaty.
Ostatně kdo viděl Zardoz, Vysvobození nebo Excalibur, už tuší, jak moc „divný" mohl Boorman ve svém uchopování žánrů být - ale divný perverzně okouzlujícím způsobem.
