Východní Evropa, rok 2041. Svět se kvůli nepříznivým sociálním a ekonomickým změnám posunul, přibývá násilí. Vše má napravit vynález umožňující těm, kdo zemřeli násilnou smrtí, návrat mezi živé. Jen nesmí zapomenout zálohovat svá "data", protože po 48 hodinách dojde k překročení takzvaného bodu obnovy a restart už nebude možný.
Zhruba takto úvodní titulky charakterizují, kde se film odehrává. Je to svět jakési futuristické Prahy, jejíž známé stavby a panoramata prorůstají objekty v duchu brutalistní architektury. Když se hrdinka - svéhlavá detektivka, která ráda jedná na vlastní pěst - prohání ulicemi v honbě za nebezpečnými teroristy, chvíli se zdá, že česká sci-fi našla klíč, jak i s poměrně skromným rozpočtem vypadat světově. Bohužel s každou další minutou se pak snímek nemalých ambic vinou tuctového scénáře propadá spíše kamsi do lokálních televizních vod.
Je až s podivem, že projekt vznikající roky a věnující tolik péče designu, kostýmům i výpravě působí, jako by šlo o první verzi scénáře, kterou rovnou někdo vyrazil natočit. Prakticky postrádá postavy. Hrdinka Em Trochinowská v podání Andrey Mohylové je typově skvěle obsazená, jediné, co se o ní dozvíme, je však to, že jako každý správný protagonista krimi thrilleru nerada poslouchá rozkazy. A také že přišla o manžela právě během jednoho z teroristických útoků, kterým se nyní snaží zabránit. Nic víc.
Ve filmu není žádná scéna, která by o postavách cokoli řekla, snad kromě jedné úvodní, kde detektivka hraje na klavír. Za něj tu lidé usedají opakovaně, asi proto, že se to děje také v jednom z nejlepších sci-fi všech dob, snímku Blade Runner z roku 1982.
Nechybí ale jen postavy, chybí vlastně i svět. Moc se toho nedozvíme o korporaci, kolem níž se točí příběh a jejíž záměry zjevně nejsou jen ušlechtilé, jak je patrné od první chvíle, kdy se na scéně objeví Karel Dobrý coby její ředitel.
Nevíme ani, jak ona nekonkrétní "východní Evropa", v níž se děj odehrává a která disponuje touto pokročilou technologií, zapadá do kontextu celosvětového vývoje, zda například oživovací "vynález" užívají všichni obyvatelé planety.
A platí to i naopak. Když se pohybujeme městem, kamera nikdy nezachytí lidi v jakékoli situaci, jen občas někdo někde postává a čte noviny, aby se ukázalo, že v nich jsou pohyblivé obrázky místo fotek. Pak kamera radši pohlédne vzhůru, aby se mohl divák pokochat prací filmových architektů a animátorů.
Kameraman Filip Marek nabídne i silnější záběry, například jízda auta snímaná z dálky ve velkém celku s pozadím komínů a kouře má intenzitu a skoro apokalyptický ráz. O to více mrzí, jak moc na efekt jsou jiné momenty.
Snímek chce být kromě sci-fi zároveň detektivkou s několika ambivalentními postavami. Agenta takzvaného Europolu Mansfielda, který detektivce Em spíše hází klacky pod nohy, ztvárnil Václav Neužil, programátora, jenž má cenné informace, hraje Matěj Hádek. A pak je tu stíhaný terorista v podání Milana Ondríka. Nakonec se rozvržení sil a kdo je kdo ukáže jako trochu komplikovanější. Jenže k tomu nevede žádná promyšlená investigativní cesta, jen se čeká, až postavy prozradí to, co vědí od začátku.
Bod obnovy je ten typ filmu, kterému opravdu chcete fandit. Každý fanoušek sci-fi by si přál, aby i u nás vznikaly malé kyberpunkové thrillery postavené na dobrém nápadu.
Režisér Robert Hloz však nepřichází s ničím novým. Zápletka připomíná třeba Minority Report z roku 2002, což by nevadilo, většina sci-fi variuje už objevené. Jenže jako by čeští tvůrci veškerou energii a invenci věnovali výstavbě kulis, a nikoli už tomu, aby je zabydleli funkčními postavami.
V Bodu obnovy při bližším pohledu skoro nic nefunguje. Jedna z postav je nejspíš geniální hacker, přitom vzešel z jakési pseudohippie komunity, kde nejmodernější technologií zůstává fax. Tvůrci by jistě mohli mít vysvětlení, a možná je celý svět záměrně podchlazený, stejně jako jeho emočně osekané postavy, aby to posílilo lehce dystopický charakter této Evropy budoucnosti.
Jenže místo málomluvných atmosférických sci-fi vzorů, kterými se zjevně inspiruje, Bod obnovy připomíná nějakou z mnoha kyberpunkových videoher. Chybí mu styl a cokoli původního.
Vzniklo české sci-fi, které je na pohled světové. Ale jen v tom ohledu, že se může zařadit do tuctů průměrných sci-fi produktů na Netflixu a dalších platformách, kde se mezi nimi dokonale ztratí.
Film podle Topola
Čeští debutanti mají letos na karlovarském festivalu nemalé ambice. Robret Hloz se pokusil o žánr, který se u nás takřka netočí, jeho kolega Tomáš Klein se zase popasoval s adaptací prózy Jáchyma Topola, tedy autora, jehož poetika stojí na hutném, až překotném jazyku, jenž jako by se vzpíral filmovému uchopení.
Kleinova adaptace románu Citlivý člověk, kterou kina uvedou 5. října, se opravdu snaží evokovat svět Topolova psaní. Kamera se manicky potuluje stísněnými interiéry za zvuků free jazzu, obraz i zvuk jako by zakopávaly samy o sebe. Podobně jako hrdina, bývalý politický vězeň, básník a alkoholik v podání Davida Prachaře. Ve svém obytném karavanu vláčí světem družku a mlčícího syna, jenž dává emoce najevo jen tím, že si maluje obličej na bílo s temnými stíny pod očima.
Topol především v románu Sestra zachytil divoká 90. léta minulého století, jakousi až přízračnou éru, kdy se vše měnilo, realita nestíhala samu sebe a protagonisté proplouvali světem na pomezí snu a halucinace, jako by se prodírali křovím úlomků, z nichž jen těžko poskládat celkový obraz.
Tomáš Klein se ve své road movie nejspíš přibližuje Topolovu vidění světa tak blízko, jak jen to jde. Jeho film má undergroundový punc, nebojí se přízemního, až brakového. Prohánějí se jím jezdci na terénních motorkách i podivný vousatý nacionalista, který jako by vypadl z šestákového románu.
Hrdina se synem se potácejí krajem navlečení v ženských šatech, narážejí na samé svérázné existence, v jistém ohledu je to originálnější verze podivně dystopického světa, který více než civilizaci připomíná pomyslné seskupení kmenů, komunit a subkultur, než ta z Bodu obnovy.
Jenže nakonec jde o experiment, který s postupem času začne požírat sám sebe. Topol zběsile vypráví o lásce, smrti, outsiderech, Klein mu chce sekundovat filmovými prostředky. Ale když to, co próza říká náznakem, dostane konkrétní podobu, tato topolovská "brutální lyrika" ztrácí na síle. Možná zákonitě, možná je to jen důkaz, že podobným stylem na plátně vyprávět nelze.
