Působivé popisy byly vždy silnou stránkou amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, jenž v 80. letech minulého století prorazil románem Krvavý poledník, v další dekádě zažil slávu s prózou Všichni krásní koně, avšak Češi ho ve velkém objevili až roku 2007 díky oscarové adaptaci thrilleru Tahle země není pro starý s herci Javierem Bardemem a Tommym Leem Jonesem.
Tou dobou prozaik přišel ještě s postapokalyptickou Cestou, vyznamenanou Pulitzerovou cenou a zfilmovanou s Viggem Mortensenem v hlavní roli. Jenže následovalo 16 let mlčení. McCarthy ho přerušil teprve loni, kdy publikoval vzájemně provázané romány Pasažér a Stella Maris. Letos v létě zemřel, bylo mu 89 let. Nyní první knihu v českém překladu Ladislava Nagye vydalo Argo, druhou zveřejní do konce roku.
Diptych není nejvhodnější pro ty, kdo autora dosud nečetli. Zejména Stella Maris obstojí jen jako dovětek k Pasažérovi. Toho romanopisec zřejmě rozepsal už v 80. letech, kdy se odehrává. Z jeho pozdní tvorby vybočuje tichým reflexivním naladěním, přestože začíná opakem jemnosti: jako akční thriller s několika mrtvolami.
Ve vraku na dně je spatří sedmatřicetiletý Bobby Western, který se živí potápěčskými záchranářskými pracemi. O havárii soukromého tryskáče, v němž ale minimálně jedno tělo chybí, další dny překvapivě neinformují noviny. Místo toho hrdinu navštíví tajní agenti. Pak mu převrátí byt vzhůru nohama. A později obestaví účet nebo seberou pas. Bobby se dává na útěk.
Zanedlouho se objeví poklad zlatých mincí, jenže slibně dobrodružnou zápletku pak spisovatel opouští. Protagonistu nechává toulat se po barech v New Orleans a vychutnávat noční vzduch, který houstne sytou vůní mechu a sklepů. Za komíny a břidlicovými taškami skrze hejna mraků proplouvá studený, vybělený měsíc. Od řeky zní lodní klakson. Na mokrých černých dlažebních kostkách se zdvojují světla přijíždějících aut.
Témata hrdinových hovorů s přáteli se stáčejí od potopeného letadla k atentátu na prezidenta Kennedyho, a především k matematice či kvantové fyzice. Příběh se takřka zastavuje. Potápění do hlubin jako by se stávalo metaforou, jež hrdinu vyhnala na cestu a nevysvětlitelně ho proměnila v pasažéra z názvu knihy. Pozornost se přesouvá k Bobbyho minulosti: k mladší sestře Alice a jejich zvláštnímu poutu.
Je to nečekaný příběh. Jejich otec v Los Alamos pomáhal sestrojit první atomovou bombu. Bobby následně vystudoval fyziku, Alice matematiku. On hrál na mandolínu, ona na housle. Jemu však místo vědy či hudby učarovalo závodění, načež do jejich životů vstoupila tragédie. Dnes se Bobby potápí a trpí výčitkami.
Zatímco on je vzdáleně blízký třeba Johnu Gradymu Coleovi z autorova románu Všichni krásní koně, Alice ve spisovatelově tvorbě příliš nemá obdoby. Anorektička a možná geniální matematička zřejmě trpí schizofrenií. Kurzívou psané části knihy znázorňují halucinace, v nichž ji navštěvuje jakýsi vulgární zjev z podvědomí. Říká si Thalidomidovej kluk a bere na sebe podobu zjizveného skřeta s tuleními ploutvemi. Alici možná brání v sebevraždách, o nichž dívka uvažuje a opakovaně končí v psychiatrické nemocnici Stella Maris, což je zároveň název druhé knihy. Tu už tvoří výhradně přepis Aliciných rozhovorů s terapeutem. Trochu po vzoru autorova "románu v divadelní formě" Vlak Sunset Limited z roku 2006, akorát ještě víc stočených k fyzice. Z těch dvou knih je Pasažér o Bobbym, Stella Maris o jeho sestře.
Hlas z podvědomí
Na poměry Cormaca McCarthyho, o jehož vrahovi Antonu Chigurhovi z Tahle země není pro starý jsme nevěděli prakticky nic, dostáváme o protagonistech nezvykle mnoho informací. Naopak rozhovory o tématech jako "teorie kovariantní perturbace pro kvantová pole" zřejmě nedocení každý čtenář.
Nejsou tu náhodou. Spisovatel kdysi nedostudoval univerzitu v Tennessee, od 80. let však navštěvoval neziskový Santa Fe Institute, kde se později stal členem správní rady. V tomto výzkumném centru měl kancelář, na policích knihy astrofyziků. Z chodby bylo pravidelně slyšet McCarthyho ťukání do psacího stroje. Chodil tu na "desetihodinové obědy" s držiteli Nobelovy ceny za fyziku a přednášky "o tématech jako teorii komplexních systémů či kvantových počítačích", popsal jeho známý.
Na tom psacím stroji McCarthy zřejmě stvořil část Pasažéra a Stelly Maris. Byť třeba úvahu o tom, proč podvědomí promlouvá k člověku prostřednictvím snů, nikoliv slov, zformuloval již v televizní talkshow Oprah Winfrey. Roku 2017 ji rozvedl v časopise o vědě. Nyní leccos z toho přešlo do románů: jak Bobbyho možná symbolické povolání někoho, kdo se noří do temnoty, tak Aliciny halucinace. I když Thalidomidovej kluk možná bude víc než zosobněné podvědomí: jmenuje se podle pilulky dříve používané v těhotenství, než vyšlo najevo, že poškozuje plod.
Když do sebe v knize narážejí zákonitosti našeho světa a kvantových jevů, mohou se najít tací, kdo ji odloží a už se k ní nevrátí. Přesto i dialogy na odborná témata jsou podobně jako třeba ve starším románu Suttree atraktivní, skvěle odposlouchané, živě napsané, plné slangu i vulgarit, osobitě pojaté bez uvozovek, v angličtině dokonce někdy bez čárek nebo apostrofů ve slovech jako don’t. Nejen v tomto ohledu překladatel Ladislav Nagy odvedl špičkovou práci.
Čtenářův zájem průběžně udržují barvité popisy. Nejen New Orleans, kde romanopisec v 60. letech žil a které líčí od města po ostrovy, od pachu oleje a lodí přes kormorány postávající na kmenech v bažinách a kusy stromů vyvrácené hurikánem. Občas je krásné s Bobbym jen tak stanout na pláži, pozorovat ty pomalu se dmoucí šedivé masy vody, za nimi úzký pruh pobřeží a v dálce město, kde se právě rozsvěcí lampy. Fouká studený vítr. Po západu slunce se ochladí.
Bolestivější je ve Stelle Maris líčení toho, co zažívá člověk, jenž se topí. A zcela destruktivní jsou v obou knihách opakované výbuchy atomové bomby "rozkvétající za úsvitu jako zlověstný lotus, jako obrovitý močový měchýř, jako nějaká věc z moře". Dva. Jedna. Nula. Pak náhlý záblesk bílého poledníku. A skály se rozpouštějí ve strusku, která se valí po tajícím pouštním písku.
Za výbuch je samozřejmě zodpovědný otec sourozenců, jenž "z absolutního prachu země stvořil zlé slunce, v jehož záři lidé jako v nějaké příšerné předzvěsti svého vlastního konce viděli skrze oděvy a maso kosti v tělech těch druhých". Hrdinové kvůli tomu pociťují jakousi dědičnou vinu.
Až nebude co poznat
Jaderný výbuch souvisí s tématem smrti a uzavírání života, které se v čím dál vylidněnějším textu vrací. "Smutek je materiál života. Život bez smutku vůbec není život. Ale lítost je vězení. Určitá část tvýho já, který si hluboce ceníš, leží navěky napíchnutá na nějaký křižovatce, kterou nemůžeš najít, ale zároveň na ni nikdy nezapomeneš," ilustruje Bobbyho známý John Sheddan rozpoložení více postav, jimž se "světlý otvor života zavírá jako kleština, poslední špendlík světla a pak nic".
Na Sheddana to doléhá. "Já se třeba někdy ráno probudím a vidím svět tak šedivě, jak jsem ho nikdy neviděl. Ostří hrůz minulosti se otupuje a my takhle oslepený nevnímáme svět řítící se do temnoty, kterou jsme si nedokázali představit ani v těch nejhorších scénářích," říká.
Bobby zase nedokáže zamhouřit oči v texaském hotelu. Tak jde ven, do polí, za chladným vzduchem a pachem surové ropy z vrtů. Ohně z potrubí hoří jako obří svíce, hvězdy na východě ustupují světlům města. Potápěčův stín ze světel motelu se ztrácí. Propast minulosti, do níž padá svět, pomyslí si. Vše mizí, jako kdyby nikdy nebylo. Až Bobby stane "jako poslední ze všech lidí osamoceně ve vesmíru, jenž se kolem něj stmívá".
Někde tady se McCarthyho úvahy pozvolna propojí. Myšlenky na smrt, intenzivní popisy prostředí a příběh sourozenců do sebe zapadne s otázkami, jako zda lze vyjádřit bod bez jeho vyjádření k jinému bodu. Jestli když člověk vyřeší problém, tak objevil řešení, které tu vždy bylo. Zda kdyby zmizel svět, zůstanou zákonitosti hudby, i když nebude, kdo by ji slyšel.
Cormac McCarthy se na sklonku života ptá, je-li možné světu celistvěji porozumět právě skrze hudbu, matematiku nebo jazyk, který přišel jako poslední a zanikne s člověkem.
Bobby a Alicia, fyzik a matematička, dospěli k přesvědčení, že vše spěje do okamžiku, kdy "nebude co poznat a nikdo, kdo by to poznal". Kdy osobní tragédie přestanou být tragické, protože "až zmizíme my a všechna naše díla, společně se všemi vzpomínkami na ně a všemi stroji, v nichž by taková vzpomínka mohla být zakódována a uložena, a ze země nebude ani troud, pro koho to bude tragédie?"
A tak děti jednoho ze strůjců bomby žijí ve stínu zániku. A zápolí s tím, jak žít. Jestli se smířit s vědomím, že vše odvane do prázdnoty, nebo tomu jít napřed. Jestli usilovat o poznání světa, jenž není uzpůsoben našim schopnostem poznání. Zda se obtěžovat slovy, když blíž pravdě bude vždy matematika. "Otázka zní, jestli jsme těch několik posledních z celýho rodu. Budou děti budoucnosti toužit po věcech, který ani nedokážou pojmenovat?" ptá se John Sheddan.
Snad ano. Na konci Stelly Maris i Alice odtuší, že "až vyhasne poslední světlo v posledním oku a navěky utne všechny spekulace, možná že tohle v posledním záblesku na okamžik zazáří". Může to být rovnice stejně jako vjem tak intenzivní, že čtenáře vytrhne.
Třeba když se Bobby dostane na opuštěnou ropnou plošinu. Noční moře se mění v černočerný kotel. Ptáci zmizeli. V televizi ve společenské místnosti na všech kanálech statický šum. A venku bouře. Člověk uvolní západku od ocelových dveří, vítr mu je okamžitě vyrve z ruky a praští s nimi o stěnu. Železná zábradlí se klepou, světla chráněná mřížovými stínítky nad hlavou zamihotají. Přes můstek se valí divoká slaná vodní tříšť. Cormac McCarthy ten hukot ropné plošiny popisuje jako nějaký kosmický hukot času.
A samozřejmě. Pasažér je také román o úsměvech a tvářích, které existují už jen ve vzpomínkách. O tom, jestli ten život na chvíli může učinit snesitelným láska.
Samozřejmě že Bobby a Alice jsou tragické postavy. Když on promrzlý v bouři klečí v mokrém písku, svírá hlavu v dlaních a jako král Lear křičí do poryvů vichru, co ty víš o ztrátě, svět je prach a žádná další ztráta není, fyzika jde stranou.
Stejně jako v emocionální scéně, kdy Bobby kamarádce konečně dá přečíst dopis, na který celý život nenašel odvahu. Odchází z místnosti, nechce to slyšet. Když se vrátí, list leží rozevřený na stole, ona si může oči vyplakat. Ach, Bobby. Nezeptáš se, co v něm bylo. Nikdy to nezjistíš ty, ani my. Co nepoznáš, nebylo.
Krása má moc vyvolat smutek, jenž přesahuje dosah jiných tragédií, píše Cormac McCarthy na konci své cesty. A jeho hrdina se neptá, jestli život zahozený kvůli ženě byl dobře zahozený život.
Kniha
Cormac McCarthy: Pasažér
(Přeložil Ladislav Nagy)
Nakladatelství Argo 2023, 416 stran, 498 korun.
