Recenze - Ať kolonizace divokého Západu probíhala jakkoli, určitě ne tak, jak ji líčily šestákové romány a později westerny. Poslové nového státu měli k obrazu stvořenému Johnem Waynem daleko asi jako mexická mula k arabskému plnokrevníkovi.
Tito dobrodruzi využívali bezvládí, jež na málo probádaném a obrovském území rozkládajícím se na západ od Mississippi panovalo, i systému odměn, které úřady vypisovaly za nastolení pořádku. Indiány tu považovali za škodnou, s níž je třeba naložit podle potřeby, čehož se rády ujímaly bandy vedené desperáty a zločinci.
Jednou z nejhorších byl tzv. Glantonův gang, jenž řádil v letech 1848 - 1850 v pohraničních oblastech Mexika a USA. Úkolem jeho členů bylo shromáždit co možná nejvíce apačských skalpů.
Glanton a jeho muži však brzy přišli na to, že odlišit indiánský skalp od trofeje z hlavy Mexičana, či dokonce bělocha je nemožné, a tak se rozhodli dát byznysu větší obrátky. Banda i její vůdce nakonec sešli ze světa tak, jak na něm působili: přepadli je Indiáni, většinu zabili a skalpovali.
Zásadní dílo moderní literatury
Glanton byl zběhlý voják americké armády a platil jej mexický generál - což znamenalo dvě věci. Zaprvé, že vojsko, jež mělo chránit civilisty, se na zvěrstvech aktivně podílelo; a zadruhé, že proklamovaná vláda zákonů a spravedlnosti tu byla ještě dlouho snem.
Cormac McCarthy je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických prozaiků dneška. Za více než pětačtyřicetiletou kariéru vydal pouhých deset románů, přičemž prorazil až na počátku 90. let prvním dílem tzv. Hraničářské trilogie, románem Všichni krásní koně. Tedy až sedm let poté, co vydal Krvavý poledník, jenž je dnes považován za zásadní dílo moderní americké literatury.
V českém prostředí byla jeho cesta ještě víc křivolaká: teprve díky souhře okolností, s níž se tu objevil překlad jeho zatím posledního románu Cesta a film bratří Coenů inspirovaný předchozím románem Tahle země není pro starý, se strhla mánie, jež autora vynesla takřka na vrchol žebříčku prodeje.
Všechny oceňované romány následující po Krvavém poledníku jsou přitom daleko mírnější a optimističtější, než to, co obsahuje McCarthyho opus magnum. Krvavý poledník je knihou nepřikrášlenou. Jsme tu svědky popisu možná těch nejstrašlivějších aktů násilí v dějinách literatury, lidé se zde vraždí na potkání, aniž často mají důvod.
Násilí tu funguje jako princip stojící nejen v samých základech transatlantické civilizace, ale princip, na němž je založena historie lidstva (schválně nepíši pokrok) vůbec. Dějiny kolonií a kolonizace jsou v McCarthyho podání sledem nepřetržitého násilí, dechberoucích scén, jež nám hází - podle doslovu - jako kusy "syrového masa".
Zabij dřív než tvůj protivník
Americký Západ je tu líčen jako mytický prostor, v němž neplatí kromě zákona pistole žádná pravidla, nejsou tu města, cesty, šerif ani poštovní úřad. Krajinou osídlenou sem tam shluky chatrčí a pak už jen zetlelými těly, kostmi i duchy zemřelých osadníků, pistolníků, koní i hospodářských zvířat putují bandy dobrodruhů i indiánských válečníků, kteří znají jediné pravidlo: zabij dřív než tvůj protivník.
Takoví jsou i členové Glantonova gangu, k nimž se připojí bezejmenný kluk. Zpočátku se zdá, že právě on bude hlavním hrdinou, jenže brzy ustupuje do pozadí a slovo i prostor dostávají jiní: sám Glanton a jeho pobočník, tajemný soudce Holden. Kluk se někdy času v textu zase vynoří, ale jeho čas nastává až po rozprášení bandy a především v enigmatickém, pro autora typicky nejasném závěru.
Až potud bychom pořád mohli mluvit o relativně běžné knize, jejíž přitažlivost spočívá v jakési sadomasochistické popisnosti násilí. Výjimečné dílo, srovnatelné v americkém kontextu snad jen s Bílou velrybou Hermana Melvillea či romány Williama Faulknera, činí z Krvavého poledníku dvě věci.
Elegičnost a brutalita
První je narativní styl i jazyk. Poprvé se tu objevuje dnes pro něj tak typický znak: pro uvození přímé řeči nepoužívá uvozovky. Postavy sice mluví hovorovou řečí - vždyť jsou s výjimkou soudce naprosto nevzdělané - ale jazyk vyprávění je košatý, až biblický, opírající se o archaismy i nezvyklé metafory. Výsledkem je zvláštní směsice elegičnosti, pramenící z popisů krajiny a okolí, a primitivity a brutality postav, jež prostor zabydlují.
Hlavně tu však McCarthy uvádí na scénu jednu z nejzáhadnějších i nejodpornějších postav, jaké americká literatura zrodila. Soudce Holden, snad založený na skutečném předobrazu, je vskutku majestátní.
Více než dva metry měřící a 150 kilo vážící muž bez jediného chloupku na těle ovládá několik světových jazyků a má rozsáhlé znalosti v mnoha oborech, ať jde o archeologii, lingvistiku, filosofii či právo. Nadto je velice zručný kreslíř, hudebník a tanečník.
Jenže dokonalost má k perverzi jen krůček, o čemž by mohla říci své Clarice Starlingová z Mlčení jehňátek. Soudce Holden i Hannibal Lecter své protivníky intelektuálně mnohonásobně převyšují, dokáží vemlouvavě hovořit k posluchačům a své oběti vynalézavě, přitom co nejzvráceněji zabíjet.
Nejčastější interpretace říká, že Holden je ztělesněním Ďábla, falešným bohem, archónem, démonem zla. Avšak považovat ho jen za jakýsi princip by bylo příliš zjednodušující. Holden je přes všechny nestvůrné činy stále člověk, a to na svou dobu nadmíru moderní.
Je horlivým zastáncem darwinistické teorie přirozeného výběru (ačkoli ji Darwin publikoval až o několik let později) a na otázku, jak se mají vychovávat děti, odpovídá, že by "se měly hodit do jámy plné vzteklých psů".
Chaos i harmonie
Zároveň je vyznavač positivismu a nestrpí v přírodě jakákoli tajemství. Vše musí zaznamenávat a překreslovat do svého notesu. Jen tak věci dostanou řád a uspořádání; pak je lze bez obav vymazat z povrchu zemského, protože budou navěky existovat v knize, jejímž autorem je sám soudce.
Jako demiurg do příběhu přináší přináší chaos i harmonii, dokáže tvořit i ničit. Povolání, jež Holdenovi McCarthy přisoudil, evokuje řád a spravedlnost. Soudce by měl být objektivní, nestranný a mravní, namísto toho však tvrdí: "Mravní zákon lidstvo vynalezlo, aby silné zbavilo práv ve prospěch slabých."
Existuje tedy v Krvavém poledníku někdo, kdo by byl objektivním svědkem? Nestranným okem, jež se nesnaží výsledek ovlivňovat ve prospěch žádné ze stran, jen zaznamená, co se skutečně stalo a kdo za to nese odpovědnost?
Není to nikdo z Glantonova gangu, dokonce ani kluk, jenž odmítá soudce zabít i udat. Mohl by to být vševědoucí vypravěč; jenže ten si tu nechává mnoho zásadních informací pro sebe - a my víme, že je před námi skrývá.
A tak nezbývá, než se uchýlit k veličině zvané osud. Jinak se štěstí, s nímž chlapec projde všemi masakry, ani závěr románu, kdy se cesty kluka a soudce naposledy protnou, vysvětlit nedá.
McCarthy se nesnaží popsat skutečnou historii, ani se nepokouší poskytnout mravní ponaučení či etické východisko; nemluvě o útěše a rozhřešení za všechno to otřesné násilí. Jeho mytická realita je hra autora s publikem, demiurga s posluchači, Holdena s osudem kluka.
Jak říká soudce, válka je nejvyšší hra. Válka je Bůh. Tuto skutečnost by měl čtenář vzít v potaz, protože jiného Boha v téhle knize nenajde.
Cormac McCarthy: Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. Překlad Martin Svoboda, doslov Marcel Arbeit. 391 stran, doporučená cena 358 Kč. vydalo Argo, Praha 2009.
