Ještě než se začneme bavit o vaší nové knize Neznámí hrdinové, nemohu se vás coby filmového historika nezeptat na tolik diskutovaný seriál České televize Bohéma. Co si myslíte o tématu hrdinů a antihrdinů v tomto seriálu?
Myslím, že je velká autorská a dramaturgická chyba toho seriálu, že v něm není trochu rovnovážně ukázáno několik pozitivních případů herců, kteří neměli ctižádost, odmítali točit německé filmy a žili bez společenského lesku, ale jaksi správně. Jenže my spíše máme tendenci hledat, kdo si zadal, kdo se patřičně nezachoval.
Co říkáte jako filmový historik tomu, jak se v Bohémě nakládá s fakty?
Pro diváka to musí být hrozně zmatečné, zůstala tomu jakási polovičatost. Podle mě to měli nechat tak, jak to Tereza Brdečková napsala původně, tedy že se pouze inspirovala konkrétními osudy a promítla je do fiktivních postav. Když ji přiměli, aby scénář přepsala do existujících postav, tak je to provedeno nedůsledně a polovičatě.
Co konkrétně máte na mysli?
Proč je tam například fiktivní herečka Lilly Králová, proč tam Emil Sirotek nevystupuje pod svým jménem, proč jsou tam filmy se skutečnými názvy a do toho filmy s pozměněnými názvy, jako třeba v případě Vlasty Buriana? To potom nedává smysl a je z toho zmatek.
Vraťme se k vaší knize Neznámí hrdinové. Který z popsaných životních osudů je podle vás typický pro osud českého národa?
V podstatě všechny, i když bych nerad paušalizoval, neboť popsané hrdinské činy jsou skutky individualit, nikoli českého národa obecně. A bohužel typická je i jakási "česká tečka" za hrdinskými příběhy. Statečnost Čecha často končí nějakým plivnutím jeho spoluobčana.
Můžete uvést konkrétní příklady?
Během války musely odejít z Národního divadla tři herečky - Jarmila Kronbauerová a Eva Vrchlická, protože měly židovské manžely a odmítaly se rozvést, takže je vyhodili. Stejně tak musela odejít Olga Scheinpflugová jako vdova po Karlu Čapkovi, aby uvolnila místo Lídě Baarové. Jejich návrat se po válce značně odkládal a i potom dostávaly spíše menší role.
Čím si vysvětlujete to, jak Češi nakládají se svými hrdiny?
Mám pocit, že když se někdo dopustí v určitém kolektivu statečnosti, tak že ho ti ostatní pak chtějí "zneutralizovat", stáhnout na svoji úroveň. Dodneška trpím, jak se upírá Anně Sedláčkové její hrdinství, že jako jediná, nebo zatím jediná zjištěná, se nedostavila do Národního divadla na tryznu za Heydricha. A co víc, její soukromé divadlo jí Němci za okupace zavřeli a na podzim 1945 jí ho stát vyvlastnil, místo aby jí dal nejvyšší vyznamenání.
Některé příběhy z vaší knihy boří stereotypy. Například Aloise Jiráska si komunisti v čele se Zdeňkem Nejedlým přivlastnili jako svého autora a jeho dílo interpretovali dle svých potřeb, například jako předzvěst lidové revoluce a komunismu. Jenže vy zde odhalujete, že Jirásek naopak před komunisty již v roce 1917 varoval a silně je kritizoval…
Ano, Alois Jirásek byl zastáncem masarykovské demokracie a neskrýval svou nevoli vůči komunistické ideologii. Varoval proti bolševickým vládcům v Rusku. My jsme si ho nechali komunisty zcela ukrást, přitom to byl pravicový národní demokrat, přítel Masaryka.
Stejně tak mnozí lidé mají zaškatulkovaného Oldřicha Nového jako herce, který se měl za všech režimů dobře a stále točil. Vy však přinášíte málo známou kapitolu z jeho života svědčící o tom, že i on byl hrdina.
Přestože na něj byl vyvíjen obrovský nátlak, aby se se svou manželkou rozvedl, neboť byla židovka, odmítl a tím ji s největší pravděpodobností zachránil život, jinak by musela hned do transportu. Takhle ji deportovali až koncem války v roce 1944 do Terezína a už nemusela dál do koncentračního tábora. Oldřich Nový si tuto svou statečnost odpykal tím, že ho internovali do sběrného tábora v pražském Hagiboru a poslali do koncentračního tábora Osterode-Harz. Jeho příběh je ještě zajímavější v tom, že on přitom svou manželku neustále podváděl a měl spoustu milenek, v té nejdůležitější chvíli ji ale neopustil.
Ve své knize rovněž uvádíte, že Josef Skupa byl v roce 1944 zatčen nacisty, dokonce i s loutkami Spejbla a Hurvínka. Za jakých okolností k tomu došlo a skutečně byly zatčeny i tyto dvě známé postavičky?
Ano, Spejbl a Hurvínek byli protokolárně zatčeni a na úřadovně gestapa v Plzni je protokolárně dali do trezoru. Samotného Skupu poslali do věznice v Drážďanech, kde se štěstím přežil šílené bombardování, které zasáhlo i onu věznici. Z ní uprchnul, když hořela a padalo z ní zdivo. Při útěku pomohl jednomu spoluvězni, který při náletu oslepl.
Proč byl vlastně Skupa zatčen?
On za války ve svých představeních v určitých jinotajích kritizoval německé okupanty, a to právě prostřednictvím Spejbla a Hurvínka, takže byli zatčeni také.
Český národ nemá zrovna hrdinů na rozdávání a na ty, co má, jako by zapomínal a jejich hrdinství příliš nezmiňoval.
Ano, třeba Toyen, vlastním jménem Marii Čermínovou, lidé znají především jako surrealistickou malířku, která po válce žila ve Francii. Málokdo však ví, že celou válku schovávala ve svém bytě židovského surrealistického malíře a spisovatele Jindřicha Heislera. Jelikož měla velmi malý byt, schovával se v koupelně a spal ve vaně. Ona nemohla tušit, jak dlouho se o něj bude muset starat, kdy válka skončí, přesto do toho šla a vydržela to. Tihle lidé jsou skuteční hrdinové.
