V nejlidnatějším americkém městě byla hráčská konkurence velká a nájem drahý, pročež Frisell nastoupil do úklidové firmy. "Objednávali si nás buď do bytů, nebo obchodů," vzpomíná v téměř šestisetstránkové životopisné knize Beautiful Dreamer, kterou o něm vloni vydal novinář Philip Watson a jež méně známou epizodu poodkrývá. "Jednou jsme třeba jeli čistit továrnu na výrobu čokolády. Nejdřív jsem si připadal jako v ráji. Co jsem našel, to jsem snědl. Po asi dvaceti minutách už jsem čokoládu nemohl ani vidět. Zbytek dne jsem strávil odškrabáváním karamelu přilepeného na strojích," popisuje.
Tou dobou žil docela dobrodružně. Po dokončení bostonské hudební školy Berklee College of Music prodal auto, aby měl na jednosměrnou letenku do Evropy. Zamířil do Belgie, kde na spolužákovo pozvání rok učil na kytaru a koncertoval v malém lázeňském městečku zvaném Spa. Přespával v rozestavěném bytu nad jediným místním klubem.
Češi mají o důvod víc se o mladého Frisella zajímat: v červnu 1979, na prahu slávy, překročil železnou oponu. Ještě se dvěma Američany jej do Prahy přivezl jiný spolužák z Berklee, klavírista Emil Viklický. V supraphonském studiu natočili čtrnáctku skladeb později vydaných na Viklického albech Okno a Dveře. "Byl v šoku z budovatelských transparentů a nástěnek. Ptal se mě, jestli si může nějaký vyfotografovat," vzpomínal pianista pro Mladou frontu Dnes. Jednu nahrávací frekvenci jim zrušili úředníci, kteří si ve studiu soukromě promítali horor Vymítač ďábla, v komunistickém Československu jinak nedostupný.
Od té doby je Frisellův život dramatický jen hudebně. Začátkem 80. let nahrál debutové album pro prestižní mnichovské vydavatelství ECM, záhy se začal živit jen jazzem a roku 1989 se poprvé objevil na obálce hudebního časopisu Down Beat, jehož anketu o instrumentalistu roku od té doby patnáctkrát vyhrál. Roku 2005 získal cenu Grammy za album Unspeakable.
Dnes je dvaasedmdesátiletý Frisell považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících jazzových kytaristů vedle Pata Methenyho a Johna Scofielda. V posledních letech o něm vyjma knihy vznikl dokumentární film. Kromě jazzových muzikantů ho obdivují písničkář Paul Simon, zpěvačka Marianne Faithfull nebo třeba Justin Vernon, frontman kapely Bon Iver. Ten má vzadu na krku vytetovaný název Frisellovy skladby That Was Then. "Nikdo na naši kapelu neměl větší vliv," říká v knize Vernon.
Frisell není showman. Nemá rockerské manýry, nehraje rychlé běhy po stupnicích ani neoslňuje hlasitostí. Skromný, plachý muž mírné povahy mluví tiše, pomalu a málo. Na pódiu v brýlích někdy vypadá, jako by se právě probudil s kytarou v ruce. Při hraní mívá v tváři dětský úžas. Je spíše hledačský typ a jazz pro něj neznamená styl, v jehož mantinelech by se držel, nýbrž způsob uvažování a synonymum svobody.
Na elektrické kytaře, nejčastěji Telecasteru, má měkký, lehce rozpitý, lyrický, snově zastřený zvuk, jak se sluší na autora skladeb Dream On, There In a Dream nebo Like Dreamers Do. Někdy hrává dlouhé tóny s výraznou ozvěnou. Improvizuje pomalu a trpělivě. Navazuje na moderní jazzové kytaristy Wese Montgomeryho a Jima Halla, oproti nimž je ale Frisellova hudba náladotvornější. Podněcuje představivost, navozuje asociace, vyjadřuje emoce.
Posluchač jej po pár vteřinách pozná díky frázování i vibratu. Třeba saxofonista Dave Douglas v něm slyší ozvěnu toho, že Frisell se prvně učil ohýbat tóny ne na kytaře, nýbrž klarinetu. Také podle kytaristy Marca Ribota "zpravidla Frisellovy tóny spíš zesilují a pomyslně nabírají na objemu, trochu jako u houslistů nebo hráčů na dechové nástroje, místo aby pomalu odeznívaly jako u běžných kytaristů".
Překonat ostych
Skoro filmovou náladou se jeho hudba vyznačuje i díky efektům. Už v 80. letech patřil k průkopníkům užívání krabiček jako looperu, kdy sešlápnutím pedálu vytváří ozvěny a pouští zvuk pozpátku. Někdy tím vzniká druhý hlas, jindy kontrapunkt, občas jen textura na pozadí.
Po pandemii užívá krabiček méně. Třeba na loňském albu Four zapojil looper až v závěrečné skladbě Dog on a Roof. "V posledních měsících jsem se kromě reverbu dokonce obešel úplně bez efektů," řekl letos webu Guitarplayer.com.
Frisellovy kompozice bývají typické ne zjevnou, přesto promyšlenou strukturou, a hlavně silnými melodiemi. Šíři jeho repertoáru vystihlo album Have a Little Faith z roku 1992, kde se pohyboval v rozmezí od autora moderní klasické hudby Aarona Coplanda po coververzi hitu Live to Tell od Madonny.
V tomto ohledu nebyl první: už saxofonista Sonny Rollins v 50. letech hrál country songy jako Wagon Wheels, zatímco vibrafonista Gary Burton v následující dekádě natočil coververzi Boba Dylana. Spíš ale šlo o výjimky, které až Frisell povýšil na pravidlo: nevyznává žánrovou hierarchii a jazzové kompozice pro něj nejsou automaticky hodnotnější než táborákové písně nebo pop. Hloubku dovede najít ve všem. A hledat nepřestává: na desku z roku 2017 zařadil téma z bondovky Goldfinger, dva roky nato přidal song z Žiješ jenom dvakrát. Také v Česku hrál vše od tradicionálu Red River Valley neboli Červené řeky až po We Shall Overcome čili protestsong Jednou budem dál, kterým často zakončuje koncerty.
Posluchačsky vděčné melodie pouze neopakuje. Leckdy si z nich vezme část, některé tóny vynechá a zbylé na místě přeskupuje. Nebojí se jednoduchosti. A necítí potřebu zaplnit každou skulinku. "Naučil jsem se nechávat v muzice spoustu volného místa. To, co hrajete, pak má větší váhu," řekl časopisu Jazztimes s dodatkem, že "musíte dát prostor spoluhráčům, aby bylo slyšet, co mají na srdci".
Což souvisí s tím, že pro Frisella je hudba základem komunikace s druhými. V knize vzpomíná, jak byl už ve škole mlčenlivý introvert v legračních brýlích. Nezapadal a těžko se spolužáky zapřádal řeč. "Měl jsem úzkosti a připadal jsem si uvězněný. Musel jsem hodně bojovat s tím, abych se neuzavíral do sebe," přiznává, že měl ostych před lidmi mluvit o čemkoliv.
Hudba mu společenský kontakt usnadnila: když si jako hoch ve městě Denver vydělal roznášením novin na první kytaru, začali k němu domů chodit zkoušet kamarádi. A "síla hudby, ten pocit, kdy jste v ní, zcela překonaly stud z představy, že si na koncertě musím stoupnout před cizí lidi", vypráví Frisell, jenž se na pódiu dodnes cítí nejpřirozeněji. "Hudba je pro mě smysluplnější způsob komunikace s lidmi než slova," shrnuje.
Každý hlas je důležitý
Vydal přes čtyřicítku desek jako lídr, na dalších třech stovkách účinkuje v roli sidemana. Stěžejní stopu zanechal už coby člen tria, v němž se saxofonistou Joem Lovanem doprovázeli bubeníka Paula Motiana až do jeho smrti v roce 2011. Vzájemnou interakci zaznamenali na dvacítce nahrávek včetně poslední Time and Time Again.
Dodnes jsou ale působivá už jeho raná alba Rambler nebo Lookout for Hope z 80. let. Následující dekádu udělal ve své době nevídaný obrat ke country hudbě, když roku 1997 natočil desku Nashville přímo ve městě spojeném s americkým country. Kromě foukací harmoniky, mandolíny nebo bendža zde hraje vyhlášený Jerry Douglas na dobro, což je druh rezofonické kytary. A zcela absentují bicí, u Frisella nikoliv výjimečně.
Bicí chybí i na desce Harmony z roku 2019. Loňské a zatím poslední Four, nahrané už po pandemii, se zase obešlo bez kontrabasu. Kytarista tu s pianistou Geraldem Claytonem, saxofonistou Gregem Tardym a bubeníkem Jonathanem Blakem rozvíjejí pojetí hudby, která je méně ukotvená a nerozlišuje sólisty či doprovazeče. Na každém hlasu záleží stejně.
I proto má pro Frisella smysl se vracet k některým skladbám: tak jako vícekrát natočil lidovku Shenandoah z 19. století, umístil na poslední album znovu starší kompozice Good Dog, Happy Man nebo Monroe. Nejde mu o zdokonalení jedné definitivní verze. S jinými spoluhráči písně znějí jinak. Nikdy nejsou stejné. A pokaždé záleží, co se stane tady a teď.
Z toho důvodu bývají neopakovatelné Frisellovy koncerty, kterých jen Češi zažili jedenáct. Mnohé bez rytmiky: poprvé ho roku 1997 v pražském Kongresovém centru doprovázely housle, trumpeta a trombon. Osm let nato hrál na Pražském hradě opět bez bicích či basy, radikálně celý večer jen repertoár Beatles.
Tisíce lidí ho opakovaně slyšely díky putovnímu Bohemia Jazzfestu, kde roku 2018 dvojici jeho vystoupení na brněnském náměstí Svobody narušil místní občan, jenž ze svého bytu na protest pouštěl zvuk připomínající alarm. Incident řešila policie, kapela v závěru monotónní hluk napodobila.
Do klubu Jazz Dock prvně přijel roku 2011 s violoncellistou Hankem Robertsem, violistou Eyvindem Kangem a houslistkou Jenny Scheinman. Představili kompozice, které Frisell složil coby odpověď na abstraktní malby Gerharda Richtera: výjimečně měl k plátnům soukromý přístup, a tak před nimi nejprve hodiny mlčky seděl a nechal je působit na svou představivost. Výsledek se něčím blížil komorní hudbě.
Když se Frisell do klubu na smíchovské náplavce vrátil předloni, na vrcholu pandemie museli mít všichni tři muzikanti na pódiu roušky. Tento čtvrtek vystoupí bez nich, avšak ve stejném složení: na basu bude hrát Thomas Morgan, s nímž kytarista vydal dvě alba jen v duu, a za bicí usedne Rudy Royston, spolupracovník od 90. let. Ať už se rozhodnou pro vlastní skladby, coververze nebo tradicionály, bude to jako vždy neopakovatelné.
Koncert
Bill Frisell Trio
Jazz Dock, Praha, 23. listopadu.
